Místo toho jsem seděl na břehu Vltavy v odpoledním slunci a rychle popíjel dvojku Frankovky. Čas příjemně plynul, lidé spěchali tak, jako spěchají každý den (i já tak většinou spěchám); já jsem však dnes vystoupil z rozjetého vlaku a rozhodl se dnešní cestu dojít pěšky a krokem. Chtěl jsem ale do něčeho narazit, což se nakonec povedlo: Proti zdi.
Čím déle jsem se díval, tím více jsem byl vtahován do děje, tím více jsem si v duchu říkal "kurva, to je nářez" (vulgarismus je na místě). Najednou jsem si uvědomoval pomíjivost, kterou se obvykle neobtěžujeme zaobírat, najednou jsem cítil plynoucí roky a prázdné večery, najednou jsem zatoužil po lásce (a teď myslím opravdu lásku - ne prázdný vztah, ale Lásku). Chtěl jsem být na plátně, být Cahitem a Sibel zachránit; potom s ní být, mluvit, dotýkat se a milovat.
Cahit: I'm sorry I ran off before.
Sibel: That's OK
Cahit: I'm a mental case, you know?
Sibel: [Kisses Cahit]
Vždy se objevila další šance, že by to mohlo vyjít; vždy však byla ale jen prchavá, jen na okamžik, jen na pohled. Osud byl neoblobmný a ani nemohl být jiný. Byl to "jen" film, ale já píšu o realitě: uvěřil jsem, chtěl jsem pomoci, přál jsem... snad právě proto, že to nemohlo vyjít. Silný příběh, sálající emoce, předurčení, uvědomování si vlastních chyb...
Právě uvědomování si vlastních chyb, otevření očí... rozhodnul jsem se, jak a kam jít. Sny o úspěchu zůstanou jen sny; místo toho budu bojovat s větrnými mlýny, ždímat neexistující talent, rozčilovat se a trápit vlastní nemohoucností, závidět lepším a talentovanějším...
NP Arvo Pärt - Spiegel im Spiegel for violin & piano (1978)
