Mozart byl vskutku mozartovský; hravý a neposedný, bublající hudebností, plný neuvěřitelného množství melodií a nápadů. Variations (9) on a minuet by Duport for piano in D major, K. 573; mám pocit, že Mozart je téměř vždy takový, téměř vždy lehce poznatelný - poznatelný svou lehkostí a geniálností.
Závěrečný Haydn - Keyboard Sonata in C major, H. 16/48 - měl vyznění, jaké jsem čekal: byl rozšafný, spíše klidný, pomalu se převalující a jen občas více energický.
Více se mi líbil Schubert (Moments musicaux (6) for piano, D. 780 (Op. 94)); jeho romantické nálady, melancholie, vnitřní zadumanost a krása mi byly (a jsou) hodně blízké. Jednou byl tichý a pomalý, podruhé rychle rozverný; vždy však melodický, plný nápadů a vnitřních emocí.
Vrcholem večera pro mne byl Schumann a jeho Kreisleriana, 8 fantasies for piano, Op. 16. Zněla moderně, nezvykle současně, pomalé části se střídaly s těmi rychlými, virtuózní pasáže (vždy plné melodií) s tichými zvukovými kolážemi a náladami; vše ale tvořilo kompaktní celek, vše bylo živé a plné energie.
Alfred Brendel byl neuvěřitelný; standing ovations ho proto nemohly minout. Přidal dva kusy; prvním z nich byl zřejmě jeden z Liebestraumů Franze Liszta (nebo to bylo něco jiného?), v druhém jsem poznal Beethovenův styl; pomalejší věta z některé z jeho sonát, pravděpodobně.
Shrnutí jednou větou? Bylo to nadpozemsky vznešené, závan dokonalosti a věčnosti, zastavení času, obklopení tichem - hudba byla tak krásná, že byla pohlcena, že se musela ztratit, zůstala v lidech, ve stěnách Rudolfina, v parketách, ve strunách a ušlechtilém dřevu koncertního křídla...
NP Franz Liszt - Liebestraum, S.541 no.3 (2004 - Lang Lang - Live at Carnegie Hall)
