A tak tu zase sedím, u otevřeného okna na svém oranžovém gauči, dívám se sklenici bílého na přibližující se dno, venku zuří letní noc a její nehasnoucí teplo, Philip Glass hraje své Opening a já jsem rozlámán na kusy a zase slepen, v duši mi zní krásné harmonie a opakované motivy, před očima stále mám to jeviště, které jsem pozoroval v momentech, kdy jsem dokázal otevřít oči – dotknout se nadčasovosti je magický okamžik, který spaluje i léčí, zvláštně působí; člověk pak bloudí nocí a přemýšlí, jak si uchovat ten sváteční pocit, že viděl polární záři, půlnoční slunce, jeho zatmění i východ; Philip tam byl a povídal a pak hrál, a melodie se linuly prostorem a já si nebyl schopen vnitřně nic říkat ani o ničem přemýšlet, protože jsem musel i chtěl poslouchat…
Nic se neláme, neděje, nic nebolí, neuvadá, nepálí; mám nadhled. Konečně.
A ten film, taky; Clint složil krásné melodické ornamenty, které Slash vybrnkal s lehkou distorzí. Jenže tenhle film nebyl o melodických ornamentech, ani o elektrické kytaře. Byl o osudu, cestě, předurčení, práci jako posvátném poslání; bolestně krásný příběh o tom, že někdy jsou nekončící prohry tím jediným, co člověku umožňuje stát na nohou, dívat se vpřed a jít dál, a přes tu jejich nekonečně bolestnou palčivost stejně nakonec nikdy nezradit sám sebe…
NP Philip Glass – Opening (1995 – Obras Maestras)
