středa, února 21, 2007

Maličkosti večera...

Posadil jsem na úzký práh zdi nástupiště, otevřel stránky a začal číst. Byl večer jako každý jiný, kolem proudily duše přetížené obsahy svých nákupních tašek - čtvrteční večer bez sebemenšího příslibu čehokoliv, co by jen vzdáleně mohlo připomenout slavnostně hřející paprsky poledního slunce, které jsem cítil před několika hodinami. Z tunelu začal vanout zimní vítr temnoty, jaro zmizelo a najednou bylo chladno; vlak přijel, zastavil, otevřel svou náruč - a já vešel. Když jsem na příští stanici vystupoval, bylo mi jedno, že jsem jel na opačnou stranu – snad proto, že nikde nikdo nebyl, nikdo nečekal, čas neexistoval a já chtěl cítit tu marnost osamělého večera mezi oprýskanými činžáky, cinkajícími tramvajemi a tiše se rozjíždějícími autobusy.

„To nejlepší, co ti mohu přát, mé dítě,“ řekla víla Černchůlka v Thackerayho Růži a prstenu, „je trocha neštěstí.“

Odmlčel se, neboť se mu ledacos připomnělo, a potom to shrnul: „Jenže, Franzi, já ještě nejsem tak otrlý jako ty; když uvidím takovou krásnou skořápku, vždycky mě trošku zamrzí, že nevím, co je pod ní.“

Baby nepokojně pohnula koleny – byla vtělením všech nespokojených žen, které před sto lety milovaly Byrona, ale přes tu tragickou záležitost s gardovým důstojníkem v ní bylo rovněž něco dřevěného, co dávalo tušit onanii.

Ale Dick Diver – to byla dokonalost sama. Tiše se mu obdivovala. Měl zarudlou a ošlehanou pleť a krátké vlasy téže barvy – přecházely v lehký porost, který se kudrnatil po pažích až na ruce. Měl jasné, tvrdé modré oči. Nos měl trochu špičatý a nikdy nenechal nikoho na pochybách, na koho se dívá nebo s kým mluví – a to je velmi lichotivá pozornost, protože kdo se vlastně na člověka dívá? – dotýkají se nás jen letmé pohledy, zvědavé nebo lhostejné, nic víc. Jeho hlas, v němž zvučela neurčitá irská melodie, se ucházel o přízeň světa, a přece v něm cítila tvrdost, sebeovládání a sebekázeň, své vlastní ctnosti. Toho si vybrala, a Nicole, která zvedla hlavu, viděla, že si ho vybrala, a zaslechla ten kratičký vzdech, že už někomu patří.

Potom se Rosemary schoulila k matce do klína a plakala.
„Mám ho ráda, mami. Jsem do něho zoufale zamilovaná – nikdy jsem netušila, že bych k němu mohla cítit něco takového. A on je ženatý, a ona se mi taky líbí – je to prostě beznadějné. Já ho mám tolik ráda!“
„Jsem na něho zvědavá.“
„Pozvala nás v pátek na oběd.“
„Jestli ses zamilovala, měla bys být šťastná. Měla by ses smát.“
Rosemary zvedla oči, obličejem jí proběhlo krásné zachvění a zasmála se. Matka na ni vždycky měla velký vliv.

Maminku potěšilo, že Rosemary udělala přesně to, co jí řekla, ale přesto si přála, aby se už dcera vrhla do života sama. Paní Speersová vypadala svěže, ale byla unavená; postele umírajících dokážou lidi unavit a ona bděla už u dvou.

Do temné zakouřené restaurace, kde bufet voněl vybraným syrovým jídlem, vklouzly Nicoliny nebesky modré šaty jako zatoulaný zlomek počasí venku. Vyčetla jim z očí, jak je krásná, a poděkovala jim zářivým úsměvem pochopení.

Ale Nicole zapadla ještě do jednoho obchodu a tam jim oběma koupila korzety a jeden poslala Mary Northové. Teprve potom se zdálo, že si vzpomněla, a najednou roztržitě zastavila taxi.
„Sbohem,“ řekla Nicole. „Dnes jsme si užily, že?“
„Ohromně,“ řekla Rosemary.
Bylo to těžší, než si myslela, a všechno se v ní vzpíralo, když Nicole odjížděla.

„Myslela jsem si, že dokud člověku není osmnáct, na ničem nezáleží,“ řekla Mary.
„To je pravda,“ souhlasil Abe. „A potom taky ne.“

V temné jeskyni taxíku, naplněné vůní parfému, který si Rosemary koupila s Nicole, se mu opět přiblížila, přitiskla se k němu. Líbal ji, aniž z toho měl potěšení. Věděl, že je v ní vášeň, ale v jejích očích ani na ústech nebylo po ní nejmenší stopy; dech jí byl slabě cítit šampaňským. Tiskla se k němu zoufale, políbil ji ještě jednou a zchladila ho nevinnost jejího polibku, pohled, který v tom okamžiku mířil za něj do noční temnoty, do temnoty světa. Nevěděla ještě, že nádhera je věcí srdce; ve chvíli, kdy si to uvědomí a roztaje ve vášni vesmíru, by si ji mohl vzít bez zaváhání nebo lítosti.

Pořád ještě byli ve šťastnějším stadiu lásky. Měli jeden o druhém plno srdnatých iluzí, nesmírných iluzí, takže jim připadalo, že jejich osobnosti se spojily na takové úrovni, kde žádné jiné lidské vztahy nehrají roli. Zdálo se, že se tam oba dostali neobyčejně nevinní, jako by je k sobě dohnal čistě jen sled náhod, tolika náhod, až nakonec museli nabýt přesvědčení, že jsou si určeni. Dorazili tam s čistýma rukama, aspoň se jim to zdálo, neposkvrněni pouhou zvědavostí nebo pokoutností.

Věděl, že to, co právě dělá, znamená obrat v jeho životě. Nehodilo se to k ničemu, co předcházelo, nehodilo se to dokonce ani k účinku, jaký to snad, doufal, bude mít na Rosemary. Rosemary v něm vždy viděla vzor korektnosti – ale obcházet tu takhle kolem dokola byla dotěrnost. Jenže Dick si nemohl pomoci a musel se tak chovat. Byl to projev nějaké skutečnosti ponořené pod práh vědomí: cosi ho tu nutilo obcházet, postávat, v košili s rukávy, které mu přesně padly v zápěstí, a v saku, jehož rukávy obepínaly košili, jako by to byl válec a košile píst, v límci, který mu seděl u krku jako ulitý, s perfektně ostříhanými rezavými vlasy, v ruce toliko se šviháckou aktovečkou – právě tak jako jiný muž, jenž kdysi zjistil, že musí zůstat stát před kostelem ve Ferraře jenom v pytli a posypán popelem. Dick tak splácel daň věcem nezapomenutým, nerozřešeným, nevykořeněným.

„Je to dítě.“
„Stejně je přitažlivá.“
Mluvili páté přes deváté, a každý říkal, co chtěl říci ten druhý.
„Není tak inteligentní, jak jsem si myslel,“ prohlásil Dick.
„Je docela chytrá.“

Když už ani nemůže hrát na piano, co chce, je to jistě příznak toho, že život se dostal do příliš přejemnělých kolejí. Zůstal dlouho ve velkém pokoji a naslouchal bzučení elektrických hodin, naslouchal času.

„Ne, není,“ trval tvrdošíjně na svém, obrácen k bezejmennému chuchvalci kožešiny. „Dobrým chováním jenom připouštíme, že všichni jsou tak jemní, že s nimi člověk musí zacházet v rukavičkách. A teď si vezmi lidskou úctu – člověk jen tak druhému neřekne, že je zbabělec nebo lhář, ale když celý život šetříš pocity druhých a podporuješ jejich marnivost, dostaneš se tak daleko, že už nedokážeš rozlišit, čeho by sis u nich skutečně měla vážit.“

Vzpomněl si, jak k němu jednou přiběhla mokrou trávou a tenké pantoflíčky měla promočené rosou. Postavila se mu na boty, uhnízdila se u něho, zvedla obličej a ukázala mu jej jako knihu, otevřenou na nějaké stránce.
„Mysli na to, jak mě máš rád,“ zašeptala. „Nechci na tobě, abys mě měl takhle rád pořád, ale chci, aby sis to pamatoval. Někde ve mně vždycky bude ten člověk, kterým jsem dnes večer.“

„Tak tys mě zničila, co?“ zeptal se ironicky. „Tak potom jsme zničeni oba. Tak-“
Ztuhla hrůzou a vtiskla mu do pevně sevřených dlaní i druhé zápěstí. Dobře, půjde s ním – znovu pocítila krásu noci, najednou tak živě ve chvilce úplného porozumění a sebezapření – tak dobře –
- ale Dick ji zničehonic pustil, obrátil se k ní zády a konejšivě vzdychl.
Nicole se na tvář řinuly slzy.

Tvá žena tě nemiluje,“ řekl Tommy zničehonic. „Miluje mě.“
Oba muži na sebe pohlédli s výrazem podivné bezmoci. V takové situaci nemohou muži navázat duševní kontakt, protože jejich vztah je nepřímý a záleží na tom, jak mnoho žena, o niž jde, každému z nich patřila nebo bude patřit, takže jejich city procházejí rozpolcenou osobností jako při špatném telefonickém spojení.

Po svatbě zůstávala Nicole s Dickem ve styku; vyměňovali si dopisy o obchodních záležitostech a o dětech. Kdykoli řekla, a říkala to často: „Milovala jsem Dicka a nikdy na něho nezapomenu,“ odpovídal Tommy: „Samozřejmě že nezapomeneš – proč bys také měla?“


Vsadím na jednu kartu; jiná cesta není. Mám jen strach, že namísto reality vidím jen své sny, že nebudu umět opatrně čekat, přešlapovat, vyčkávat, hrát a být nablízku – to vše dohromady je totiž jediný možný a správný způsob, jak nepodepsat naše parte před začátkem příběhu, který nás může oba spálit tak moc, jako neopatrné plavce ve vysoké peci, z níž odtéká řeka žhnoucí oceli... Chtěl bych a přál bych si, aby naše noc byla něžná, ale něžná navždy – vím, co jsi mi psala; chtěl bych s Tebou mlčet, poslouchat křupající sníh a vnímat vůni deště...

Guns n' Roses - November Rain (2004 - Greatest Hits)