Muž přitáhl chlapce ještě blíž.
Pamatuj si, že co si dáš do hlavy, tam už zůstane napořád, řekl. Měl by ses nad tím zamyslet.
Něco zapomeneš, nebo ne?
To ano. Zapomeneš, co si chceš pamatovat, a pamatuješ si, co chceš zapomenout.
Konečně po čase řádky, které mají smysl. Kde nejde o povrchnost, ale o to nejdůležitější; o život. Všechno do sebe nějak zvláštně pasuje; sedím v zapoceném nakyslém kupé a čtu o mrazivých nocích v temných opuštěných staveních, kde se člověk paradoxně probouzí zpocený a ulepený od tepla z ohně, který si rozdělal uprostřed betonové místnosti z posledních kusů nábytku. Několik hodin strávených s otcem; měli jsme k sobě tak nějak zvláštně blízko. Spojenectví beze slov, pár vět, vědomí přítomnosti toho druhého. Jak dlouho jsem to nezažil? A v knize je to stejně tak; vrátil jsem se do minulosti, kdy jsem byl malý kluk, který potřeboval vše vysvětlit a všemu rozumět. Kdy jsem cítil autoritu, lásku, kdy jsem byl bezbranný a závislý, kdy jsem neviděl a neuvědomoval si nic, co by mi vadilo, čím bych pohrdal a čeho bych se chtěl za každou cenu ve svém životě vyvarovat.
Vzal si od chlapce plechovku, usrkl a zase mu ji vrátil. Vypij si to. Chvíli tu posedíme.
To proto, že už se nikdy další nenapiju, viď?
Nikdy je hodně dlouho.
Tak jo, řekl chlapec.
To podstatné nám uniká, nechápeme to a nevidíme. Tento rok poprvé jsem si uvědomil, jak krásné jsou barvy kolem mne, jež se mění v průběhu času. Že obilí je na začátku jara neuvěřitelně zelené a pak se každým týdnem posunuje směrem ke zlaté, v níž dozraje během léta. Že západ slunce na různých místech planety vypadá vždy jinak, ale pokaždé je nádherný. Čím více na sever, tím více rudé; za pár týdnů tam budu. A nade mnou možná polární záře – chtěl bych ji vidět...
Pořád na tebe musím dávat pozor, řekl chlapec.
Já vím.
Když nedodržíš malé sliby, nedodržíš ani velké. Tak jsi mi to říkal.
Já vím. Jenže u mě to tak není.
Konzervy lunchmeatu, kompoty, fazole se slaninou, benzínový vařič. Každý další den je zázrak, každé ráno více bolí; poslední dny podzimu, které jsou ráno přikryty prvním sněhem. Všechno se může stát, i tohle.
Lidi se vždycky chystali na zítřek. Já to nechápal. Zítřek se totiž nechystal na ně. Zítřek ani netušil, že existujou.
Žánry se slévají dohromady a přestávají se dělit na dobré a špatné, na pokleslé a krásné. Naštěstí. Rozhoduje kvalita. Kdyby Cormac McCarthy tu knihu napsal před dvaceti lety, plavala by někde v proudu ostatních sci-fi apokalyptických příběhů a možná by získala věhlas v úzké skupině úzce zaměřených. Na milost už ale naštěstí bereme všechno, nebo lépe řečeno skoro všechno. Ještě totiž nejsme na konci. Protože definice hodnotného a pokleslého jsou nesmysly, stejně jako definice kýče; kdy to přestaneme řešit? To jediné, co je podstatné, je jednoduchá přímočarost skutečnosti, zda se to danému člověku líbí nebo ne. Zda to chce, či ne. Nechme lidem svobodu... Bývá mi zle z touhy výchovně vzdělávat, opovržlivě a ironicky hodnotit, vysmívat se z můstku podloženého duševně získaným. Kdo hledá, nachází; kdo nehledá, je šťasten v jednodušším světe udržitelné a pojmutelné hojnosti...
NP Paul Cantelon – Opening Titles (2008 – The Other Boleyn Girl (OST))
