Vše dávalo smysl, vše bylo správné, vše se vším ladilo. Večerní Český Krumlov a Lvice po mém boku; nejprve jsme se oťukávali, nevěděli jsme, ale oba jsme tušili, jak k sobě máme vlastně blízko. Vzájemná úcta a respekt, radost z poznávání toho druhého, nezávazné klábosení i intimní svěřování... to vše se událo, vše bylo přítomno, mluvili jsme o hloupostech i o svých nitrech, otevírali staré rány a odstraňovali z nich bolest, svěřovali si své sny a touhy, byli jsme upřímní, nic jsme si nenalhávali.
Po prvních třech Brahmsových skladbách jsi na mě pohlédla a promluvila o neuvěřitelné kráse. Tvá duše se otevřela a zůstala tak po celý večer, hltala melodie, tóny i ticho, vdechovala atmosféru dokonalosti okamžiků, kterých bylo tak neskutečně mnoho...
Ivan Moravec nám oběma ukázal ztělesnění nesmrtelnosti. Po Brahmsovi, typickém svou melodičností, nastoupil komplikovanější Janáček a poté již Claude Debussy a jeho impresionistické koláže a nálady, volné jako vítr, ale přece jeden celek vytvářející...
Pro závěrečného Chopina už nemělo smysl hledat jakákoliv měřítka; tajemné a melancholické Nocturne for piano No. 7 in C sharp minor, Op. 27/1, bouřlivé i tiché Nocturne for piano No. 13 in C minor, Op. 48/1 a pak už jen závěrečná velkolepost v podobě Ballade for piano No. 1 in G minor, Op. 23... ztělesnění dokonalosti; přestal jsem dýchat, byl jsem ohromen a omráčen, nebyl jsem schopen na nic reagovat, mluvit... držel jsem Tě za ruku, cítil Tvoji vůni a byl strašně rád, že sedíš vedle mne...
A dál? Už jen dojmy a pocity: cesta zpět, noční vzduch, naděje na pokračování, strach a obavy v pracovním dni, večerní odvaha a oslovení, červené víno, Tvá plachost a strach, nezměrná touha, krásné tělo, krásná duše... Sedím tu a vím, že jsem se do Tebe zamiloval. Konečně... a naneštěstí; bojím se bolesti, ale půjdu jí vstříc, půjdu Ti vstříc, půjdu nám vstříc - budu doufat...
NP Frederic Chopin - Ballade No. 1 in G minor (Vladimir Ashkenazy)
