Možná to byl kýč, možná další zbytečné vyprávění a k tomu naivní poplakání, možná sladkobolná historka k nedělnímu večeru; přesto mě ten příběh tenkrát pohltil, tak jako vždy, když člověk nic nečeká a pak je o to více překvapen a niterně zasažen. Nečekal jsem, že budu tolik rozumět a tolik chápat, byl jsem jako očarován, svázán neznámým kouzlem. Vše bylo nepravděpodobné i tolik možné zároveň, vše přeci mohlo skončit úplně jinak; byl to osud?
Najednou mi přišlo, že ten příběh se skutečně stal, musel se stát, někdo ho musel zažít; a já byl zaražen, nechtěl jsem mluvit ani přemýšlet, sledoval jsem mizející titulky s pocitem, že bych chtěl zažít to jediné – ten pocit neuvěřitelně silného prožitku, krátké dokonalosti, která nebude nikdy rozmělněna v všednost odcházejících dnů...
Theresa Osborne: Have you lived here your whole life?
Garret Blake: Not yet.
Ani nevím, proč to píšu... Snad proto, že hraje Gabriel Yared, snad proto, že v telefonu mám dlouhé poznávací vzkazy od Tebe, která právě teď letíš daleko na východ, a možná proto, že jsem dnes ležel v suché části pomalu se rozpadající terasy, pil červené a poslouchal a dýchal jemný déšť, který voněl, rozpouštěl se, ztrácel se mezi dlaždicemi a smýval prach a všechny nečistoty ze všeho fyzického i nehmatatelného, co jsem prožil, ztratil, odhodil, bylo mi odebráno – z toho všeho, co se stalo kdysi dávno a už se nikdy nevrátí.
Žijeme až příliš málo; týdny se rozpadají v pracovním blouznění, dovolená je útěkem z bolestné reality každodennosti. Pocity vítězství nad drobnými i velkými úkoly se okamžitě ztrácejí na skládce povinných úspěchů a stejně tak mizí v lavinách padajících úkolů, výzev, schůzek a problémů – nikdy není čas se opravdu zastavit, vydechnout, udělat symbolickou čáru a začít jinak, znovu, s rozmyslem, tak, aby to mělo smysl. Koneckonců, jak najít smysl v něčem, co smysl nemá? Co je jen bolestným přiznáním vlastní neschopnosti a důkazem chybějící odvahy a rozhodnosti?
Garret Blake: Teresa, I don't want to lose you.
Theresa Osborne: Then don't.
Sám nevím, jak tenhle příběh dopadne; vše je až moc otevřené. Jsem pokorným učedníkem, jehož sen o vykoupení je až příliš nepravděpodobný a nereálný, ale přesto a právě proto je tolik přitažlivý.
Chtěl bych vše napsat úplně jinak, jenže mi to nejde. Neumím to. Je to jako se vším, na čem mi záleží; lehce nad hranicí průměru.
Gabriel Yared – Images of the Past (1999 - Message In a Bottle (OST))
