Občas potkávám naivní snílky s představou, že práce, jako je ta moje, má přidanou hodnotu a společnosti, nám, mně i Tobě, mé rodině, lidem okolo i všem ostatním snad něco dává, vrací, splácí dluh, někam nás posunuje, mění svět za lepší a v tom všem, co mění a dělá, má smysl a vnitřní význam. Jenže ve skutečnosti jen sanujeme chyby minulosti a stavíme trouchnivějící základy práce pro naše následovníky, a to vše v hávu boje za vyšší zisky, za tajnosnubně kouzelný převod finančních prostředků od těch nejchudších k těm nejvíce bohatým, od potřebných k těm zmlsaným... Jsem dalek toho, abych proti tomu bojoval; kolik lidí můžeme zachránit? Jen sebe a pár blízkých, ne více, to nejde...
Film, který umí rozesmát i mrazí zároveň, příběh ukazující bolest, již nelze vyslovit, a zároveň hřeje mihotavými paprsky naděje schované v lidskosti, lásce, rozhodnutí, víře a vnitřní síle. Dívám se na vzdalující se stromy poslouchaje chór teskných melodií a mám pocit, že to přeci ještě musí přijít. To všechno, co potřebuji a hledám. To, pro co se všeho vzdám, abych o vše získané nakonec definitivně přišel. Obrovská vlna s amplitudou, jež mě katapultuje do vesmíru i pekla zároveň, a já se pak vrátím zpět, do stínu, vyrovnaný, posmutnělý, unavený, klidný, smířený – a tak nějak podivně šťastný; šťastný, že jsem to zažil...
NP Mugison – Til Eru Frae (2006 – Mýrin (OST))
