Začalo svítit slunce. Za oknem se míhají pole a pomalu ožívající louky. Rozpadlá stavení, staré statky, vesnice kolem trati, myslivecké posedy a vodou přesycené řeky. Můj Half Time. Připadám si, jako bych právě vyrazil na časově neohraničený career break s pocitem, že absolutně nevím, kam mě dovede. Slunce pomalu stoupá po obloze a krajina z roviny vystupuje do prvních pahorků. Time and a Half. Ztratil jsem veškerá očekávání, veškeré touhy, veškeré sny. Už mě nemůže nic zklamat. Nic mě nemůže zarazit, naštvat, unavit, ublížit i zničit. U stánku s novinami u čáslavského nádraží sedí tři chlapi a pijí lahvové pivo. Je sobotní ráno a zvony zvoní, nevěřím ničemu – a tak dál…
Mám Clinta rád. Protože se nikdy nevzdal, protože šel vždy dál. Protože celý život rostl – a roste i teď, kdy mu tělo i obličej poznamenalo stáří, přestože oči stále kypí životem. Nejlepší film, co jsem viděl za poslední dobu. Žádné laciné hrdinství; skutečný život. Příběh od vedle. Dal bych si s ním pivo, třeba i ten odporný Milwaukee's Best, který nebo jemu podobný měl schovaný v příruční ledničce, když sedával na zápraží. Dal bych si s ním cigáro, díval se na ulici – a mlčel. Prostě jen tak seděl, pil, kouřil – a mlčel.
Febiofest je vždy sázka do loterie. Absolutní strašidelnosti i nadčasové zásahy. Asi mám slabost pro příběhy, kde je v sázce svoboda, kde se něco děje, kde jsou emoce – a kde jsou lidé stále lidmi. A tak jsem měl rád jeho i ji, nezvané návštěvníky, potulující se New Yorkem, ten mnohovrstevnatý příběh o tom, že nikdy není pozdě, že někdy je osud prostě proti nám, bubnování v metru i parcích, vyhořelí hrdinové, kterým ještě naposledy vysvitne slunce, úsměv na tváři i ve dnech prohry, smutek s nadějí…
Sobotní ráno; víkendová svoboda je omamná jak dobře vychlazené Chardonnay. Half Time. Všechno má svůj čas.
NP Mono – Burial at Sea (2009 – Hymn to the Immortal Wind)
