Nemám v tom dodnes jasno a nikdy mít asi nebudu. Zdá se, že obecné pravidlo neexistuje; případ od případu je vše jinak, ověřená pravda končí svým vyvrácením a nově nastolené pravdě nevěřím. Snad jen to, že člověk stejně nakonec chce mít vše najednou, touží a doufá, že jednou vše přijde, snad je to může být odpovědí. Jedna strana trojúhelníku je málo, ať už je jakákoliv.
„Commitment na max, intimacy částečně, passion už dávno není,“ charakterizuje můj přítel vlastní jednou oprašovaný vztah. Stačí to? Stačí to pro vztah – ale nestačí to proto, aby byla jediná. Zase jsme u té stejné otázky: je lepší nedostatečné něco, nebo nic plné naděje? Pořád si myslím, že to druhé. Jak dlouho si to budu myslet?
„Ty jsi měl včera sex, že jsi tak veselý?“ zeptala se ho ráno v kuchyni. Neměl, ale stejně nevěděl, co říci. Obdivuje ji za její nadhled a humor, který je na hraně. Cítí, že s ní chce být – ale stejně tak ví, že včera večer chtěl válčit na jiném poli.
„Nejdůležitější je řízení očekávání,“ říká jiný přítel, můj guru a rádce ve světě osmihodinových směn a občasných večerních přesčasů. Má pravdu.
Ten film byl krásný.
NP Michael Nyman – Zinc Piano (2003 - The Actors (OST))
