Mám pocit, že jsem ztratil to nejdůležitější – naději. Začínám být podivně smířen s tím, že můj život se nebude pohybovat po tradiční trajektorii rodinného štěstí a všech těch obyčejných krásných věcí, které zaručují trvání lidského rodu; namísto toho přichází mrazivý pocit nové víry: je to jedno. Nic není důležité. To, co je krásné, stejně vždy skončí, dříve či později. Nejsem schopen hlubšího citu. Chybí mi empatie. Když miluji, chci vlastnit; nikoliv dávat.
Celý večer to bylo v Tobě, věděl jsem to. Byl jsem tak daleko... ve stejném bytě, stejném pokoji, hladil jsem Tě po vlasech, utěšoval... Jenže – bylo mi to jedno. Nezáleželo na tom. S Tebou či bez Tebe, kde je ten rozdíl? Dříve nebo později přeci vše skončí... A Ty jsi skvělá; zapadáš do mě jako já do Tebe, jenže já mám pocit, že už nejsem ničeho schopen – dát Ti to, co dáváš mně, milovat, nabídnout perspektivu, otevřít náruč a mysl bez toho, aniž by má krev byla otrávena bolestmi předchozích příběhů...
Seděl jsem v příšeří plného sálu a díval se s pocitem, že je to zbytečné. Proč vlastně? Neviděl jsem už všechno? Nakonec to bylo skvělé, jako minule; přes tu naivní touhu zachránit a změnit svět, která začíná a končí na západ od našich hranic, bylo v příběhu něco zvláštního. Nedokážu to popsat; celý film se nic nedělo, nic jsem necítil – a pak, když se objevily závěrečné titulky, jsem si v duchu tiše řekl – ještě žijeme. Ještě pár chvil.
„Konečně jsem to pochopila,“ zvedla uslzené oči s výrazem němé výčitky, prozření a najití odpovědi. Ten pohled... jako luštit celý večer hlavolam a pak zjistit, že řešení je jednoduché – neexistuje. To byly Tvé oči. Nechtěl jsem se do nich dívat; věděl jsem, že to dříve nebo později vyslovíš. Objektivní pravda jako průsečík našich dvou subjektivních přímek poznání. Bál jsem se slyšet těch pár slov; nechtěl jsem vidět Tvůj pohled.
Stál jsem tam a minulé týdny neexistovaly. Nikdy se nestaly. Ani koncert v tom zvláštním kostele, kdy se zvuky rezonujících kytarových strun vznášely prostorem a Ana byla krásná a já se pokoušel zapomenout na to, že někde venku za zdmi číhá život s pastí zítřejšího rána. Ani náš víkend v krajině barevných stromů, kdy jsme procházeli hřebeny kopců v záři magického dne, v němž namísto jednoho panovaly dvě období; léto mělo vztyčenou hlavu a podzim stál opodál, schován v odpoledních stínech a trávě plné studené rosy.
„Já už nechci být sama. Ale... už to vím, už jsem to pochopila,“ drala si Ti do úst slova, která jsem tak moc nechtěl slyšet. Jako kdybych je říkal já sám. Kdyby ses zeptala, co je špatně, a já měl sílu odpovědět, řekl bych to samé. „Já... jsem tak strašně moc sama. Jsem sama, i když jsem s Tebou.“
Nemohl jsem nic říci, nic odpovědět, mohl jsem jen mlčet. Byla to pravda. Na pravdu, když jí člověk tak moc nechce slyšet a ona nakonec přeci jen protne vzduch, nelze reagovat. Jediné, co lze, je stát nebo sedět, dívat se s rozostřenýma očima, nemluvit, neposlouchat, neexistovat. Mlčel jsem. Neexistoval jsem. Nebyl jsem.
Dveře se zavřely a já se ocitl na druhé straně, na tmavém schodišti třetího patra, s velkým oknem plným výhledu do černé mokré ulice, se schody, které vedly do noci, spánku a zítřejšího dne. Položil jsem tašku, opřel se o zeď – a čekal. S každým výdechem jsem přišel o desítku myšlenek. Vteřina, deset vteřin, třicet, šedesát... kolik to bylo celkem? Pak jsem zaklepal. Otevřela jsi – bez náznaku překvapení. Objali jsme se. Zase jsem mlčel; nebylo co říct. A pak... jsem stál na druhé straně. Prázdný, lhostejný, bez energie, bez jakéhokoliv citu. Prázdno. Schody, ulice, déšť. Říjen. Uprostřed týdne. Uprostřed běhu. Uprostřed ničeho.
Jsme spolu. Trápím Tě. Nechci Tě ztratit. Nevím, co dál. Chci nepřemýšlet. Neexistovat. Nebýt. Chci se neprobouzet a neusínat. Chci... najít sílu. Změnit sebe. Změnit svůj život.
NP Clint Mansell – Stay With Me (2006 – The Fountain (OST))
