Momentky okamžiků; nekvalitní, rozmazané, neumělé... ale přesto něčím krásné – snad tím, že dokážou zachytit bezprostřední samozřejmost několika zvláštních vteřin, jež se vynoří odnikud a po znovuotevření očí jsou už dávno přikryty mlhou ordinérní uspěchanosti...
Palác Akropolis, hospoda Nad Viktorkou, Plzeň, Kelt a pak opět jedno světlé; zvláštní místa střetu odumírající minulosti a stále ještě nepřicházející budoucnosti.
Jaký to byl rok? 2047? 3973? 7835? Kdo ví... ale tak to znělo, přesně tak to znělo. Byla tma, jen tlumené modré a červené světlo, a vzduchem se začal linout rozechvěle teskný vzduch trubky.
Nils Petter Molvaer začal čarovat tóny, které pomalu stoupaly ke stropu a tam se ztrácely; z ničeho začínaly růst ambientní plochy, postupně sílily basové linky, stěny se chvěly vlivem nízko vibrujících perkusí, proud zvukových obrazů získával stále více a více barev... ten nástup byl dokonalý, od ničeho ke všemu a zase zpět...
Bylo to jiné; jiné než Truffaz, jiné než Svensson, úplně jiné než Shorter... v pondělí byla na koncertě brána časoprostoru, která umožňovala cítit nálady příštích tisíciletí, technokraticky rozpuštěných, ztrácejících veškeré city, temných, pravidelně hranatých, uměle osvětlených...
Kde je ta pravda? Co je jen prázdná náhražka? Náhražka za co? Teprve letos jsem si to uvědomil: jarní vzduch je plný života, lze ho chytit do rukou a opatrně k němu přivonět...
NP Heinrich Ignaz Franz Biber - Sonata "Victori der Christen"
A minor (2002 – Biber/Muffat, ECM New Series 1837)
