Zhluboka se nadechla. „Nakonec,“ řekla zcela věcně, „člověk pochopí, že není milován, a to je ten nejpravdivější okamžik, jaký existuje. Není na světě žádná jiná bolest jako ta, když člověk pochopí, že tím, že někoho marně miloval, pomalu a slepě vylil svůj život do kanálu.“
Chlad. Studený vzduch proudí okolo mne všemi možnými směry. Utíkám jen pro ten pocit cesty; nějak se mi nechce zůstávat, kde jsem se ráno probudil, ale stejně tak se mi vlastně ani nechce usínat dnes někde jinde. Žiju podivně obyčejný život, ve kterém něco chybí. Občas mě popadne nevysvětlitelný smutek a překryje mé žití závojem polární noci či šera, a já se pak snažím dočkat prvních slunečních paprsků, které by mě rozehřály nebo jen posunuly směrem k optimismu, pryč z mojí životní loďky houpající se na vlnách jezera melancholie. Jenže venku je stále zima a dnové jdou a mizí a nic se neděje. Chybí smysl toho všeho. Nebo lépe řečeno, je tu spousta malých smyslů všech těch radostí a drobností, které si dopřávám, ale nad tím vším chybí smysl toho všeho dohromady. Nějak to všechno nesedí. A od oken pořád táhne a sobota se kloní ke své druhé polovině. Začíná se stmívat. A ten protivný pocit. Chlad.
A v paměti mi jako diapozitivy cestovatele mým vlastním životem probleskují okamžiky a momenty posledních týdnů, z kterých ve mně něco zůstalo. Třeba ten milý izraelský film, který se mi líbil a asi i Tobě, a vůbec ten večer byl fajn a Ty jsi fajn… jen ty karty na začátku téhle partie nejsou rozdány úplně dobře. Jenže dobře je relativní a nikdy není nic dobře ani špatně; je to jen tak, jak to je, je to život a realita, kterou možná můžeme svým jednáním ovlivnit, pokud nás ona neovlivní dříve a neposune od aktivních činů k pasivní apatii…
Všechny mé cesty do města neexistujících snů a všechny ty epizody a zážitky se mi vybavovaly, když jsem se díval na ten krásný a bolestně pravdivý příběh, který byl tak moc dovedně namíchán a vystavěn, a protože jsem nic nečekal, zasáhl mě ten film několika nevyřčenými pravdami, jež se týkají podstaty naší existence a bytí…
Vše plyne tak moc rychle a pomalu zároveň a tyhle věty se jen snaží zachytit nepopsatelné; jsou to jen momentky několika večerů, myšlenky neurčitých tvarů, slova narychlo skládaná s cílem na nic nezapomenout. Ani na živelného Rachida, jehož některé skladby byly doopravdy krásné a všechny dohromady mi připomněly Maroko, kam bych se chtěl jednou vrátit, ani na Petera Høega, jehož příběhy o lásce jsem četl několik večerů a odpolední, kdy jsem měl pocit, že okolní ticho je dostatečné na to, abych mohl číst s pocitem, že nechci přestat.
Na nic nezapomenout, všechno zachytit, vytesat do kamene, roztřídit, popsat, uložit. Sbírání zážitků a pocitů, tak by se asi dal označit můj ubíhající život; je v něm vše a zároveň je podivně prázdný, jak ty zasněžené louky v padajícím soumraku chladné zimní krajiny…
Takže jak?
Se sníženou amplitudou emoční sinusoidy dále jít a dávat věcem jejich čas, nejen alkohol stářím zraje; není tu žádná pravda ani rozhřešení, jen stejné myšlenky a opakování sebe sama, stejné a podobné dny, stejná rána i večery, stejní lidé, vše je stejné a tak podivně uspávající i uklidňující zároveň, jenže člověk má pak zvláštní vnitřní pocit, že jeho život je podivně uzamknut v realitě, která s sebou už nenese žádné sny, nebo jen takové, které s realitou nemají nic společného…
Věděl jsem, že ze všeho nejhorší na světě je zůstat opuštěný. Dříve či později budeme opuštění všichni. Proto jsem se každý den cvičil, jak se rozcházet. Odcházel jsem od žen svého života, abych neztratil cvik v opouštění. Teď už si můžu dovolit připustit, že jsem se jich bál. Žena je jediná bytost na Zemi, s níž soužití je jedním dlouhým loučením a odcházením jednoho od druhého.
NP Epic45 - Against the Pull of Autumn (2004 - Against the Pull of Autumn)
(photos by Vladimír Komjati, musicserver.cz)
