Tak jsem si vlastně v kině připadal, sledujíc Vláčilovo Údolí včel. Nechával jsem se unášet podmanivými obrazy, hrou černobílých stínů, náladami černé, bílé a šedé, naslouchal jsem šumění moře - znám studený Balt, vím, jak je nehostinný, ale přitom krásný - vnímal jsou krutost a hrdost, chápal touhu i posedlost, uvědomoval jsem si kruh osudu, obepínající Ondřeje tak, jak jím snad nikdy nebudu obepnut já. (Jenže já vím, tuším, že přesně po takové cestě půjdu, přestože TAK MOC nechci...).
Je mi smutno, chybíš mi. Co se mezi námi děje? Nerozumím tomu... Je vše v pořádku, jen si něco nalhávám? Nebo Tě ztrácím? Ničím se pro nás, ani nevíš, jak moc...
Žádný z hrdinů nebyl kladný; úplně všichni byli lidmi. Lidmi se všemi ctnostmi i černotami duše, lidmi s divokým srdcem ovládaným touhami, lidmi toužícími po naplnění svých životů. Ondřejův kruh se musel uzavřít, stejně tak jako Armin musel vyhrát svojí prohrou a prohrát svým krvavým vítězstvím...
Těším se na budoucnost, ale přece se jí tolik bojím...
NP Erik Truffaz - Le Soleil D'eline (2005 - Saloua)
