Ten večer jsme byli stejní – neplánovali jsme to, nechtěli jsme to, nenapadlo nás to. Proto se to stalo. Utíkali jsme před světem a ránem, potýkali se s půllitry i číšemi, nad ránem se zmítali v křečích – a chtěli jsme strašně moc žít. Dva ranní telefonáty – a vytvořili jsme své dvojníky. Ty slušní, správní, solidní i stabilní, Ti vyšli do každodenního světa prosvětlených kanceláří odžít jeden zbytečný den. Ti zbylí v nás zůstali. Leželi, vstali, odjeli, zmizeli; v lese, ve venkovské zakouřené čtyřce, v západu slunce kousku za Prahou. Zmizeli jsme do neznáma s pocitem, že nepřijde ráno a naše rozpadlé duše se nepotkají se svými zbylými částmi. Potkaly se; po další noci. Vrátili jsme se do normálního života; osmadvacet hodin v paralelním vesmíru. Na tenhle výlet nezapomenu.
Je klid, ticho. Jen Mogwai říkají, aby si neplakala.
Jsem sám; všechno skončilo. Všechny tři příběhy. Turbulentní týden; dělám si pořádek ve svém životě. Blázním. Žiju.
Brad hrál stejně jako loni, ale přeci jinak. Namísto explozivně stavěných akordových kadencí se vzduchem vznášela vůně večeru při svíčkách, hudba pro čas odcházení byla tentokráte zklidněná a pokorná, basa byla melancholická a bicí ševelily jako podzimní vítr. Ta třetí skladba, ten krásný motiv, který se vznášel a třepetal ve vzduchu jako vlajka škuneru plujícího vstříc modravému ránu z šedivé noci, to byl ten okamžik – chvíle, kdy se na rty dere úsměv a duše pluje na vlnách euforie.
Bylo to krásné, výjimečné, znovu stejné – a opět neopakovatelné.
Jsem zase kapitánem všech moří. Vyplul jsem z přístavu na širý oceán; kurs ještě není stanoven. Dívám se do map, přemýšlím, obhlížím horizont. Dálky volají.
NP Mogwai – Black Spider (2006 - Zidane - A 21st Century Portrait (OST))
