Ty a já, příběh jak od Daniele Steel, jen se smutnými konci a chybějícími happyendy. Býváme spolu každý lichý rok – a teď jsme spolu začali být na poslední den toho předchozího, daleko na východě na břehu jezera Ba Be, kde sis v zšeřelém pokoji thaiského domu přála, abych Ti něco povídal, moskytiéra nad námi namísto nebe, a já byl najednou u Tebe a pak v Tobě a od té doby jsme tak nějak podivně znovuspolu. Znovujsme, já a Ty, hrdí namyšlení sobečtí neempatičtí, tak jako vždy, já s pokušením se do Tebe znovu nezamilovat a Ty kdo ví s čím, neznám Tě, jen sebe, svůj strach, a taky touhu a někdy skepsi z lítosti nad tím, co vše se nám nepovedlo, protože jsme nikdy nechtěli tolik, nebo Ty jsi nechtěla tolik...
A až dojedu mezi kopce a dojdu ztichlým městem do tichého domu, sednu si na postel a otevřu vychlazeného Lobkowicze a pak možná ještě jednoho a možná ještě třetího, ale dalšího už ne, jsem nový jiný klidný vyrovnaný a s předsevzetími, a proto ne více než tři piva za večer, k ničemu to nevede a už to budou dva roky co mi bylo třicet a tělo tiše protestuje a já to vím a tak si říkám, dnes si jedno dám a zítra ne, já chci jen ten pocit, že žiju a něco cítím, že mám pocity, aspoň nějaké a aspoň trošku, a venku možná sněží jako dnes ráno, zase ty světla na protějších kopcích, stejná železniční trať, tolikrát jsem tu už jel, poprvé před čtrnácti lety, to není možné a zároveň to je tak, tak...
Američan byl stylový, westernový, lyrický i epický, kultivovaný i nepříjemný, zvláštní, působivý, plný obrazů, dobře narýsovaný. Dobrý zlý film pro osamělý večer v osamělém kině; obrazy skončí a člověk má chuť odjet na jih Itálie, jet celý den a celou noc, a následující podvečer přijet a opít se na balkoně s výhledem na západ slunce nad vesnicí a kopci, za nimiž je cítit moře. A pak jsem taky viděl poslední Leighův film, stejný jako ten, který jsem viděl dávno před lety, obyčejný, pravdivý, jasný, strojový, zrcadlo našich všedních životů bez jakýchkoliv přísad a dochucovadel.
A samozřejmě, když zemřel John Barry, musel jsem si pustit Vzpomínky na Afriku, viděl jsem je tak dávno tomu, a ten příběh byl nádherný, a stejně tak hudba a obrazy, všechno do sebe tak moc zapadalo, ta nejednoznačnost života směřující k jednoznačnosti, plynoucí čas určující směr, ...
A před očima pořád budu mít tu noc uprostřed Halong Bay, kdy jsme stáli na zádi před naší kajutou, Ty jsi dokouřila a já dopil, pak jsme se na sebe podívali a najednou se líbali a už v pokoji svlékali a Ty jsi řekla, ať Ti nechám šaty že to tak bude hezčí, a byl to ten okamžik, kdy se zhasnou okolní světla i všechno co je kolem nás a člověk si přeje ať tohle nikdy neskončí, protože tyhle momenty jsou to nejvzácnější co je, ten omamný okamžik, kdy všechny pochybnosti zmizí a zůstane jen nevyřčené ano, a kdyby ses mě zeptala, jestli s Tebou chci být, tak se Ti podívám do očí a pak otočím hlavu a řeknu, že budeme prvním párem v první lodi na Mars, založit první kolonii, do které už nikdo další nikdy nepřijede...
NP Peter Broderick – An Ending (2008 – Float)
