sobota, června 09, 2007

Už je to dávno...

Theresa Osborne: If some lives form a perfect circle, other take shape in ways we cannot predict or always understand. Loss has been part of my journey. But it has also shown me what is precious. So has love for which I can only be grateful.

Možná to byl kýč, možná další zbytečné vyprávění a k tomu naivní poplakání, možná sladkobolná historka k nedělnímu večeru; přesto mě ten příběh tenkrát pohltil, tak jako vždy, když člověk nic nečeká a pak je o to více překvapen a niterně zasažen. Nečekal jsem, že budu tolik rozumět a tolik chápat, byl jsem jako očarován, svázán neznámým kouzlem. Vše bylo nepravděpodobné i tolik možné zároveň, vše přeci mohlo skončit úplně jinak; byl to osud?



Najednou mi přišlo, že ten příběh se skutečně stal, musel se stát, někdo ho musel zažít; a já byl zaražen, nechtěl jsem mluvit ani přemýšlet, sledoval jsem mizející titulky s pocitem, že bych chtěl zažít to jediné – ten pocit neuvěřitelně silného prožitku, krátké dokonalosti, která nebude nikdy rozmělněna v všednost odcházejících dnů...

Theresa Osborne: Have you lived here your whole life?
Garret Blake: Not yet.


Ani nevím, proč to píšu... Snad proto, že hraje Gabriel Yared, snad proto, že v telefonu mám dlouhé poznávací vzkazy od Tebe, která právě teď letíš daleko na východ, a možná proto, že jsem dnes ležel v suché části pomalu se rozpadající terasy, pil červené a poslouchal a dýchal jemný déšť, který voněl, rozpouštěl se, ztrácel se mezi dlaždicemi a smýval prach a všechny nečistoty ze všeho fyzického i nehmatatelného, co jsem prožil, ztratil, odhodil, bylo mi odebráno – z toho všeho, co se stalo kdysi dávno a už se nikdy nevrátí.



Žijeme až příliš málo; týdny se rozpadají v pracovním blouznění, dovolená je útěkem z bolestné reality každodennosti. Pocity vítězství nad drobnými i velkými úkoly se okamžitě ztrácejí na skládce povinných úspěchů a stejně tak mizí v lavinách padajících úkolů, výzev, schůzek a problémů – nikdy není čas se opravdu zastavit, vydechnout, udělat symbolickou čáru a začít jinak, znovu, s rozmyslem, tak, aby to mělo smysl. Koneckonců, jak najít smysl v něčem, co smysl nemá? Co je jen bolestným přiznáním vlastní neschopnosti a důkazem chybějící odvahy a rozhodnosti?

Garret Blake: Teresa, I don't want to lose you.
Theresa Osborne: Then don't.


Sám nevím, jak tenhle příběh dopadne; vše je až moc otevřené. Jsem pokorným učedníkem, jehož sen o vykoupení je až příliš nepravděpodobný a nereálný, ale přesto a právě proto je tolik přitažlivý.

Chtěl bych vše napsat úplně jinak, jenže mi to nejde. Neumím to. Je to jako se vším, na čem mi záleží; lehce nad hranicí průměru.

Gabriel Yared – Images of the Past (1999 - Message In a Bottle (OST))