Mlčenlivé pohledy a golfová hůl...

Skoro mi už přišlo, že jsi unavená z filmů, na které chodíme, že Ti nic nedávají, že Tě unavují a nudí. Možná tomu tak někdy dříve bylo (vlastně to vím), ale nikoliv tentokrát; seděli jsme vedle sebe, pomalu upíjeli červené z plastikové číše a nechali se unášet oním zvláštním příběhem, který se pomalu odehrával na plátně před námi. Mám rád takové filmy, kdy se může stát cokoliv, kdy je vše možné, kdy příběh koncem nekončí, ale vlastně začíná; 3-Iron byl právě tento případ - čím více se vzdaluji od okamžiku rozsvícení světel v potemnělém sálu, tím více jsem filmem zasažen a tím více si uvědomuji jeho nevšednost a krásu.



Filmy Kim Ki-Duka už jsou takové (nebo na mě alespoň tak vždy působí). Nikdy nevím ani netuším, co se stane dál, vždy jsem pohlcen příběhem, vždy vnímám obrazovou krásu, vždy mě mrazí z teskných melodických motivů, které dokreslují mistrně vyobrazené okamžiky. Bylo tomu tak i tentokrát. Silné scény (golf mi vždycky připomene mlčenlivost Tae-Suka), podmanivé obrazy (nálady industriálního města, bohatých čtvrtí i oprýskaných předměstí, večer u řeky), příběh, pocity, opuštění i naděje, láska i pomsta, strach i odvaha... to vše bylo součástí, vše se vzájemně prolínalo a doplňovalo.



Vlastně ani nevím, jak film dopadnul; možností je více, záleží na každém z nás - na míře představivosti, ochoty snít a ochoty si přiznat, na schopnosti otevřít oči, vnímat pocity, poslouchat barvy a číst tóny. Nemám žádnou interpretaci, ani ji nechci mít; stačí mi cítit vnitřní krásu a mlčenlivou vznešenost, kterou film dýchal, stačí mi si uvědomovat, jak vzácné jsou okamžiky, kdy si říkám: "Ano, to je přesně ono..." ...

NP John Taylor Trio - Ma Bel (2003 - Rosslyn)