sobota, července 14, 2007

Poslední kapitola

Už vím své. Něco už vím. Vím, že krása ženy netkví v šatech, ani v kosmetice, v nákladných krémech, ani ve vzácných, drahých špercích. Vím, že tkví v něčem jiném.

Touha se nedá přivolat. Buď je v ženě, která ji vzbudila, nebo není vůbec. Buď je tu od prvního pohledu, nebo nikdy neexistovala. Buď je okamžitým vycítěním erotického vztahu, nebo není. I tohle jsem věděla, ještě než jsem zakusila.




O pár týdnů později, když sestupoval z kopce dolů od nejvyššího z nejvyšších, slunce jemně hřálo chladivým a větrným létem a v nohách ho začínala studit voda přebroděné řeky. Pak, v jeden okamžik, najednou všechno pochopil; koneckonců, právě proto sem jel, a nebyl proto ani tolik překvapen, že všechny nalezené odpovědi do sebe zapadly jak kostky jednoduché skládačky. Okamžik pravdy, nalezení grálu, moment osvícení.

Pravdy byly celkem tři; prosté a jednoduché, silné ve své krátkosti a úderné ve své definitivní jednoznačnosti.

Pomalu jde k ní. Je vidět, jak si netroufá. Nejdřív se neusmívá. Ruka se mu chvěje. Je tu rozdíl v rase, on není bílý, musí ten rozdíl překonat, a proto se chvěje. Dívka mu říká, že nekouří, ne, díky. Nic jiného neřekne, neříká nechte mě na pokoji. A tak on přestává mít takový strach. A říká jí, že si připadá jako ve snu.

Po celou dobu našeho příběhu, rok a půl, si budeme povídat takhle, nikdy nebudeme mluvit o nás. Od prvních dnů víme, že na společnou budoucnost nelze myslet, a tak o budoucnosti nikdy mluvit nebudeme, budeme vést řeči jako z novin, každý to svoje a pořád dokola.



Zaprvé: nikdy už nezmizí z jeho života. Nelze tomu jinak, protože kousek z ní v něm zůstal jak umělé výztuhy kostí po komplikované operaci, a takto voperované nové části těla už nelze nikdy odebrat – srostou se zbytkem, kterým jsou obklopeny, a stanou se tak jeho přirozenou a nedílnou součástí.

Muž z Šolonu ví, že otec i bílá dívka se rozhodli stejně a že jejich rozhodnutí je neodvolatelné. Tak trochu začíná chápat, že odjezd, který ho od ní odloučí, je v tomhle všem jistou nadějí. Že ona není z těch, které se mají vdávat, že z každého manželství uteče, že ji bude muset nechat jít, zapomenout na ni, vrátit ji bílým, jejím bratrům.

Zadruhé: měl ji rád a bude jí mít rád. Protože jí ale dal všechno, co jí kdy v životě mohl dát, a stejně tak ona mu ukázala a poskytla vše, co mu kdy mohla poskytnout, jejich příběh byl u konce. To jediné, co jí ještě mohl darovat – a darovat z titulu toho, že jí měl stále rád – byla svoboda: nechat ji žít její život, podle jejích pravidel, jejími volbami a jí zvolenými cestami. Tím, že ji nechá svobodně žít, udělá to nejlepší, co pro ni může udělat, protože cokoliv ostatního by bylo jednoznačně horší volbou; všechno ostatní by jí o něco méně dalo a o něco více vzalo.

Život je nesmrtelný, jen dokud se žije, dokud je živoucím životem. Nesmrtelnost není otázkou delší či kratší doby, že v ní nejde o nesmrtelnost jako takovou, ale o něco jiného, co zůstává nepoznáno.

Zatřetí se pak rozpadá na dvě pravdy opačného pohledu. Žít s ní pro něj znamenalo utrpení. Nikdy jí nemohl zcela získat, nikdy se mu nemohla zcela oddat, nikdy ho nemohla zcela milovat. Nikoliv snad proto, že by nikdy v minulosti či v budoucnu nechtěla, ale proto, že tak nemohla učinit, ze své niterné podstaty, ze svého já, které ji velelo chránit sama sebe a tudíž vždy milovat méně, než miloval ten druhý. Žít bez ní pak pro něj znamenalo naději – naději, že v příběhu budoucna, který dříve či později přijde, mu bude poskytnuto to, co tak obdivoval a miloval na ní i s ní, ale zároveň zde nebudou všechny ty pálivé a mučivé ostny oddalování konce, o kterém od začátku tušil i věděl, přestože si ho tak moc nechtěl přiznat, ve snaze prodloužit trvání toho krásného, co ho tolik bytostně naplňovalo.

I ona, když loď zahoukala své sbohem, když zvedli můstek a když remorkéry začaly loď táhnout a vzdalovat od pevniny, i ona tehdy plakala. Plakala, ale skrývala slzy, protože on byl Číňan a takoví milenci se oplakávat nesmějí. Aby matka a mladší bratr neviděli, že trpí, aby nedala nic najevo, jak bylo mezi nimi zvykem.

Sešel dolů z kopce, usedl na sluncem ozářenou mez pod malými smrčky a borovicemi, napil se zteplalého piva a zadíval se k obzoru, kde mraky pomalu ustupovaly a odkrývaly ledovcem zakryté vrcholky. Za několik hodin se bude vracet, ale pocit v jeho mysli je jiný, než byl před několika hodinami – zoufalá neodvratitelnost, která mu ráno při probuzení sevřela žaludek, byla najednou pryč, a místo ní cítil ve svém nitru tiché, klidné, neuvěřitelně široké a objemné – prázdno.



Mnoho let po válce, svatbách, dětech, rozvodech, knihách přijel se svou ženou do Paříže. Zatelefonoval jí. To jsem já. Poznala ho po hlase. Řekl: Chtěl jsem jen slyšet váš hlas. Ona řekla: To jsem já, dobrý den. Byl zakřiknutý, bál se jako tenkrát. Hlas se mu náhle roztřásl. ... A pak už nevěděl, co jí má říct. A pak jí to řekl. Řekl jí, že je to jako dřív, že ji stále miluje, že ji nikdy nepřestane milovat, že ji bude milovat až do smrti.

(Prázdno jako prostor pro další pocity a příběhy, prázdno jako středověký sklep pro ukrytí zapovězených myšlenek.)

----

Došli jsme na konec cesty; byla dlážděná a pokrytá barvami všech možných pocitů. Poslední kámen, který tam v černém prachu ležel, měl na sobě jemným písmem vytesáno jediné slovo.

Smíření.

NP Adrian Johnston – Winter [at Marygreen] (1996 - Jude (OST))