Míjíme se...

Otáčím se na rožni, griluji se ze všech stran. Do ohně odkapávají vzpomínky, syčí a prskají, poslední pohledy zpět se vypařují v šedivém kouři. Ze tmy se na mne dívají oči budoucích příběhů. Nedokážu se pro nic rozhodnout, protože není pro co se rozhodovat. Co chci, nemůžu mít, a o to, co se nabízí, nestojím. Svět se točí v podivném rytmu, potkávám Tě nečekaně v tramvaji a snažím se zapamatovat ty tři minuty Tvé přítomnosti, jež se okamžitě rozplývají jako nezaostřená fotografie. Dával jsem Ti pusu na tvář a přál si, aby tramvaj jela nekonečně dlouho. Štěpánská. Jsi na mě zlá, říkal jsem Ti, a Ty jsi mi říkala, že musíš být. Všechno jsem zapříčinil já. Svou přítomností, tím, že jsem, a tím, že jsem si uvědomil, jakou cenu máš. I.P. Pavlova. Zkomplikoval jsem celý příběh jeho zjednodušením. Je nás moc. Tři je moc. Musím vystoupit...



Ten film. Pohled do minulosti, která ještě nebyla digitální a vlastně ani analogová. Déšť, bláto a sychravé kopce. Ti, co utíkají před svým vlastním osudem, a ti, co ho pokorně přijímají. Dozvuky válečného šílenství jsou nejtragičtější v tom, že je nikdo neočekává a nepočítá s nimi. Proto tolik překvapí a proto tolik bolí. Zase je to tu; řízení očekávání – mantra platící vždy a všude...

Seděl jsem tam, Ty vedle mne a přátelé naproti. Někdy jsem nevěděl co říci, někdy jsem chtěl mlčet, někdy jsem byl v rozpacích a jindy se jen tiše usmíval. Přitahovala jsi mě; až příliš jsi se mi fyzicky líbila. Dýchala z Tebe pěstěná ženskost a já si vědomě i nevědomky nechtěl přiznat, že jsi prázdná. Že kromě té touhy a dychtivosti po úspěchu, která z Tebe sálala, v Tobě už možná nic dalšího není. Jenže to je právě ten paradox toho všeho – pro mě je to, co máš, důležitější než to, co mít nikdy nebudeš. Dobrovolně bych si nasadil španělské boty a nechal se zraňovat Tvoji samozřejmostí v touze ještě několik dní oddálit náš konec a alespoň ještě jednou z Tebe strhat šaty, vypnout mozek a přestat existovat...



Začalo léto, léto svobody. Prázdniny po sedmi letech; nemusím nic, ale všechno můžu. Jsem svobodný a budu svobodný, můžu jet kamkoliv budu chtít a mohu se kdykoliv vrátit, v hlavě se mi rodí podivné plány a já vím, že je musím uskutečnit. Žijeme jenom jednou a já musím poznat, kde jsou mé hranice. Musím to všechno pochopit. Musím narýsovat tlustou čáru, kterou smyje ranní déšť. Musím na všechno zapomenout, i na své vlastní pokřivené názory. Musím začít rozeznávat podstatné od nepodstatného, nutné od zbytečného a trvalé od dočasného. Musím přestat snít o tom, že budu žít, a namísto toho musím žít.

Poslední emaily; kolik jsem jich už četl? Kolik lidí už odešlo? Jsem tu tak dlouho... V tom mém bude poděkování, rozloučení a pak ještě jeden citát.

“Twenty years from now you will be more disappointed by the things that you didn't do than by the ones you did do. So throw off the bowlines. Sail away from the safe harbor. Catch the trade winds in your sails. Explore. Dream. Discover.” -Mark Twain

A pak, na konci, ještě jedna fotografie. Na stěně jedné rotterdamské školy je umístěn zvláštní nápis. Nevím, proč tam je, a nesnažím se ho ani chápat; až příliš se mi líbí svou mnohoznačností. Ale je tam. Je.



NP Michiru Oshima - A Bitter Shout (2005 – One Year in the North (OST))