Nevím, jak to popsat. Chtěl jsem Tě. Tvářila ses, že rozumíš čemukoliv na této planetě, a já recipročně působil jako znalec vesmíru. Čas nám utíkal mezi prsty a nikdo z nás si nepřál konec probíhajícího svěřování myšlenek, dojmů i pocitů, a někdy nad ránem jsem pak zapomněl na všechna svá přikázání a to jediné, co jsem chtěl, bylo dotáhnout vše do konce, a nakonec, díkybohu, to poslední štěstí, které mě tu noc potkalo, bylo probudit se ráno sám, jen s matnou vzpomínkou na předcházejících pár hodin, a bylo to opravdu štěstí, protože jinak bychom se proklínali za to, že jsme posunuli světové strany a přetočili magnetickou střelku kompasu, a takto to jediné, co jsem mohl a chtěl udělat, bylo Ti poděkovat, poděkovat velkými písmeny...
Zvláštní večer. Ólafur pomalu hrál a smyčcové plochy se rozlévaly ztichlým klubem, na jehož podlaze nezvykle v sedě a na zemi poslouchali všichni ty zvláštní koláže, a když jsem pak s Ólafurem mluvil, tak jsem mu řekl, že to bylo jako soundtrack pro tu zvláštní zemi, kde jsem vloni byl, a zeptal se ho na Jóhanna Jóhannssona a jeho Englabörn, a nakonec jsem mu popřál hodně štěstí a v mých slovech byl přitom vděk za tu zvláštní, tolik nepravděpodobnou a nečekanou hodinu, jež byla předehrou pro příběh noci nad ránem...
Slunce se skrývá za padající mlhou a ve sluchátkách slyším Ursulu Buendíu; a já jsem opravdu dezolát, dezolát vlastních snů a nesplnitelných tužeb, blázen, který si namlouvá, že nalezl vyrovnanost. Ve skutečnosti se pouze smiřuji s vlastní nemohoucností, neschopností, netaktností a nenechávám se přitom nahlodat ničím, co by mohlo změnit mé směřování do světa zavřených oken, celodenní tmy, hučících ventilátorů i betonových stěn... Nevím. Třeba je to jinak. Dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd.
Vyrovnanost je krásná. A samota důležitá. Stavím základní stavební kameny své budoucnosti.
NP Vypsaná fixa – Papírová hyena (2007 – Fenomén)
