Tenkrát jsem tam byl s tou, kterou jsem nikdy nezískal... ani nevím, jak jsem Tě pojmenoval. Královna flirtu, sprinterka pomačkaných písmenek neustále vrnícího telefonu, ztělesněná roztěkanost způsobená hledáním nenalezitelného, tenké dlouhé cigarety... a hlavně, ten pocit, který vzbuzuješ - ta touha ochránit Tě před zlým světem, ukázat Ti ten pravý život (ulepený staniol hořké čokolády), přinutit Tě mě milovat...
Kámoš. Energie, smích, naděje, slzy... ale hlavně víra. Víra v život, lásku, v mládí a radost, víra v přátelství, hledání, porozumění, krásu a lidskost, víra v otevřenost a svobodu, víra, že život stojí za to žít...
Vše je jen hra. Hrajeme si s ostatními, hrajeme, že jsme jiní, hrajeme si sami před sebou... síla znamená opustit naše tělo, nechat duši vzlétnout pár metrů nad naší schránku, podívat se dolů a začít se... bavit a smát a plakat a nevěřícně kroutit hlavou nad naším nepochopitelným počínáním a dívat se, jak bojujeme prohrané bitvy, jak věříme v zázraky desátého vstoupení do stejné řeky, jak porovnáváme neporovnatelné, jak se bojíme, že už nikdy nebudeme milovat, jak sníme s otevřenýma očima a běžíme vstříc bajonetům nevyhnutelných proher, jak dýcháme večerní vzduch a objímáme toho druhého, o němž si myslíme, že nás zachrání, jak pateticky opouštíme a rozhodujeme a vyčítáme a mlčky se díváme, jak litujeme právě vyřčených slov, jak se bojíme přiznat si pravdu, kterou neznáme, jak odpouštíme neodpustitelné jen pro ten závan lásky dýchající nesměle a tiše někde na rozhraní minulosti a přítomnosti, jak cítíme... to vše, život, dny, hodiny, noc, vteřiny...
NP Gabriel Fauré - Valse-Caprice, Op. 30 (1990 – Piano Music, Pascal Rogé)
