Je to už hodně dávno. Byl jsem tenkrát úplně jiný, zajímaly mne úplně jiné věci, byl jsem až příliš ve vleku ostatních. Ráno jsem povinně vstával a večer neochotně usínal, byl jsem nucen věnovat se nezajímavému a nemohl dávat prostor inspirujícímu. Internet byl pro mne neznámým pojmem; byl jsem krátce za poločasem studia střední školy, svět jsem vnímal brýlemi neznalosti a láska pro mne tenkrát byla zakázaným zbožím. V onen obyčejně průměrný čas jsem se poprvé střetnul s filmem s velkým F; klidný sobotní večer, ČT2, zšeřelý pokoj ovládnutý poblikávajícím světlem obrazovky a já uhranutý pomalu plynoucím příběhem filmu Trois Couleurs – Bleu.
Ubíhající silnice, přerušovaná bílá čára... a náraz do stromu jako osudový okamžik, který vše převrací s neodvolatelnou a neměnnou samozřejmostí, která bere slova i dech. Chápal jsem a rozuměl, vnímal domodra laděné obrazy a cítil tepající emoce a pocity, deroucí se z každého pohybu, gesta a věty. Jako je pro mě Marlon Brando nejlepším hercem všech dob, tak to stejné je pro mě Juliette Binocheová; byla strhující, neuvěřitelná, krásná a tajemná, vznešená ve své bolesti a krutá ve své upřímnosti, velkorysá v pomoci a nezastavitelná v touze najít odpovědi.
Julie Vignon: Now I have only one thing left to do: nothing. I don't want any belongings, any memories. No friends, no love. Those are all traps.
Krzysztof Kieslowski měl dar tvořit krásno a smutno, vznešenost a bol, lítost a slzy, pochopení i odpuštění, lásku i zradu; uměl zaznamenat lidství, uměl ho přenést na filmové plátno, uměl povznést duši a donutit člověka být alespoň na chvíli lepším. Když se na konci Červené zachrání těch pár šťastných, je už předem vlastně jasné, kdo si zaslouží žít dál a kdo se provinil; Julie a Olivier jsou... však víte.
Julie Vignon: Why are you crying?
La servante: Because you're not.
