Vítr kreslí vlny na rybníce a slunce putuje po bleděmodré obloze jak poslední autobus té nejzapadlejší linky. V hladině se zrcadlí vzrostlé stromy a poslední zbytky dýmu z ohniště tancují a kroutí se těsně předtím, než se rozplynou a navždy ztratí. Těžko psát, co cítím; kdybych řekl, že jsem se našel, byla by to lež stejně jako tvrdit, že něco hledám. Jsem ve zvláštním rozpoložení vyrovnanosti, která je kořeněna špetkou melancholie a smutku; má sinusoida se protíná s osou x a mně je tak nějak zvláštně a podivně dobře.
„Vlak vytlouká jiskry z kolejí,“ píše neznámý básník v metru, a já s ním souhlasím a ujíždím pryč, do kraje zvlněných pahorků a luk ztracených uprostřed lesů. Co přijde? To je ta otázka, kterou si pokládám, namísto obvyklé „Kde jsi?“. Restartován na maximum sedím v přenosném křesílku u rybníka a myšlenkové pochody mého já vyplivuji prsty pochodujícími po klávesnici, před níž do podvečera končícího dne v obrazovce svítí přibývající odstavce a věty.
Pracovně znovu měním lokál; zůstávat někdy znamená se vracet a vracet znamená začít ztrácet. Ale možná je to jinak, možná chci jen na chvíli zakotvit v poklidném přístavu a připravovat se s ostatními na jeden víkend, při kterém se několika rychlými chirurgickými řezy vymění vnitřnosti jedné instituce; jenže ve skutečnosti mě láká mantra dočasnosti, kouzlo přibližujícího se konce, po kterém si sbalím těch pár věcí a odjedu pryč, na východ, a pak třeba na jih či na sever, kamkoliv budu chtít. Budu jezdit a střídat města i země a bude mi jedno, kolikátého je a kolikátého bude, budu se dívat, jak lidé žijí, co chtějí a kam se ztrácejí, budu pít i střídmě se postit, budu se toulat podivnými kraji a snažit se pochopit a poznat, co se tu děje, proč tu jsme a co vlastně máme vykonat; bude to čas trávený nezodpověditelnými otázkami a neexistujícími povinnostmi.
Obešel jsem podivný kruh, abych pochopil, že nic se nedá zastavit a čas pomalu běží, přestože vnitřně můžeme být sebevíce přesvědčeni o tom, že stárnou jen ostatní. A tak jsem tam stál a díval se na ně, jak hrají, a uši mi na prachu bolesti vnímaly příběhy vyprávěné kytarovou distorzí, a já jsem byl vděčný, vděčný za to, že existují a že přijeli, a v duchu jsem omlouval těch pár hloupých a omezených, které najdeme v každé sociální skupině, a v Yearning znovu kytary zněly jako zvony a v Burial at Sea jsem viděl oheň hořící na břehu oceánu. Mono stojí na vrcholu post-rockové pyramidy a nikdo se jim nevyrovná v dávce emocí, kterou publiku i sami sobě dávkují; každým albem jsou lepší.
Ale čas stále pomalu běží – a dospět znamená ztratit své sny, touhy i představy, dospět znamená přestat chtít, přesvědčovat se, za něco bojovat, dospět znamená ztratit se ve všedních dnech. Dospět znamená přestat hledat a začít nacházet, dospět znamená přestat se dívat a raději začít sklápět zrak, dospět rovná se přestat se ptát a namísto toho začít odpovídat… Jenže, nakonec, jsou to všechno jen slova odkapávající do klávesnice na břehu rybníka při soumraku dne, a slunce stále ještě nezapadlo; a najednou začíná chybět katarze, závěr, rozuzlení – nic takového není. Jeden den končí a druhý za pár hodin začne – a to stačí, to úplně stačí…
NP Grails – Clean Living (2008 - Take Refuge In Clean Living)
(Photos by Vladimír Komjati, musicserver.cz)
