Sedím v prosklené kanceláři a z okna se dívám na stárnoucí činžáky na nábřeží; jejich barvy se postupem času sobě přibližují, aby nakonec vše splynulo v té podivné unavené šedi, podobné zimní pošmourné obloze. Přešlapuju na místě; dny plynou a já se ospale dívám do kalendáře, vděčen za to volno a klid, ale stejně tak z něj unaven, a přemýšlím, co bych vlastně měl dělat jinak, abych se zbavil toho proklatého pocitu prázdnoty, který mi dennodenně pulzuje v temných mozkových zákoutích.
Odmalička jsem se sama sebe ptala, proč ze všech prezidentů světa chodí jen ten náš v olivově zeleném oblečení.
Nic se neděje; náhražky zaplňují večery i dny, čas kradou podivné tuctové filmy, na nichž je nejcennější to pivo, které při jejich sledování člověk vypije, prsty hrají stále stejné melodie a na stole se pomalu kupí účtenky za z nudy kupované zbytečnosti. Míra seberealizace se blíží nule a láska už dávno neexistuje; jsem vyprahlý jak poušť u Merzougy, prázdný jak plastový sáček od pečiva, v němž zbylo ještě pár drobků – ale nic víc. Jako by snad láska měla tu moc, mě zachránit, dát mi vše to, co postrádám, vnést do šedi mého života trochu barev a pár slunečních paprsků do mého stínu; tahle nerovnováha v očekáváních je zrádná jak chůze po tajícím ledu…
Jsem silná, protože jsem sama.
Jenom v tom jednom filmu bylo něco navíc; snad to jižní slunce a radost ze života, víno a vášeň, sex, hledání cesty, zkoumání sebe sama… V tom filmu je až nečekaně mnoho postav, které evokují minulost, vlastní zážitky; člověk se usmívá, je to fajn – to krásné zůstalo a co bolelo, je už jen cennou zkušeností…
Ve všem, co prožívám, je plno vášně a jiných návalů citu, ale není čas to všechno vyprávět, protože s každým mužem, který mi zkříží cestu, se objevuje cenzura.
Projíždím městy a krajinami, na podivné cestě zimním měsícem – poprvé jsem viděl šumavská jezera v zimě, podruhé jsem lyžoval na tom krásném místě, kterým někteří opovrhují; černobíleč je smutný exemplář jedince, který obchoduje na páku se svými názory a multiplikuje vahou svých slov – je to tak zbytečné, nemám to rád. Všechno má svou cenu a svůj čas, každý chceme něco jiného, hledáme něco jiného a něco jiného ztrácíme; laissez-faire – ať vše plyne jako voda v řece…
Ta kniha byla zvláštní; až příliš jsem nechtěl číst o tom, jaké to je, když se člověk narodí a nemá úplně štěstí. Tak moc je to rozhodující! To, co nemůžeme ovlivnit… narodit se tady nebo na druhé straně polokoule, žít si svůj perspektivní flexibilní život, anebo bojovat o možnost spatřit další úsvit… Je půlnoc a já dopíjím, dívám se z okna do tmy, je mi krásně, Helios hraje a já jsem svobodný – a zároveň spoután, spoután ve své vlastní volnosti...
NP Helios – Coast Off (2006 – Eingya)
