sobota, února 18, 2006

Jazz trochu jinak, ale o to lépe a silněji...

Tak to bývá skoro vždy; když se už ztrácí naděje, kdy je vše stejné, kdy vše více či méně nudí, kdy přestává existovat to, pro co lze žít, co lze hledat, obdivovat a milovat, v ten moment to vždy přijde - překvapivé setkání, hloubka prožitků, sálající emoce... příští týden Tě potkám. Potkám Tě a budu chtít mít stejnou náladu, jakou jsem měl v ony okamžiky ticha, kterými prostupovaly jemně amplifikované a efektovaného tóny, kterými čaroval Esbjörn Svensson...



Bylo to dokonalé, jednoznačně dokonalé. Jemné bicí, rychlá rytmika, náznaky drum'n'bassu a hip-hopu, ticho i energická hlasitost, sóla i jemné ruchy na pozadí... Magnus Öström. K tomu basa... efektovaná i bez příkras, se smyčcem i bez něj, občas znějící jako elektrická kytara, občas jednoduše krásná ve vibrujících nízkých tónech... Dan Berglund.



Nečekal jsem to, protože jazz je většinou až příliš artistní, až moc vzdálen od jednoduché krásy, většinou si na něco hraje, je nepřístupný... tentokráte ne. Jednoduché motivy přerůstající do symfonie pro tři nástroje (a výsledný efektovaný zvuk), syntéza minimalismu s rockem, hip-hopu s romantickými klavírními motivy, drum'n'bassu se smyčcovými basovými plochami; ve světě ovládaném opakováním to byla krásná neotřelost nového a nečekaného...



Nedaří se mi nacházet slova; bylo to krásné, opravdu krásné, melodické, silné, objímající, linoucí se prostorem, zasahující, nacházející, příjemně hladící i teskně volající, toužící i utíkající... Miluji život; miluji ho pro tyto chvíle...

NP Esbjörn Svensson Trio - Viaticum (2005 - Viaticum)