Šimamoto ale byla pryč a já to věděl. Šimamoto teď měla svůj nový svět, a já zase svůj. Srovnávat s ní Izumi byla prostě hloupost. K ničemu by to ani nevedlo. Teď jsem přece žil v novém světě a dveře do toho starého se za mnou už zavřely. Nezbývalo, než se v tom novém světě co nejlíp zabydlet.
Položila mi dlaň na srdce. Její dotek splýval s jeho bušením. Je úplně jiná než Šimamoto, pomyslel jsem si. Nemůžu od ní čekat, že bude jako ona. Ale je moje. Nesmím jí ublížit. A proč bych taky měl?
Tehdy jsem ještě netušil, že se mýlím a že člověk občas může velice ublížit druhému člověku už jen svou existencí.
Končí týden a já koupil u Číňana tři půllitry do plastu; Helios, blížící se půlnoc, tma za okny, podivné chvění v zádech. Jsem spokojený. Je to zvláštní: jsem současně vyrovnaný – a vyhořelý. Jako by přiznání toho, že nikdy nemusím nalézt to, co hledám, mělo osvobozující a očišťující účinek. Dříve jsem žil pro své sny a jakékoliv příznaky jejich nenaplnění měly devastující účinek; teď sny a touhy otupuji potichu přiznávanou realitou a stejně tak je tupí únava plynoucí z pádících dnů, znavených nocí a ztraceného času. V téhle prázdnotě zaplněné náhražkami můžu žít až do smrti. Vím to. A přestává mi to vadit. Nemám jinou možnost; i v těch pádících šedivých dnech, kterých někdy tolik lituju, je totiž schováno nekonečné množství drobností tvořících šťastnou stranu mého života. Může být i hůře. O dost hůře.
Ani jsem nemohl uvěřit, že se vážně našla holka, kterou jsem směl líbat. Měl jsem opravdu důvod k radosti. A přesto moje štěstí nebylo úplné. Připadal jsem si jako na vysoké věži bez pevných základů. Čím víc jsem se ze své výšky rozhlížel do kraje, tím víc se mi třásly nohy. „Proč zrovna ona?“ ptal jsem se sám sebe. Co jsem o ní vlastně věděl? Párkrát jsme se sešli a trochu si popovídali. Dostal jsem strach. Nezadržitelný, nepotlačitelný strach.
Co na mě funguje spolehlivě, není nějaká povrchní, všeobecná krása, ale něco totálního, co se skrývá za ní. Podobně, jako jsou lidé, kteří tajně zbožňují průtrže mračen, zemětřesení a velkoplošné výpadky proudu, zbožňuju zas já to nenápadné ale neodolatelné něco, co ve mně vyvolávají některé ženy. Pro zjednodušení to můžu nazvat přitažlivost. Síla, která působí na lidi, ať se jim to líbí, nebo ne, a zasáhne je a pohltí i proti jejich vůli.
To je právě ta utajená pravda, mantra skrytých slov, která si nikdo v tom každodenním dojíždění a přejíždění a vytváření a sezení v openspacu s výhledem na panelová města nechce přiznat: že může být hůře. Získat nadhled, rovnováhu; maskovaný jogín v každodenním stresu, který se baví řekou pracovního života, vyhlíží další peřeje a užívá klidného pádlování v tichých místech řeky. Mnich pokorně přijímající zbytečné úkoly, vedoucí zbytečné bitvy, píšící a čtoucí motlitby v podobě nekonečného proudu emailů. Ještě jeden meeting, odpolední čaj – a v duchu zapálit svíčku a podívat se na akciové portfolio. Blahořečit, že jsem nenakoupil, když se medvěd valí údolím, a stejně tak litovat, když je býk puštěný z řetězu a já ho nestihl osedlat.
„Teď jsou všichni jazzmani tak vychovaní,“ poznamenal jsem.
„Ještě když jsem studoval, všichni do jednoho brali drogy a polovina z nich byli opravdoví blázni. Ale občas dokázali zahrát takovou muziku, že to bylo k neuvěření. Pořád jsem na ně chodil do jazzbarů na Šindžuku. Právě kvůli takové hudbě.“
„Ty máš takové lidi rád, viď Hadžime?“
„Asi ano,“ připustil jsem. „Průměrnost nikoho nenadchne. Lidé chtějí zažít něco vyjímečného a jdou si za tím, i když se třeba v devíti případech z deseti zklamou. A to je to, co hýbe světem. Přesně to je podle mě umění.“
„Nikdy, slyšíš, nikdy si nezačínej se ženskou pod svou úroveň. Taková člověka leda stáhne na dno. Ani s hloupou. Kdo si namlouvá krávu, skončí sám jako vůl. Ale pozor! Ty si nezačínej ani s ženskou, která je pro tebe až moc dobrá. Protože když si na ni zvykneš, už se nebudeš chtít vrátit zpátky. A když se nebudeš chtít vrátit zpátky, zabloudíš. Chápeš, co ti chci říct?“
„Víceméně,“ odpověděl jsem mu.
Volatilita. Není to vlastně to, co je tak typické pro naše životy v téhle podivné době? Neustálé změny čehokoliv, tužeb i snů, představ, předmětů, trávení času; žijeme volatilní životy ve volatilní době, chceme prodat, co jsme právě získali, přestože jsme po tom tolik toužili, nevadí nám ztrácet, chceme-li získat něco dalšího, co nám připadá právě nyní a teď atraktivní, lákavé a sluncem zalité. Získáváme a ztrácíme, dny plynou, v ložnicích se mění aktéři nočních příběhů, časová osa života je krájena dovolenými, ke kterým upínáme svůj zrak ve snaze znovu spatřit a ucítit onu návykovou chuť svobody, která s návratem odvane a zmizí jak slíbené dividendy krachujících korporací, zanechávajíc v srdci bolestnou pachuť sebraného příslibu štěstí...
„Něco ti teď řeknu Hadžime,“ řekla Šimamoto. „Je mi to hrozně líto, ale některé věci se prostě nedají vrátit. Jak k nim jednou dojde, můžeš se snažit sebevíc a stejně je nezměníš. Co se tehdy nepovedlo, třeba jenom trochu, to už prostě zůstane nepovedené. Rozumíš?“
„Mám je rád. Mám je rád opravdu moc. A opravdu si jich vážím, přesně, jak mi radíš. Jenže někde uvnitř vím, že mi to nestačí. Mám domov, mám práci, a s obojím jsem spokojený a obojí funguje jedna radost. Dalo se říct, že jsem byl i šťastný. Jenže mně to všechno nestačí. Vím to. Vím to od chvíle, kdy jsem tě před rokem zase začal vídat. Něco mi najednou chybí a to je hlavní problém. Mně samotnému i mému životu něco velice schází. Jako bych něco ztratil. Něco ve mně hladoví a usychá. Je ve mně mezera, kterou nemůže vyplnit ani žena, ani děti, ale jen a jen ty, jediná ze všech lidí na celém světě. Když jsi se mnou, cítím, jak se ta mezera celá zaplňuje. A teprve, když začíná být celá zaplněná, mi pomalu dochází, jak dlouo a jak moc jsem hladověl a žíznil. K tomu už se nikdy nechci vracet.“
Obracím stránky v nočních hodinách v naději, že pochopím pár skrytých pravd, procházím s detektorem po bojišti odstavců a vět a hledám jantarovou komnatu poznání, a pak, když se mi podaří najít nadčasovou krásu, jako v tom příběhu, který se mohl stát kdekoliv, nejenom na západ od slunce, pak tiše sedím a dívám se do tmy, bez myšlenek v hlavě, jen s pocity, náladou pomalu mizejícího okamžiku, kdy se zavře kniha, která voní nejenom papírem, a některý z dalších dnů se nechám pohltit krásným vyprávěním, malovaným šťastnými barvami z palety naivity, a s úsměvem na tváři proplouvám do dalšího dne, abych pochopil, že nostalgie je silná, stárnutí neoddalitelné, nadčasovost boří hranice a já, pořád a stále, chci ještě chytít vítr, přestože jsem už dávno zabloudil lhostejností a neznám cestu zpět...
Pochopil jsem, že už ji asi nikdy neuvidím. Bude dál existovat už jen v mých vzpomínkách. Zmizela mi nadobro, navěky. Byla tu, už tu není, a žádná střední cesta mezi tím nevede. Protože na světě neexistuje žádný střed. Snad někde na jih od hranic, kde existují i možná. Ale ne na západ od slunce, protože tam už žádná možná nejsou.
Nevěděl jsem, jestli budu mít skutečně sílu postarat se o Jukiko a o děti. Už mi nepomůžou žádné vize. Už mi nespředou žádné hezké sny. Prázdnota už navždycky zůstane jen prázdná. A já byl už dlouho její součástí. Nasáknul jsem jí skrz naskrz. To oba byla tím místem, kam jsem měl dojít. Teď si na ni musím zvyknout. A možná, že je v tuhle chvíli zase řada na mně, abych teď pro změnu já spřádal sny pro ostatní. Ale těšil jsem se na to. Nevěděl jsem, jak životaschopné asi takové mnou vytvořené sny budou, ale jestli má mít můj život nějaký smysl, musím se o ně nejspíš snažit, co to půjde – možná.
NP Slyšíte to šustění? To volatilní C vstává z popela...
