Love has been cancelled

Století povrchnosti. Možná už jsem to někdy psal; jenže ten pocit je strašně silný, nutí mě opětovně vykřičet svoji pravdu do vesmíru – jednadvacáté století je stoletím povrchnosti. Vše je jen naoko, veškeré hodnoty hnědnou a kazí se jako zahnívající ovoce na paletách asfaltových překladišť velkoskladů, a když už se člověk rozhodne a chce věřit, nalezne jen Potěmkinovu vesnici prázdných slibů a slov, pár dřevěných trámů čerstvě přetřených nánosem jásavé dokonalosti, které po prvním prozkoumání odkryjí rozbité a polámané střepiny minulosti, slabosti a nedostatku odvahy. Pohříchu, nejsem v tomto jiný; jsem polámaný jako ostatní.



Jen jeden důvod mě nutí nedopisovat příběhy do konce. Strach a nechuť. Nechci se ráno probudit, otočit se, uvidět Tě vedle sebe, ve větší či menší míře si vzpomenout na pár hodin předcházejících unavené spánkové noci, a pak pocítit to jediné neuvěřitelně silné přání: vypadni. Už Tě nechci nikdy v životě vidět. Je to omyl. Co vlastně čekáš, co myslíš, že Ti mohu nabídnout? Jsi polámaná stejně jako já, nechci s Tebou být už ani hodinu, obtěžuje mě i těch pár dalších minut. Chci vymazat Tvé číslo, email, všechny kontakty a podobu, vzpomínky i vše ostatní, chci Tě odstranit ze svého života. Ztrácíme čas. Ztrácíš můj čas – odejdi, zmiz, přestaň tu být...



Ten film byl dobrý. Rozhodují maličkosti – letecký pohled na anglické předměstí, šedivé domy a kdysi červené cihly a na pozadí pomalu znějící akordy lehké kytarové distorze. Melancholie, která je ještě snesitelná. Obětování, které nejde příliš daleko – a které má smysl. Prchavost krátkého uvěřitelného štěstí. Sentiment bez kroucení hlavou. Příběh, který by se mohl stát...



Happiness delayed, love cancelled, depression on time. Všude okolo je až příliš mnoho náhražek. A příliš málo skutečnosti.

NP Ghinzu's chords for Irina Palm movie (only available in my mind)