Před rokem jsme stáli na začátku cesty; nyní jsme někde ztraceni, utekli jsme přede všemi, schovali se před plynoucími vteřinami, odhodili jsme všechny bolesti a křivdy, zůstali jsme jen sami dva... my, pohled na řeku, Maškarní sál, Schumann, Beethoven a Chopin.
Z Schumannových Fantasiestücke Op. 12 mi učaroval ten poslední, In der Nacht; noc byla náhle tak moc cítit, za okny se dal tušit padající soumrak, vzduch pomalu ztrácel horkost rozpáleného dne...
(Červené mělo příchuť noci, Tvé šaty byly ztělesněním ženské rafinovanosti, Tvá touha soupeřila s tou mojí, Tvá vůně ovládla mé smysly...)
Eugen Indjic pak začal hrát Beethovena (Piano Sonata No. 23 in F minor ("Appassionata"), Op. 57); první věta mi vzala dech: až nečekaně křehké motivy, až nečekaná senzitivita, až nečekaná uhlazenost přecházející v dynamické pasáže, vše dohromady tvořilo jeden celek těžko uchopitelné bolestivé krásy...
(Bylo tak moc přirozené pokračovat ráno tam, kde jsme skončili podlehnutím přicházející půlnoční únavě...)
Někdy není třeba hledat slova, protože dokonalost nelze popsat; je dokonalá v tom, že jí nic nechybí, že v ní není nic navíc, je silná i majestátní, je plná melancholie i radosti, vyvolává touhu pokračovat... Taková je Chopinova Ballade for piano No. 1 in G minor, Op. 23; synonymum smyslu života, stejně neuchopitelně krásná, jako před rokem...
(Bylo tak moc samozřejmé milovat se v těch poloopuštěných vodách, nechat hřát se sluncem, brodit se pískem a mlčky beze slov si rozumět...)
Může být něco lepšího, než když je přídavkem splněné nevyslovené přání? Ta akordová kadence, při které mráz běhá po zádech a já - tak jako pokaždé - mlčky a neznatelně přikyvuji se slzami deroucími se do očí... Rachmaninov - Prelude for piano No.6 in G minor, Op. 23/5 (jednou... budu toto preludium hrát a zvuk se bude linout polootevřenými balkónovými dveřmi do ztichlého dvora starých domů...).
(A touha byla tak moc silná i cestou zpět...)
Chtěl jsem, přál jsem si, snil a doufal jsem, věřil...
A pondělí bude takové, jako vždy; ochromení vzájemnou přitažlivostí, slabost a strach... jsem a zůstanu už takový...
(A o hudbě už nemohu psát, protože mi docházejí slova; je jich tak moc málo a já se stále jen opakuji v marné snaze vystihnout ty těžko popsatelné okamžiky, kdy tóny vstupují do chvějící se duše...)
NP John Cage - In a Landscape (2002 - Alexei Lubimov - Der Bote: Elegien für Klavier)
