Kolem prošel malý kluk a kyprá maminka a slunce osvětluje zkosené lány a někde vlevo pluje Labe a fotbalisté na malém hřišti budou ještě chvíli běhat, než si nakonec dají několik povinných dvanáctek jako vykoupení z upoceného snažení plného štěstí a radosti z pohybu i hry... Kukuřice za okny a na zádech mráz a já jsem zase sám, zase, znovu, jako vždy...
Li Mu Bai: I've already wasted my whole life. I want to tell you with my last breath that I have always loved you. I would rather be a ghost, drifting by your side as a condemned soul, than enter heaven without you. Because of your love, I will never be a lonely spirit.
Tak jak? Kdy to přijde?
Zvednu telefon, abych Ti psal, a v ten moment přijde jiná zpráva a já telefon zase položím a začnu se dívat z okna na šťastné lidi, poutníky slunným večerem, a někde hluboko v sobě mám zase ty samé otázky smutného příběhu, zase se vracím někam, kde nemůžu nic nalézt, a to jediné, co mi to přinese, je konec něčeho jiného, co by mohlo mít smysl, kdybych to neničil hledáním a blouděním v kraji ztracené minulosti.
Jestli ztratím a zničím to, co teď začíná, budu navěky bláznem a poustevníkem, králem zoufalců a matkou představenou řádu zaslepenosti; venku voní spálené dřevo a já mám pocit, že jestli teď uhasím rozfoukané plaménky naděje, skončím ve tmě, z které se už nikdy nebudu moci vrátit. Mám na sobě tričko, v kterém jsi spala poslední noc, a cítím z něj Tebe, Tvé já, které zatím nemám rozpoznané, zatříděné i prozkoumané, Tvé já, které je zatím stále ještě příliš daleko a jen opatrně dává tušit přísliby souznění.
Nevím, jestli mi budeš rozumět; to je ta hlavní otázka, to jediné důležité, co je třeba zodpovědět. Vím, že se mě nebudeš bát ani mě nebudeš obdivovat; jen mám strach, že i v těch momentech, kdy k sobě budeme mít nejvíce blízko, budeme od sebe zároveň strašně vzdáleni. S tím bychom nemohli nic dělat – nic. Zmizeli bychom jeden druhému ze života a to jediné, co by zůstalo, by byla nejasná vzpomínka – a hlasy pár přátel, kteří by mi dosvědčili, že jsem to opravdu zažil, že to byla pravda, že se to skutečně stalo, že jsem byl – těch pár dnů – opravdu šťastný.
Jen Yu: Make a wish, Lo.
Tenkrát mi tekly slzy za zavřenýma očima. Těch posledních pět minut... nejsilnější záběry a konec, jaký jsem kdy viděl, sekvence beroucí dech tím, že člověk nemůže mluvit a zároveň by chtěl křičet ‘takhle to přece nemělo být!’, chtěl jsem zastavit čas a říci tomu obrazu, ať stojí a vrátí se a na plátně by se pak možná něco stalo jinak, jenže stejně tak jsem věděl, že takhle to bylo jediné možné i správné – protože nakonec vše končí tak, že člověk něco ztratí - to, bez čeho nemůže žít a co je pro něj nejvíce důležité.
Slunce začíná zapadat. Prosím... sám sebe; neznič to.
NP Marcelo Zavros - The Door In The Floor (2004 - The Door in the Floor (OST))
