Pár dnů předtím, než jí zavolal taxi v pozdní noci, inhaloval vůni svobody, toulal se lesoparkem všemi směry, píchal si do žíly vůni lesa, hledal hory uprostřed velkoměsta, snil o neexistenci pondělí, pil krušovické na místech, která tolik znal, proklínal se za to, že neodjel a děkoval za sílu, která mu umožnila zůstat, teleportoval se z periferie do centra a znovu se podivil přemrštěnosti a prázdnotě popcornových velkosálů, a pak najednou seděl bez dechu a hlesu, protože viděl film, kde nakonec nebyla ani špetka naděje, jenom zmar, smutek, bezvěrectví a únava. Tahle země fakt není pro starý.
Carla Jean Moss: You don't have to do this.
Anton Chigurh: [smiles] People always say the same thing.
Carla Jean Moss: What do they say?
Anton Chigurh: They say, "You don't have to do this."
„Protože nikdo z nás nemůže nic získat, ale rozdíl je, že zatímco já k tomu nemohu i nic ztratit, Ty můžeš ztratit vše,“ konečně řekl ta slova, která ho napadla před několika dny. Nebylo vůbec důležité, co se stalo, důležité bylo, aby se nestalo nic dalšího.
„Já vím. Jenže si nemůžu pomoct. Strašně moc mě přitahuješ.“
Tok řeči prořízlo nastalé ticho. Musel mlčet, na to se nedalo nic říci; kdyby totiž řekl pravdu, ranil by ji tak, že by se z toho vzpamatovávala měsíce. Čím více ji přitahoval, tím více slábla jeho touha. Všechno bylo jinak, než si představoval. Tělo bylo více ochablé, než před několika týdny, chuť jazyka byla neurčitá a její dech až příliš unavený celým dnem i večerem. Čím více ho chtěla, tím více byl zablokován; neměl vůbec chuť, vůbec na nic, chtěl zavřít oči, po chvilce je otevřít – a být sám.
„Nic neztratit je více, než nic nezískat. Co Ti vlastně chybí?“ zeptal se nakonec, přestože už dopředu znal odpověď. Byla nasnadě – ostatně sám ji trojúhelník před několika hodina nakreslil pomocí párátek v přítmí blízké restaurace.
„Chybí mi vášeň.“
Mlčel. To jediné, co jí chybělo, jí nemohl dát. Už ne a už nikdy. Byla to povrchnost? Může být důvodem to, že v hájemství rozkoše kralovala přírodní přirozenost? Nevěřil, že ho to vůbec ještě někdy potká, a přestože vždy věděl, že chybějící kultivace u něj vždy otupuje touhu a povolává zpět zaplašený rozum, stejně byl najednou překvapen tím zničujícím účinkem.
Posadil se na posteli, pak najednou rázně vstal a vzal do ruky o zeď opřenou kytaru. Byla zaprášená; najednou si uvědomil, že hraje už jen v těch podivných večerech, kdy dojdou slova a on chce nechat zatnout kovové struny do neztvrdlých bříšek svých prstů, a nechat přitom prostorem plout pár neuměle vytvořených mollových tónů.
„Budeme mít ještě šanci?“ špitla, svalujíc na sebe vinu jeho náhle ochablé erekce.
Nerozuměla tomu. Vstát, zvednout se, jít do předsíně, otevřít kabelku, vrátit se, roztrhnout obal, otevřít krabičku, prát se s umělou hmotou, nasazovat, nechat sklouzávat, znovu nasazovat, lehnout si, rozevřít se, čekat, rozechvěně dýchat... kdyby existovala substance přesně opačná účinkům toho nejsilnější afrodiziaka a on jí vypil litr, nemohla zapůsobit silněji, než právě dokonaná zkušenost s klouzajícím prezervativem. Bylo to směšné, tragikomické, smutné a znavené; po pěti letech získal další zkušenost s lapačem touhy.
„Ten rozdíl mezi námi je, že pro Tebe je důležitější něco, nežli nic, zatímco pro mě je nic daleko cennější, než sebevětší část celku, není-li celek celý. A je to tak v pořádku, Ty žiješ správně – to není žádná výčitka ani nic jiného. Člověk nemůže mít vše a nikdy nemá vše, to jenom já žiju tak, že se nedokážu smířit s tím, že to neuchopitelné a nepolapitelné něco, co bych snad mohl někdy někde získat, chybí...“
I ona mlčela. Najednou bylo vše jasné a zřejmé, oba vystřízlivěli. Na zemi se válely jejich spěšně strhané svršky a na nočním stolku ležela pootevřená krabička kondomů. Topení bylo puštěné naplno, tak jako vždy v podobné situaci, a rozum vítězil na celé čáře. Mělo to být jinak; to dvanáctiminutové čekání na noční odvoz mělo být zaplněné něžnostmi a objetími, sliby a slzami, přáními a otázkami. Jenže oba už něco zažili a proto se jim dařilo neztratit nadhled; neuvědomovali si přitom však, že cynismus je jeho neviditelným bratrem. Oblékli se a on jí doprovodil dolů před vchod. Poslední objetí. Poslední přitisknutí. A pak už jen velká úleva.
Když odjela, vrátil se zpět do pokoje, zatáhnul závěsy a znaveně usednul před odpočívající obrazovku šumějícího počítače. Jedním klikem pak otevřel obsah adresáře Pierrových příběhů. Bylo kolem půlnoci, venku pršelo a ona jela domů za tím, za koho se letos provdá, s kým je už osm let, kdo je mužem jejího života, koho má ráda a kdo ji má rád, a koho před hodinou poprvé ve svém životě podvedla.
NP Paul Cantelon - Theme For The Diving Bell And The Butterfly (2007 - The Diving Bell And The Butterfly (OST))
