Ona byla ve skutečnosti tou, která nebyla v místnosti přítomna. Zamilování ji odhalovalo, jak je ve skutečnosti divná, jak bývá ze zvyku uzavřená ve svých každodenních myšlenkách. Kdykoli se jí Edward zeptal: Jak se máš? Nebo: Na co myslíš?, odpověděla zpravidla nějak nešikovně a trapně. Muselo jí tak dlouho trvat, než přišla na to, že postrádá nějaký jednoduchý duševní trik, který všichni ostatní znají, mechanismus tak obyčejný, že se o něm nikdy nikdo nezmíní, bezprostřední smyslový kontakt s druhými lidmi a událostmi i s vlastními potřebami a tužbami? Celé ty roky žila v izolaci svého vnitřního světa a podivuhodně zároveň izolována sama před sebou, přičemž se nikdy nechtěla a netroufala se ohlížet zpět.
A co jim stojí v cestě? Jejich osobnosti a minulost, jejich nevědomost a strach, ostýchavost, přecitlivělost, nedostatek nároků, zkušeností nebo nenucenosti, a dále pak poslední zbytky náboženských zákazů, jejich angličanství a třídní původ, dějiny samy.
Když na ni myslel, vlastně ho udivovalo, že nechal to děvče s houslemi odejít. Dnes už samozřejmě chápal, že její ponižující návrh nebyl vůbec důležitý. Jediné, co potřebovala, byla jistota jeho lásky a ujištění, že nemusejí nikam spěchat, když mají celý život před sebou. Láska a trpělivost – kdyby jen tak tehdy měl obojí – by jim určitě pomohly všechna úskalí překonat. A jaké nenarozené děti mohly dostat svou příležitost, jaká dívenka se stuhou ve vlasech se mohla stát jeho milovanou příbuznou? Právě tak se může změnit celý běh života – tím, že člověk nic neudělá.
Film o lásce; tenhle film je především o ní. Ve skutečném příběhu, který se odehrál a odehrává, najdeme všechny její formy. Sebelásku, lásku plnou zamilovanosti, vyzrálou lásku živenou odžitou minulostí, lásku k lidem, k práci a ke světu, lásku k pořádku, ke krásným věcem, k humoru – a k životu. Je to zvláštní; už dlouho se mi žádný film nezaryl pod kůži tak, jako tento. Realita vždy zůstane realitou a smyšlenost smyšleností, stárnutí vepsané ve tváři zanáší do srdce stopy smutku, naděje vnáší víru a odhodlání naopak naději. Vyšel jsem ven z toho malého kina, které mám rád, a zamířil jsem na pár plzní na stojáka; někdy člověk jedná bezmyšlenkovitě a automaticky, pod vlivem okolností, emocí a pocitů. Stál jsem, pil, přemýšlel – a v duši cítil podivně krásný smutek...
Dnes ráno jsem se probudil a oči měl plné slz. Probouzím se vždy ve stejný čas bez ohledu na to, kdy jdu spát. Vstal jsem, vytáhnul roletu, otevřel okno a nechal chlad prostoupit mým tělem. Přál jsem si vyklonit se z okna tak, aby mně na tváři mohly ulpět naporcované kusy deště rozkmitané vanoucím větrem. Obloha je šedivá, je zima, nedostatek světla. Přestalo slunce svítit? Je mi smutno; smutno nad tím, že ve hře svého života, kterou hraji sám se sebou, prohrávám...
NP Rogier van Otterloo - Rosa Turbinata (1973 - Turks Fruit (OST))
