Sedím tu sám v prázdné kanceláři, všude kolem jsou artefakty rodinného i pracovního života její majitelky, klimatizace tiše šumí a za okny, na druhém břehu Dunaje, jsou vidět staré tovární haly. Je klid; ticho. Opravdové ticho, až nepatřičné – kde všichni jsou? Jsem v cizím městě a cizí zemi, ale mám pocit, jako bych byl doma; chtěl bych teď ulehnout a spát a probudit se na jaře, v první jarní den, kdy venku bude cítit život a vzduch bude vonět novým začátkem.
Jsem vyrovnaný, přestože bych neměl být. Nerozumím si. Mám vlastně vše, zažil jsem vše – nebo mě ještě někdy něco překvapí? Už jsem miloval; vím, jaké to je. Už jsem zažil ten pocit, kdy jsem pohlcen tóny nebo obrazy, už jsem cítil dokonalost vět, v nichž jsem se našel, už jsem byl na místech, kde bych chtěl vidět rozbřesk posledního dne svého života. Co ještě přijde? Už Tě nechci; včera, když jsem chtěl z balkónu do světa vykřičet svou pravdu, jsem si na Tebe ani nevzpomenul. Jsem už opravdu venku, pryč z mámivého sevření minulosti, temného lesa, jehož každý kořen je bludný? Ano; nemůžeme spolu být z tisíce různých důvodů, vím to naprosto přesně a jasně. Už s Tebou ani nechci spát. Nechci ani cokoliv dalšího – vše, co je spojené s Tebou, mi bere více, než dává. Dlouhodobě udržitelný rozvoj v našem případě neexistuje. Není a nebude – jsem o tom přesvědčen. Chci to tak!
Mám pocit, že je pozdě; překvapuje mě ale, že jsem s tím smířen. Prohrál jsem – nenajdu Tě. Nepřijdeš. Neobjevíš se. Zůstanu sám, sám se svými sny a představami. Bez kompromisů; smutný konec. Můžu ještě milovat? Pokud ano, jak a koho? Šuplík lásky v mém šatníku života je prázdný a přelepený páskou s nápisem zakazujícím vstup; majitel zemřel, dědic neexistuje – budeme čekat, až dům sejde stářím, promění se v prach, zmizí ze všech map světa i krajů a bude vymazán ze vzpomínek živých i těch čerstvě pohřbených.
Je to zvláštní, opravdu.
Když jsem se díval na Horskou hlídku, chtěl jsem být na oněch místech a cítit vanoucí vítr a zvířený prach, chtěl jsem vidět na pár chvil slunce, jež za pár okamžiků nenávratně zmizí za mraky přinášejícími tmavý chlad noci.
Když jsem s Tebou trávil Prázdniny, byl jsem bezstarostným králem plynoucích vteřin, kterému někdo ze zad na pár hodin odebral přetékající tornu vzpomínek, obav, snů a otázek.
Jsi teď nejdůležitější ženou mého života; víš to? Vím, že víš... Tvůj život je bílá tabule, na níž jsou nakresleny postavy a příběhy Tvého žití; stojím na špatném místě, nemůžu Tvůj život vidět celý – ON chybí, nevidím ho, nechci ho vidět, neexistuje. Pro mě ne. Jsem lehkovážný jako vždy, vůbec si neuvědomuju možné důsledky našeho jednání, neřeším a nepřemýšlím; to totiž nejde. Nejde to. Jediné, co máme, je přítomnost. A díky ní narůstající nit minulosti. Nemůžeme plánovat nic, absolutně nic. Náš projektový plán končí teď. A teď. A znovu je posunut. Zase o vteřinu. Teď. A teď. Teď. Údery srdce, čas teče jako řeka za okny. Zase tu jsme. A zase. A znovu. Teď. Stále. Pořád.
Mám o Tebe strach. Jsi zranitelná. Mám strach... máš tělo plné modřin, protože máš své geny a stát se může cokoliv a Ty víš, že nemáš kouřit a pít a přitom... Někde za obzorem je náš svět, kde bychom mohli žít, jenže my ani nemůžeme vidět obzor, protože je ukryt za horou čnící k nebesům, skálou postavené z Tvé minulosti a budoucnosti.
Napadlo Tě to už? Co kdyby? Mě ano; řekl jsem si... to nejde. Nešlo by to. Nemožné. Nerozuměli bychom si. Byl by to závazek, který bych nezvládl. Nemůžeš se s ním rozejít. Nechceš se s ním rozejít. Nejde to.
Jenže... proč? Proč chci být večer s Tebou a cítit, jak mi rozumíš a vidíš do mě?
Zákaz vjezdu.
Končím; láska neexistuje. Už byla; teď už budou jenom příběhy k odpolední svačině. Všechna vydání jsou rozebrána a jediné, co zbylo, jsou zkazky o tom, že je možné milovat a být milován zároveň; příběhy z jiné sluneční soustavy. My jsme tady a ještě nějakou chvíli budeme. Nic víc a nic míň. Keep up the great life.
NP Air conditioning and... nothing.
