Chybíš mi; viděl jsem Tě jen jednou, ale nyní to tak cítím. Jedeme oba pryč tisíce kilometrů a stejně nás budou tisíce kilometrů dělit – já se budu toulat od rovníku na sever, Ty na jih. (Ne)jsi rozedraná na kusy stejně jako já; lépe řečeno, méně než já, přestože bys měla být více. Ironie života; jsi daleko silnější, odolnější, adaptabilnější, rozhodnější. Budu Tě chtít ještě vidět; vím to.
Všechno se slévá dohromady, z hromady zážitků vytahuji pocity, touhy a sny. Whisper in the Noise a jejich As We Were – po čase konečně silná melodie. Seděl jsem tam, pomalu pil, poslouchal – přes masu lidí nebylo nic vidět, ale u volných stolů bylo možné vytvořit si svůj vlastní svět, snít a nechat proudit zvuky do mozku. Čím více je zážitků podobného typu, tím rychleji omrzí a tím méně účinkují. Už si vybírám a zažívám méně, abych o to více prožil. Nepřímá úměra zážitků a prožitků, kde není zřejmé vůbec nic, ani jejich definice.
Oba filmy mělo jedno společné: neuvěřitelně silnou hudbu. V tom prvním byly táhlé melodie violoncella postříbřené černajícími ornamenty piana a k tomu basa udávala pomalé tempo odkapávajících záběrů lehce zasněžené krajiny. Nick Cave at his best, hudba beze slov tisíckrát silnější, než kdyby tomu bylo jinak. A ten příběh byl zvláštní svým smutkem a reálností, v níž nebyl prostor pro klišé, patos ani hrdinství: všichni byli ztraceni více, než si byli ochotni připustit, šedé barvy jejich duší byly daleko blíže černé, než bílé, a tak jako hudba tiše hrála, se stejně potichu blížil konec plný rozčarování pro všechny.
Druhý příběh se mi vryl do srdce, kde mi zůstane navždy. Byl o cestě za vykoupením, ke kterému nedojde, za poznáním, které vždy přichází jen jakoby mimoděk, a o tom, že sny a touhy mohou být stejně nebezpečné a zrádné, jako jejich absence. A k tomu Eddie Veder a Michael Brook, kytarové koláže z hudebně různých světů, které k sobě najednou měly nečekaně blízko. Neposlouchám teď nic jiného, není důvod; konečně pár alb, které má člověk chuť slyšet vícekrát...
Christopher McCandless: Mr. Franz I think careers are a 20th century invention and I don't want one.
Christopher McCandless: [written into book] Happiness only real when shared.
Mraky jsou prosvětlené pomalu zapadajícím sluncem a já se cítím být hrdinou Balabánových povídek:
Daniel Nedostál jen málokdy vydrží spát déle než dvě hodiny v jednom kuse. V potrhaných nocích bloudí po bytě, jí sušenky, pije vodu z vodovodu nebo mléky z ledničky, zbytečně usedá na desku záchodu a pak znovu zalézá do postele a vrací se k započatému snu, ve kterém domýšlí a dožívá to, co v životě nestihl.
Když pak v županu celá hebká a voňavá vstupovala do ložnice, malinko se styděla. Karel si nečetl, jak čekala, ale spal s tváří zabořenou do polštáře na samém okraji širokého lože. Pavla se k němu musela ze své strany tak trochu nešikovně dostat. Tak nějak poposedávat po matracích. Lézt po čtyřech jí připadalo vulgární. Přivinula se ke spícímu muži, který nespal. Urputně držel oči zavřené a krčil ramena. Co ji to napadlo, snad už ji to přejde, myslel si a ona ho hladila. „Karle, Karle!“ šeptala mazlivě a zadýchaně. Karel se tlačil do matrace a toužil po všech svých ostrovech. Chtěl být železnou kramlí zaraženou do dřeva, skobou, kterou nikdo nevytrhne a neobrátí, jak se teď o to snaží Pavla. Jak dlouho to ještě bude trvat?
Proto je naděje přítomna jen v jakémsi nulovém stupni, ve vyprázdnění z bezcitných zbytečností. V té únavě zpřetrhaných spánků, použitých věcí a odmlčených lidí, hluboko v povídce, se vždy něco pohne. Od zbytečného k marnému. V tom druhém se dá poněkud žít. [průvodní slovo]
Ano. I v tom životě, kde chybí život, lze žít. Poněkud žít.
NP Eddie Veder - No Ceiling (2007 - Into the Wild (OST))
