To, co je na lidech nejvíce znechucující, je jejich prázdnota. Nemají co nabídnout, jsou jako Gobi ve svém středu – jen písek a prázdno. Sedí u vedlejšího stolu, s důležitou tváří mluví o zbytečnostech, beztvará moudra jim vylétávají z úst, jsou šediví – jako Budapešť při cestě z letiště; staré paneláky, špinavé ulice, kalná voda v řece, koncová světla aut ve smogovém hávu, zlatý řetěz na krku obstarožního taxikáře, déšť za okny, večerní únava, pouliční světla, poslední hosté restaurace těsně před zavírací hodinou, nedopité sklenice, sterilní hotel, hučící klimatizace žehlící vzduch a tiché anonymní pokoje.
Žiješ ve stínu – a víš o tom. Miluješ, trápíš se; jsi tam, kde já před dvěma lety.
Žiju ve stínu a nedokážu před tím utéct. To by muselo být sluníčko přesně nad mou hlavou, aby nebyl stín. Takových chvil je jen velmi málo, pár minut. A já je nedokázala správně využít. Prázdno cítím, ale cítím, že je ve mně...
Jsi taková, jakou jsem si myslel, že budeš. Jsem to poslední, co Tě zajímá. Chtěla bys vše vrátit, udělat vše jinak – Tvůj příběh je všude okolo, na těchto stránkách, v uplynulých měsících a letech. Ty jsi já a on je ona. Jsme ztracení spiklenci – oběti vlastní naděje a touhy.
Jsou dvě možnosti. Buď budeme pořád jenom toužit a litovat, že ten sen nikdy nezažijeme, nebo budeme litovat, že realita není krásná jako sen.
Stojím na místě. První filmový příběh z východu protemnil uplynulý víkend. Druhý ho prosvětlil zvláštním smutkem – koláží historických obrazů, lidských osudů, statečnosti a předurčení, nenaplnění, bolestí, vítězstvím, prohrou, sluncem a mraky – a nevyřčenou touhou po svobodě.
Chci se ztratit – a zítra pro to udělám všechno. Těším se.
NP Helios - Sons of Light and Darkness (2006 - Eingya)
