Všechno je ukryté v prvních chuchvalcích předpodzimní mlhy. Tak jak jsem ji světlomety prorážel včera večer, kdy jsem ze severu jel na jih a poslouchal jen zdánlivě nesourodý koktejl Nirvany, Góreckého a Lanterny, tak i všechno ostatní se občas skryje a obalí neprůhlednou bělavou pavučinou, kterou lze jen těžko rozplést. Jsem rád, že jsme spolu. Museli jsme to udělat, zkusit, dát do toho vše; pořád to viselo ve vzduchu a teď už nevisí. Teď je to mezi námi. Naše protiklady, sny, zkušenosti a zásady, vše se střetává v ubíhajícím časoprostoru hektických dnů, popracovní únava nás klátí znavené do postelí, a někde nad tím a jakoby mimoděk si naše duše uvědomují vzájemnou jinakost; jsme jiní. Určitě ne málo – a možná i moc. A stejně tak jsme stejní. Určitě moc – ale možná až příliš. Paradoxy partnerského bytí; je jich tolik. Chtěl bych nepřemýšlet, neplánovat, přál bych si nebýt efektivní, vždy obrušující hrany, chtěl bych Ti více rozumět, chápat Tě – a být Ti blíž…
A teď tu sedím a dopíjím víno z toskánského Montepulciana; italský večer proložený parmskou šunkou a kozím sýrem z podhůří Piemontu byl jen dárek k narozeninám, který jsem věnoval. Ale stejně – je to tu cítit. Ten konzum. Lehkost utrácení a užívání. Ten prokletý pocit nadřazenosti a narcismu. A duši opanoval pocit nesmrtelnosti: jakoby se nic nemohlo stát. Jakoby na vše byl dostatek času. Jako bychom nestárli; my, ani ostatní kolem nás. Vše se přitom chvěje, neuvěřitelný balanc všech těch životních veličin, které se zázračně nacházejí zrovna ve vzájemné rovnováze, aby jednou, někdy, za pár dnů či let, zavál vítr osudu, zafoukal, a vše se rozkymácelo a možná i popadalo jak stromy během vichřice…
Možná jsem jako on, v tom zvláštním nahořklém filmu, a možná se tak jednou budu chovat, i když právě teď mám pocit, že na jeho místě bych raději ztratil vše, než se pokorně vrátil k teplému krbu. A stejně tak mám pocit, že bych poznal, že někde plápolám, třetiligový hráč druholigového orchestru vyjíždějící s kopím proti větrnému mlýnu; to už vím, že nedává smysl, pokoušet se získat jen část, když člověk nemůže nikdy získat celek… Jenže teď je teď a někdy je až někdy; kompromisy jsou ještě před námi, ty hrozivé hory budoucích ne(rozhodnutí), skryté v mracích padající předpodzimní mlhy…
A podzim už začal. Listí už padá; nažloutlé, zkrabatělé, tlející. Až za pár týdnů se asfaltové stezky Kunratického lesa pokryjí duhovými barvami a až za pár týdnů mi od úst bude stoupat pára, jak budu běžet vstříc všednímu podzimnímu dni. Jenže podzim už začal – v ten večer, kdy Thom začal potichu hrát a zpívat „Wake… from your sleep…“, – tehdy se to stalo. Koncerty se nesrovnávají, stejně tak jako ženy; jenže tenhle byl speciální. Úplně ve všem. Někdy úplně na začátku jsem dával dohromady svůj playlist – a teď mám v hlavě další playlist, těch pětadvacet písní, z nichž některé v sobě měly věčnost a chutnaly jak to víno z Montepulciana, které jsem před chvílí dopil. Exit music. Wolf at the Door. Reckoner. Lucky. How to Disappear Completely. Nude.
Jedno je jisté. Radiohead musím ještě někdy dát. Jsou jak ten nejlepší vinný sklep: člověk nikdy nemůže ochutnat vše; tak tedy příště. Jednou. S Tebou. Vím, že budeš chtít jet.
NP Ólafur Arnalds – Ljósið (2009 – Found Songs (EP))
(Photos by Petr Klapper, musicserver.cz)
