Spinkej synáčku spi

Adíne… co Ti tak napoprvé říct? Narodil ses léta Páně 2020, krásný to rok v podobě sympatické číslovky, bylo to v dubenci, sedmého – uprostřed pandemie, která v té době nebyla, ale naše vláda s ní zarputile bojovala, aby se mohla vyhlásit „best in covid“. Císař to byl; neotočil ses, lumpe! Takže maminka musela pod kudlu; takhle jsme to nechtěli, ale život nám nedal na výběr. Asi to byl výraz Tvé individuality a víry v osobní svobodu (jednou možná poznáš, z jakého filmu tohle je). Možná taky nebudeš mít rád centrifugu (jako táta), protože jsi zůstal hlavičkou nahoru. A nakonec to proběhlo tak, že si ani nechtěl čekat na lékařsky stanovený termín – uprostřed noci si naznal, že je čas, a pak ses vyklubal na svět. „Je krásný!“ napsala maminka; dojatá, unavená, nevýslovně šťastná. Byl jsi uzlíček života; miminko nejmenší, tvoreček nejkrásnější, zázrak to stvoření.

Nevím, kdy se ve mně něco zlomilo, jestli už tenkrát, nebo až o pár týdnů později – ale stal ses součástí mého života, neoddělitelnou, neoddiskutovatelnou, neměnnou, nejsilnější – a to bez nároku na to, že bych od Tebe něco očekával. Tohle je one-way, tatínkova láska, jsem s tím srozuměn, je to tak správně – a od teď už jen budu sledovat, jak od naší nutné asistence s čímkoliv přecházíš do samostatnosti, až pak jednou, za mnoho to let, otočíš se ve dveřích a řekneš jako Charles Bronson v Tenkrát na západě: „Now I gotto go…“.

Máš hudební vlohy; sedíš u reproduktorů a je-li rytmus, kýváš se ze strany na stranu – líbí se Ti to. Elektro s rytmem a boostované kytary; takže Mogwai a Aiiso, tohle Tě baví a nejvíc se Ti líbí. Rozpaříš se na to vždycky! Jo a jasně, musel jsem dát do skříňky s receiverem a přehrávačem plexisklo na míru, prostě to muselo bejt, jinak bys ty knoflíky utočil k smrti a kdo ví, co by se stalo. Ne, nejde mi o to, že bys něco rozbil – ale otočil bys Volume doprava a lekli by se až v prvním patře, pár wattů ten zesilovač má… ale hlavně by ses lekl Ty. A já i maminka. A to přece nechceme, tak proto ta bariéra, promiň hošku.

Jsi jiný, než táta – nestydíš se, nesedíš v koutě, nebojíš se dětí, nestraníš. Naopak – jdeš pro kontakt, plácáš rukama, směješ se, očima mluvíš, seznamuješ se, hraješ si, nebojíš se; na Gran Canaria pán ze severu Španělska, který v krásném klimatu se svojí paní odžíval důchod, Ti i nám řekl, že s tímto se člověk rodí – prostě jsi a budeš sociální. Jsem za to rád. V tomhle to budeš mít v životě jednoduší; nebudeš se muset přeučovat.

Poprvé ses na mě usmál na naší terase; byl konec léta nebo možná začátek podzimu, už nevím, kdy to bylo. Seděl jsem tam, měl jsem vedle sebe pivko z Lokálu, držel jsem Tě před sebou, dívali jsme se na sebe – a pak, najednou a nečekaně, usmál ses, na pár chvilek, neznatelně, ale opravdově usmál – a já měl poprvé pocit, že spolu komunikujeme, mluvíme, že se vzájemně vnímáme.

Necháváš se rád vozit na longboardu – co se v mládí naučíš… tohle Tě třeba jednou chytne. Jsi frajer, co vyleze prudké schody – tohle ses naučil v Mogánu v domku nad pomerančovým sadem, kde ses těm oranžovým míčkům na stromech, jak jsi je poprvé viděl, pobaveně chechtal. Lechtá Tě, když Tě koušu do krku, to se směješ moc. A líbí se Ti, když péruješ na nohách a já Tě občas vyhodím do vzduchu; ne moc vysoko a ne moc často, spíš jen trošku a s citem – to se Ti líbí a tak to máš rád.

Miluješ naše mobily, ovladače všeho druhu; každé ráno si hraješ s ovladačem na venkovní rolety naší ložnice.

Miluješ vodu, moc – a vůbec se jí nebojíš. Ve vaně už stojíš, liješ vodu ven, škrábeš se po šampónech a gelech na mytí, hážeš je do vody jak Priessnitz kytky na jaře, hraješ si se sprchou, necháš se umýt, nebojíš se vůbec, když Ti voda teče po hlavě a přes obličej i oči.

Lezeš do myčky – otevřená dvířka jsou pro Tebe pozvánkou do ráje. Myčka má totiž dvě patra a je v ní spousta věcí. Odpadkový koš máš také rád, ale tady zůstávají maminka i tatínek neoblomní. V troubě, když se svítí, dějí se věci – a Ty to chceš sledovat. A ve špízové zásuvce si nejednou maminku potrápil, když ses dostal do mouky nebo něco načnul – prostě jdeš si po těch nových věcech, vůbec se neostýcháš, jsi příval energie, co nikdy nevymizí.

Když Tě bolí bříško nebo máš rýmu a nemůžeš dýchat, je mi Tě líto – chtěl bych Ti pomoct a ulevit Ti, ale moc to nejde. Pláčeš a bolí Tě to, musíš to vydržet, nakonec usínáš někdy po půlnoci, když už je to lepší.

Vstáváš brzo, ty skřivánku náš! Mamince se to nelíbí a mně taky moc ne, jenže Ty vstaneš s tím Tvým úsměvem, ještě se zalepenýma očima vstáváš, začínáš dělat zvuky – a očaruješ nás znovu svou upřímností a radostí ze života a jeho objevování.

Jsi náš miláček, naše láska, naše krásné miminko, z kterého je po roce batole, jež dělá první krůčky podél postele.

Byl jsi dvakrát v cizině a to Ti ještě nebyl ani rok.

Měl jsi hračky ve španělštině a v moři jsi byl v deseti měsících; písek Tě bavil moc, moře jen ze začátku a na chvilku – bylo studené a to moc nemáš rád. Jako táta.

Jsi objevitel, bojovníček, máš rád legraci, máš rád hudbu, baví Tě dospělé hračky, na tátu se vždycky usměješ a maminku zbožňuješ.

Jsi Aďásek, naše láska.

U Zavadilů // Léto začíná

„A ty?“ zeptal se.
„Učím na fakultě. Na pajdáku.“
„Yveta říkala, že děláš v novinách.“
„Dělal jsem, ale dávno jsem toho nechal.“
„Copak, neneslo to?“
„Peněz bylo dost. Chtěl jsem pomalejší zaměstnání.“ Dávno vím, že v životě můžu mít buď čas, nebo peníze. V poslední době volím čas.

„A co ty? Ženatej, nebo taky rozvedenej?“ obrátil se Radek ke mně.
„Ještě ne.“
„Ještě ne co?“
„Ještě ne rozvedenej.“
„Dokud jsi nesundal prstýnek...“ usmála se Yveta.
„Nemám rád gesta,“ řekl jsem. Zatím ho nosím. Ostatně vůbec nevím, kam se prstýnky po rozvodu odevzdávají.

Už nejsme mladí. Ještě nejsme staří. Je to banální, říkám si, ale bohužel ne proto méně pitomé. Je mi čtyřicet pryč, vlasy pryč, manželka pryč, děcko pryč. Zadýchaný nejsem, protože jsem nikam neutíkal. Ale když nastupuju do autobusu, hned z prvního schodu se chytím za zábradlíčko u řidiče a přitáhnu se.

Pokrčila rameny. „Vždycky je něco za něco,“ odpověděla.
Ano, něco za něco. Takhle platíme za konec bezčasí. Kdysi bývalo úplně normální, že se věci nehýbou a že po pěti, deseti i dvaceti letech všechny najdeme na původním místě. Každý obchod, každou hospodu a v ní každého chlapa na stále stejné židli.

Ještě docela nedávno sedávaly u těchto stolů spolužačky a opisovaly. Chartu. Několik vět. Dvanáct bodů. Každé prohlášení obvykle do zítřka pozbylo naléhavosti a do pozítří platnost. Nevadí, opisovaly jiná, další, nová, nejnovější. Holky ve stále stejných pletených svetrech, s kruhy pod očima a s permanentně zapálenou cigaretou.
Už tu nesedí ani jedna. Nejspíš se šly po těch letech převlíct.

„Víte, co nedokážu pochopit?“ řekl jsem polohlasem. „Jak jste mohl tenkrát vůbec vlézt do partaje, když se na to všechno díváte takhle?“
„Jak jsem mohl...“ pokrčil rameny. „Taky o tom mockrát přemýšlel... Po válce byli jediní, kteří vypadali, jako že vědí, co chtějí. To jen já jsem nevěděl, co chtějí. Hodně věcí jsem nevěděl. Uvěřil jsem jim. Pochop... Ona ta hlavní myšlenka... té sociální spravedlnosti... Jenže se toho chytli darebáci. To se v dějinách stalo mnohokrát... A určitě ještě mnohokrát stane... No... A pak už jsem se bál. Dlouho jsem si nechtěl připustit, že jsem se rozhodl špatně. Dlouho jsem si nedokázal přiznat, že svět, který vybudovali, je jiný, než jsem si přál já. Jeli jsme v rychlíku. Kdybych vyskočil, zabiju se. Občas jsem zkoušel sypat písek pod kola. Otec by si možná vzpomněl, kdyby chtěl. Pak přišel Dubček, spousta naděje všude kolem... A taky mi pomohl právě Toni. Zbavil mě předsudků. Došlo mi, že dějinám porozumíš, jen když porozumíš konkrétním lidských osudům, Pavle.“

K mým nejsměšnějším dospělým omylům patří vážné míněné pokusy o recyklaci vlastního dětství. Přibývá jich. Ještě před pěti, šesti lety by mě na srazech spolužáků ze základní školy nikdo nepotkal a ani teď se z nich nevracím nadšený. Ale chodím tam. Jako bych věřil, že má smysl sedět s nimi u stolu, mlčky si je prohlížet a poslouchat, jak šel jejich život, kdy a kde udělali chyby, kdy jim naopak pámbu přál, co od života ještě čekají a co všechno už ztratili, koho mají rádi a čeho se bojí a jestli jim někdy k něčemu bylo, že se tenkrát v září 1971 sešli ve třídě právě s námi a ne s kýmkoliv jiným. Jenže všichni mají do štěstí, že žijí právě tím dnem, který ráno nalistovali v diáři. Holky pohovoří o dětech, navzájem si ocení oblečení a vytipují hospodu pro příští setkání. Chlapci proberou včerejší hokej, podiskutují o našich šancích na medaili a v rámci krátké historické sebereflexe se pohádají, jestli se víc ožrali loni u Čápa nebo před deseti lety ve Strojnické. Nevím, nebyl jsem u Čápa ani ve Strojnické, a už je mi jasné, že odtud taky brzo vypadnu.

Posadil jsem se do zeleného křesla. Nemyslel jsem na Karolínu, ani na Yvetu, ani na Vojtu, myslel jsem na sebe. Na svou pošetilost, s níž jsem se sem po dvaceti letech vypravil ulovit Karolínu. Na marnost své existence, která v posledních letech vykazuje nesrovnatelně víc ztrát než zisků. Na neschopnost odstřihnout se od kdysi nalezených hodnot a začít věřit taky nějakým jiným. Na neschopnost nacházet nové přátele a zachovat staré. Na neschopnost udržet ženskou, nebo si aspoň najít jinou. Fakulta je plná mladých a nezadaných, řekla mi Veronika, než za sebou naposledy zavřela. Ano. Mladých a ještě mladších. O neúnosně mnoho let mladších. Už jsem si stihl všimnout. Vyrostly v nových časech. Ve svých časech. Ani v seminářích už si s nimi nerozumím. Pořád samej Žert, pořád samí Zbabělci, pořád samej Havel, řekla mi jedna nezadaná před pár týdny. Pořád samej komunismus! Asi to bylo hrozný, ale copak nás se to ještě nějak týká?

Díval jsem se na ni. Pomačkaná, ale hezká. „Co se ti zdálo?“ řekl jsem.
Neodpověděla hned.
„Moc jsem nespala. Kdys říkal, že máš to zkoušení?“
„Proč?“
„Zavolám jedné kolegyni, aby za mě podepsala dovolenku. Ještě tady chci zůstat.“
„Ve čtvrtek,“ řekl jsem.
Vstala. Pořád pomačkaná, pořád hezká.
Zamilovat se už asi nedokážu. Na to jsem starej.
Naštěstí to nevadí.

Nespořádává se to úplně snadno a lehce; po pár desítkách stran jsem měl chuť nečíst dále, ale přeci jen – byl to dárek, tak jsem vytrval. Tedy: mohlo by to být stručnější, rychlejší, méně psané pro autora (a jeho známé) a více pro čtenáře. Výsledek je dobrý, ale takový lehce mdlý – z těch surovin šlo myslím navařit lépe, více vtáhnout do děje, možná méně rovin a méně dětství a k tomu více dospívání i dospělosti. Mysteriózní vchody a východy nehodnotím kriticky – přistupuji na hru autorovu, ale zároveň si říkám, že ani časové brány a smyčky hlavnímu hrdinovi vlastně neumožnily vše rozklíčovat. Možná pochopil, co se dělo kolem nich, ale co se dělo v něm – to nevíme. Ambivalentní konec – chce takhle přemítat a žít věčně? Snít o té, která ho nepozná, a odmítnout, co se nabízí? Jistě, takto to obvykle v životě chodí... ale sníme takhle věčně?

Prach a šeď sedmdesátek vykreslená bravurně, až z toho člověku jde mráz po zádech. Žít v té době... krájet měsíce a roky, dvakrát ročně podniková rekreace, vše se opakuje, vše stejné, stejný marasmus, průměrnost, nemožnost utéci; jsem rád, že jsou tyhle doby pryč.

Zajímavá generační výpověď těch, kterým bylo před pětadvacetileti lety dvacet; generace, která prožila zlom 89 v čerstvé dospělosti, a tak možná lépe než kterákoliv jiná může porovnat před a po, tenkrát a poté, současný překot a zdánlivý klid tehdy před lety.

-----

Je druhý letní večer, slunce se již sklonilo k západu a skrylo za obzor, ale přesto je příjemně; světlo, teplo, léto začalo. Pár měsíců života proteklo kolem mne jak voda v horské bystřině a já se dívám zpět na to, co se nevyhnutelně muselo stát, a stejně tak vzhlížím směrem k zítřku a dalším dnům; něco se děje. Trávím večery U Zavadilů, pár posledních měsíců zde v Kunraticích, krájím všední dny a zkouším něco nadčasového vymyslet na víkendy, co po čtvrtkách krájejí plynoucí měsíce.

Jak blízko se můžeme dostat k tomu druhému? A když se k němu dostaneme, nestane se z lásky přátelství? Kdy přichází ten moment, kdy se ztrácí vzájemná přitažlivost, a přichází (zdánlivá) stabilita a porozumění? Co by nám poradil Kundera? Lehce nesouhlasně jsem kroutil hlavou, když Tomáš tvrdil, že „milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě).“

Souhlasím s tím, že láska je spjata s touhou po společném spánku; stejně tak ale říkám, že chemie a přitažlivost nemohou existovat bez vzájemného poznání, a poznání vede k lásce. Jen nerozumím, že v těchto rovnicích nám schází popis toho, kdy se láska ztrácí, kdy toho druhého začneme objímat jinak, bez touhy po milování, kdy nám jeho blízkost stále zůstává zdrojem štěstí, jen je stále více asexuální...

-----

Zvolit z množství filmových příběhů tři, moje volby budou Místo u moře (a to především), Naprostí cizinci (ach ty telefony - krásná sonda do věcí, co skrýváme) a Věrná kopie (mnohovrstevnatý snímek Abbase Kiarostamiho, film, který ač dalek dokonalosti, zůstane v paměti)...

-----

Tři zneklidňující příběhy, které se sunou kupředu spíše pomaleji a v závěru toho posledního až nejasně alegoricky a neuchopitelně. Mondschein mě nadchnul, tady trochu váhám; přišlo mi to dlouhé, natahované, občas schované za zbytečnými slovy a větami; zejména Svědek, ten se mi bude muset v hlavě ještě rozležet. Co chtěl vlastně říci, co odsvědčit?

Téma Vlasovců je mi blízké, ten Stepanův příběh se mohl stát – a útěk naivků vstříc kulkám někde u hranice je pak zapomenutým příběhem, který se skutečně stal (stojí za to progooglit). V příbězích K hranici tuším a čichám McCarthyho, trochu ho tam je, snad proto, že když se nepíše o životě a smrti, nepíše se vlastně o ničem.

Zapálil v kamnech a trochu polévky si ohřál. Jíst se moc nedala, ale dostal do sebe plný talíř, Adéle to dlužil. Ulehl vedle ní, předstírala, že spí, ale ramena se jí trochu škubala. Zlehka ji pohladil po vlasech. Čekala na to a začala se k němu tisknout s usilovnou žádostí. Mluvila na něj, když se milovali, nikdy dřív to nedělala, teď se ale starala, jestli je spokojený, jestli chce být nahoře nebo dole, jestli už se udělal, jestli to chce pusou. Odpovídal neurčitě nebo vůbec, nechtěl lhát, ale nemohl jít říct, po čem skutečně touží. Být někde sám, být někde jinde, lehnout si na záda v tichu a promítat si na strop výjevy z Karliných obrázků, přidávat k nim svoje vlastní, utéct do nich, mezi bojující princezny a stíny na zdi.

Ledenec // Exploze v oblacích

Počkej, ty ho budeš kojit někde v bistru na benzínce?
Blanka moc dobře slyší ten tón, ale co Krista o tom ví, řekneme si, až bude mít vlastní dítě, jak s ním bude asi rok někde zavřená, aby se jí náhodou tohle nestalo, a po porodu a všech těch chvílích, kdy prsa jsou jenom k nakrmení dítěte, co jí zbyde z tohodle postoje? Blanka se nad tím musí vlastně shovívavě usmát. Uvidíme, holčičko.

... – včera dala zase přednost Davidovi, i když Vojtovi stokrát říkala, že se na Davida vykašle, že to nemá cenu, bla bla, tyhle kecy, a Vojta je zas poslední dobou připravenej, kdy se schoulí k němu, a včera večer by za ní klidně přijel, ale ona ho zase vlastně odmítla, a tak teď na něj musí být milá, protože sice schoulit se k němu nechce, ale přijít o tohle citový pohodlí, co s ním má, taky nechce, takže dneska bude obzvlášť milá.

Ale tys mi pořád nic nevysvětlila. Já vím, že kvůli nám už s tátou nemusíš bejt, když nechceš, ale... já to nechápu, řekne Blanka, opravdu to nechápe, ale v té první části věty lže. Jasně že spolu rodiče nemusí být kvůli nim třem, ale kvůli vnoučatům, kvůli rodině, zvlášť když se nic nestalo, přece i praktický by bylo, aby tu byli spolu, i když už spolu nejsou šťastní, ale kolik lidí je spolu šťastných, po tom, co děti odejdou, rodiče jsou spolu skoro třicet pět let, to se nedá pro nic za nic zahodit, a i kdyby dalo, tak to není správný.

Je to většinou smutný čtení; o to víc pravdivý, silný, beziluzorní, otevřený a přímočarý. Petra Soukupová nepíše artistní literaturu, nerýsuje velké scény a nepředkládá obrovské myšlenky, člověk nemá touhu ani potřebu v textu něco podtrhávat či vypisovat – nejsou to odstavce Kunderovy (dosaďte své „literáty“ do tohoto příměru). Ve skutečnosti je to příběh, scénář, film; velmi reálný, byť možná občas zatažený až moc do té šedší a černější části světa, kterou si nechceme moc přiznávat, na kterou radši moc nemyslíme a kterou raději před sebou skrýváme. A o skrývání kniha je: co nechceme říct, jak se děláme lepšími, na co myslíme, ale neřekneme, co ukrýváme. Rodiny někdy a možná i často dopadají takto; rozpad ale může být východiskem, cestou za štěstím a rovnováhou. Kniha o těchto našich šedivých a černých já, která skrýváme, abychom pro okolí (i sebe) byli přitažlivější, milejší, lepší. A tak předstíráme... abychom mohli být s těmi, s kterými už reálně nechceme být. Kniha o kompromisech života, o dětech, o tom, co všechno nám „ti nevychovanci“ (jak tohle z toho čiší) berou, o snech o kompletní a šťastné rodině... a nakonec o tom, co z těchto snů na konci nevyhnutelně zbývá.

-----

Tak dnes potřetí, říkám si, když parkuju někde U Milosrdných a odhaduju šance, že se s autem setkám ve stejné podobě po předpůlnočním návratu. Padá soumrak; je před sedmou, spadané listí, jemně prší, uličky Starého Města jsou vylidněné. Takový listopadový říjen, vlhká lesknoucí se dlažba, pán venčí psa, osamělí turisté, spíše poloprázdné restaurace. Okolo půl osmé je před Roxy ještě fronta, vedle zaparkovaný tour bus – volím mleté hovězí z Naše maso a poté malou Plzeň z Lokálu. Pak prodávám domluvený lístek – jsem dnes sám. A pak konečně dovnitř.

Jsem na místě v pravý čas, jak to mám rád; předkapela právě dohrála, pod podiem volno, žádný stres. Lidí tak akorát – žádná sold out tlačenka, ani neslušné komorní nezaplněno. Publikum různorodé, rozhlížím se okolo sebe, většinou mile nepozérské – trochu hipstři, trochu indie, většinou Česi, půlka zná kapelu více a stojí tu natěšená, půlka je v klidném zvědavém očekávání. Očima hledám v davu Dušana Neuwertha, jako kdysi na Mogwai – dnes asi chybí. Atmosféra je fajn, v sále horko – skoro až moc, ale nevadí mi.

Když si Munaf (Rayani), Mark (Smith) a Michael (James) společně s hostujícím Carlosem (Torresem) na podiu vyrovnají a odladí pět kytar a dvě baskytary, dochází mi znovu, že to bude velké, sehrané, připravené a epické. A hlavně si opět uvědomuju, jak moc neameričtí tihle dnes-už-ne kluci jsou: nepompézní, nevýstřední, neartistní; na nic si nehrají. Normální, sami sebou, s rodinami, zklidnění. Takový opak toho, co tvoří, a co na koncertech vpalují do hledačů nadčasových zážitků a emocí.

Poprvé jsem je viděl před osmi lety ve Vídni; bylo to fajn, ale čekal jsem tenkrát asi víc: nebyl jsem z toho úplně rozsekán na emoční částice, jak jsem si tenkrát v citově nestabilních časech přál. A pak jsem je viděl letos znovu: koncert v Bristolu, sobota, nebylo co řešit – koupil jsem dva lístky, dvě letenky, noc v hotelu a v dubnu jsme tam spolu jeli. Bylo to parádní: krásný sál Colston Hall, přátelské Banksyho město a koncert velkolepý – zvuk, kapela, publikum, všechno si do sebe sedlo. Ráno jsem je pak potkal po snídani na hotelu – zrovna řešili check out, normální kluci, las turistas, možná jen o něco více zavazadel.

Mám je rád už z dob začátku tisíciletí, kdy jsem objevil jejich klíčové Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever (2001) a The Earth Is Not a Cold Dead Place (2003). Stojím tak v Roxy pár metrů od podia, uprostřed, a o tomhle všem si přemýšlím. Je mi fajn. Po deváté přicházejí – a Munaf je slušný a možná i trochu ostýchavý, řekne, že jsou z Texasu, poděkuje všem moc a moc, že přišli...

Poslední album The Wilderness je pro Explosions in the Sky trochu netypické; kratší stopáže, syntetické zvuky, elektronika – ale naživo ty songy fungují dohromady s těmi starými velmi dobře. Jsou skvěle sehraní; ty nástupy tří kytar a basy jsou vždy drtící, skvěle časované, rány na sonar. Zvuk je Roxy standard; nebudu hanět, nebudu chválit. Hlasitost není přepálená; tak akorát.

Znám to cvrlikání kytar a distorze... tuhle ikonickou věc ale zpočátku rozezná málokdo. Půl minuty čekání, lehkého vazbení, už vím, že to je ono a že to přijde: Greet Death! Tohle je výbuch a exploze, zvazbená melodie drtí prostor, otvírák z Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever je monstrózní záležitost.

V publiku super atmosféra, nadšení, poctivý poslech; není to jak v Rudolfinu, tady se tleská mezi větami, nečeká se na konec - který je někdy těžké rozeznat, jak se to umně jedno přelévá do druhého, bez ohledu na těch patnáct let rozdílu data vzniku jednotlivých skladeb.

V Bristolu mě odpálila The Birth and Death of the Day a tady jakbysmet: ty tři akordy a pak jak se to nabalí a spustí... to je masakr. Katarze, co nechce končit, pokračuje dál, nabaluje se, vrství. O dvacet minut si nejsem jist – slyším správně? Dav tleská, píská, poznává se mnou – nějak se mi nechce věřit, setlisty koncertů jsem nekontroloval, tenkrát ve Vídni ani letos v Bristolu Your Hand in Mine nehráli – ale teď ano. Moje srdcovka z doby před lety, ano přiznám se, vytáhnu i telefon a chvíli zbytečně nahrávám, kytarové melodie se proplétají, je to krásné naživo tuhle skladbu vidět hrát a slyšet, jak krásně zní...

No a jdeme do závěru, říkám si, dávají do toho opravdu všechno, tohle je koncert, jak má být – devadesát minut, spousta energie, sehranost, celková perfekce. The Only Moment We Were Alone se probrnká a provazbí ke svému závěru, vše ztichne, dvakrát ta krásná melodie téměř akusticky, lidi vždy tleskají, myslí si, že už je konec – a pak totální exploze, poslední dvě minuty a kdybych byl venku, tak bych skoro přísahal, že odlesk té katarze je vidět v mracích, v černém nebi podzimní Prahy, která k půlnoci utichává a dává tak prostor trochu zpomalit, zastavit a přemýšlet.

Kupuju plakát – je krásný, z Bristolu jsem si ho nedovezl, počkal jsem na Prahu. Cestou k autu – jdu schválně pomalu – o tom všem přemýšlím, jsem šťastný, je mi dobře. Byl to krásný koncert. Takových je prostě málo. Myslím, že se lidem líbil; celkové souzněné nadšení. Jsem rád. A vděčný.

-----

V kuchyni už škvírami žaluzií prosvítalo bledé světlo. Zbyněk seděl u stolu, digitální čas na elektrické troubě ukazoval 5:10. Už nemá cenu pokoušet se usnout. Šel do koupelny a zíral do zrcadla. Co mě zabíjí? Nedokážu to říct. Neumím to nikomu vysvětlit. Co to je, co mě ničí? Mám se celkem dobře. Zřejmě tedy nic. Absurdní závěr. Zabíjí mě VELIKÉ NIC. Mám ženu a práci a úvěr ze stavebního spoření a dva nebo tři kamarády. Normální život. A zabije mě NIC. To je tak pitomý. Necítil už vztek z probdělé noci. Ani na ten už mu nezbývalo sil.

Pletla čepice a svetry. Celé večery. Celé roky. Seděl s ní v maličké kuchyni a přemýšlel, proč mu to tam připadá zaprášené, i když matka je na čistotu pedant. To nebyla špína, zažraná ve zdech staré bytovky, v ubrusu na stole, v záclonách, v linoleu na podlaze. To byl čas, požírající všechno – naději, životní sílu, radost, lásku...

Tereza se smála něčemu, co běželo v televizi. Nesledoval matně žhnoucí obrazovku, ty elektronové kaťuše, kterými se většina lidí nechává večer co večer dobrovolně ostřelovat. Nejradši by to vždycky vypnul, ale bavilo ho pozorovat její tvář. Dokázala si podržet dobrou náladu a krásné světlo v očích vždycky tak dva, někdy i tři týdny po návštěvě kliniky. Časovaný pohlavní styk. Znělo mu to jako časovaná bomba. Arzenál lékařských pojmů z oblasti reprodukce v něm vzbuzoval úzkost. Vyvolání ovulace s následným časováním styku. Hlavní slovo měl malý diář v červených deskách.

Otevřel lednici a vyndal láhev vína. Položil před ni na konferenční stolek skleničky.
„Já dneska nechci pít. Chceš ze mě udělat alkoholičku nebo co?“
Zarazil se. Tak nevlídný a podrážděný tón v jejím hlase už dlouho neslyšel. Sedl si vedle ní na pohovku, opřel si hlavu a přivřel oči. Nekonečný seriál na televizní obrazovce. Před televizí oni dva. Dvě unavená srdce bloudící velkým bytem, opraveným, načančaným a připraveným na rodinné štěstí. Nevěděl, co by měl říct. Cítil napětí. Po chvíli se zvedla a beze slova zmizela v ložnici.

Samota. Stál pod vysokými stropy čtyřpokojového bytu a chápal Terezinu úzkost, že tu zůstanou sami dva. Žádné dětské pokoje, jen pokoj s knihovnou a pokoj s klavírem. Dvě duše zapletené v notách a tónech, v souřadnicích a kótách map. Dva souputníci životem – tenhle výraz mu vytanul na mysli. Souputníci.

Moje Tereza má zelený oči. Bohuna má taky zelený oči. A proč nemůžu spát? Je to tím vědomím druhý půlku života? Ráj je už dávno ztracenej. Zbyla práce, sex, drobný radosti, dobrý jídlo. Byt v centru města, úvěr ze stavebního spoření. Před čtyřma lety koupě novýho auta. Leteckej zájezd k moři. To přece vůbec není špatný, taková druhá půlka života s Terezou. S Bohunou jsem zažil to všechno předtím, ty krásný začátky. Dětství na vesnici, dospívání, tu ztrátu ráje. První milování, štěstí ve dvou, pak jaký to je, dělat si na někoho nárok, žárlení, zrada, rozchod.

„Myslíš, že jsme pořád jeden pro druhýho tím, co na začátku?“
„A kým jsem pro tebe byl, když jsme spolu začínali?“
„Jistotou. Chlapem, kterej je solidní a chce rodinu. Po několika těch umělcích a mizerech a egocentrickejch muzikantech, co prošli mým životem, jsem konečně měla někoho, kdo mě objevoval a ctil a opatroval...“
„A už takovej nejsem?“
Mlčky se dívala do misky s rozpouštějící se vanilkovou zmrzlinou s malinami.
„Jsem takovej, Terez. Pořád jsem!“
Podivně nervózní únorový večer už doma moc nevylepšilo ani moravské víno a nepříliš podařené milování.

Doktor zabouchl dveře od auta a Zbyněk zvedl ruku na podzrav. Motor naskočil, ale ještě se stáhlo okýnko.
„Měl jsem kousek odtud pacienta, bejvalej sedlák, ročník 1923. V devětatřicátým schoval bustu Masaryka před fašistama. Po osmačtyřicátým ji zase zahrabal zpátky do sena, před komunistama. A když ji po roce osmdesát devět konečně moh vystavit na návsi, za měsíc ji zničili vandalové...“
Šedivá hlava zmizela uvnitř. Zbyněk se díval za oprýskaným fiatem, dokud nezmizel v zatáčce.

Nepřipadá ti, Terezo, že si už delší dobu hrajeme na něco, co není pravda? Žili jsme ještě svůj život, nebo jen nějakou představu o něm? Oprašovali jsme ten náš byt, tu načančanou klícku, kterou máme na splátky. Není to trochu falešný, Terez? Takový naše panoptikum? A můžu za to všechno opravdu jen já?

Když odložili dokumenty, seděli u stolku ještě asi půl hodiny. Opatrně se pokoušeli něco si navzájem sdělit o svých životech. Zbyněk ale cítil, jak oba chvátají, aby se každý z nich zase vrátil do toho svého světa. Možná momentálně trochu studeného a cizího, ale známého a střeženého. Odcházeli společně, na ulici si Zbyněk všiml, že se její štíhlá postava jen v kostýmku trochu třese zimou.
„Kde máš kabát?“
„Mám kancelář tady kousek za rohem, přeběhnu to.“
Objal ji. Položila mu ruce na ramena. Chvíli zahříval její křehké tělo a cítil, jak se trochu uvolnilo.
Jaké to asi je, obejmout sestru, napadlo ho, když spěchal nahoru po Václaváku k nádraží. Možná takové jako před chvílí.

Zůstal v kavárně Au Chat Noir až do zavírací hodiny. Venku se strhla další přeháňka, za okny to šumělo. Už zbyl obsazený jen jeden stůl. Zahlédl útlou slečnu v černém, jak se za barovým pultem starostlivě dívá na hodinky. Pak si přišla k jeho stolu pro prázdnou sklenici.
„Máte nějaké poslední přání?“ zeptala se vážným hlasem.
Otázka jako před popravou. Nesla se tichou kavárnou a osazenstvo stolu u okna vyprsklo smíchy. Zbyněk se udržel, jen zakroutil hlavou a požádal o účet.

Na novou Hájíčkovu knihu jsem se těšil. Chtěl jsem ji přečíst v kuse, netrhat čas, neodbíhat k jinému – začal jsem o poslední noci toho roku, četl do půl druhé ráno (za okny se zataženými roletami svítily a hlučely bláznivé rachejtle), pokračoval na Nový rok a skončil někdy k polednímu. Pár hodin s krásným příběhem. Hájíček nezklame; je to vyzrálý spisovatel. „Vesnický román“, říkají, ale tuhle nálepku strhávám; v jeho knihách vidím především silné příběhy o umanuté touze, o morálce, silných zásadách, o slušnosti a nevzdávání se. Každý máme svoji Terezu a každá naše Tereza je svá, jiná, v něčem k nám pasuje a v jiném ji nerozumíme. Pořád bychom ji ale měli chtít, nežít jen z podstaty a minulosti – jakmile nakročíme do poločasu rozpadu, není cesty zpět. Krásná a oduševnělá Tereza rýsuje jednu linku příběhu; ta druhá je o nostalgických vzpomínkách, které mají moc přehlušit skutečnost – návraty do starých řek bývají nemožné, jakkoli lákavě snad mohou někdy vypadat. A třetí linka je o tom, co bychom ještě v životě měli dělat a co už je přespříliš; je o hranici, za kterou se z chytrosti stává záludnost, z podnikavosti vypočítavost a z odhodlání nemravnost.

Knihou se prolínají motivy Špicberků, „Norge Post“, daleký a tajemný sever – byl jsem tam, tak rozumím; barevné domy Longyearbyenu, Billefjorden a ledovec Nordenskioldbreen – jiná místa, než o kterých píše Hájíček, ale přeci tak stejná. I tu základnu Jihočeská univerzita na Špicberkách má; malý domek na břehu fjordu, kolem kterého na jaře projde pár ledních medvědů, a plechový lodní kontejner v přístavu Pyramiden.

Houslové koncerty Camille Saint-Saënse neznám, ale před lety jsem slyšel jeho třetí „varhanní“ symfonii – říkal jsem si tehdy, že to nebylo špatné. Mám rád tyto styčné body, které román přináší, je to něco navíc, mohu na ně podvědomě i vědomě reagovat – příběh je mi pak bližší, je reálnější a působivější; je snazší se s ním ztotožnit.

Krásné čtení; jsem rád, že jsem skončil a začal kalendářní rok takto. Pár hodin klidu a soustředěné vnímání vtahujícího příběhu – odměnou je pak povznášející pocit a vnitřní očista; tak jsem se po dočtení cítil...

-----

Sobotní ledenec, mrazy se kloní do předjaří a pak zase velí k útoku, vše se láme směrem k rozpadu a pak zase zpátky, byt mi mění pod rukami v ruinu a pak zase stavějí, Ty jsi tu se mnou a pak zase u sebe na pár dlouhých dnů. Hraje Hidden Orchestra, můj objev z Radia 1 před pár týdny – mám rád jejich výběr; někdy, zřídka, občas najdu skrytý poklad – půlnoc dávno odbila, venku tma a světla pouličních lamp, sanitky svítí modře na svoji cestu k lékařským sálům a když bude dostatečně ticho, za pár hodin se ozvou cinkavé zvuky kopýtek muflonů na křižovatce Vídeňské...

Komorná, Humr, Zničeni láskou. Výběr z hroznů. V Komorné smyčce a příběh, jak dovedně to bylo vyskládané, Asijci umějí zasáhnout a emoce katapultovat do stratosfér, v tomhle je nikdo nepřekoná. V Humrovi se pak hrálo podle přání tvůrců – a kdo se odhodlal hrát podle stanovených a smutných pravidel, nemohl prohrát.

Tma, ticho, Hidden Orchestra... dlouhý večer v časech Zlých, dal bych cigáro teď v poloze střelce na gauči, dívám se ven, poslouchám, sním... something is goin‘ to happen this year. Somethin‘. Co to bude? Co se stane?

NP Hidden Orchestra – Wingbeats (2016 – Wingbeats)

Abel

Bylo to k vzteku, fotografové vůbec Jeda štvali už dlouho, obzvláště velcí fotografové, kteří si namýšleli, že ve svých snímcích odhalují o svých modelech pravdu; přitom neodhalovali vůbec nic, jenom si před vás stoupli a mačkali nazdařbůh spoušť přístroje, kvokali a pořídili stovky snímků, z nichž potom vybrali ty nejméně špatné. Tak bez výjimky postupovali všichni ti velcí fotografové, Jed jich pár znal osobně a cítil k nim jen pohrdání, považoval je do jednoho za zhruba stejně tak kreativní jako fotoautomat na nádraží.

Bylo dokonce s podivem, že když potkala Jeda, neměla oficiálního milence; ještě více s podivem bylo, že si vybrala jeho. Jistě, byl poměrně sladký, avšak v malém a hubeném balení, které ženy tolik nehledají – už několik let se vracel typ mužného zvířete, co to umí v posteli, a po pravdě řečeno nešlo o pouhou novou módu, nýbrž o návrat k přírodním fundamentům, k sexuální přitažlivosti v nejprostší a nejbrutálnější podobě, stejně tak éra anorektických modelek nadobro skončila, a přehnaně kypré ženy zajímaly už jen některé Afričany a úchyly, ve všech ohledech se třetí tisíciletí na samém začátku vracelo po různých výkyvech, jejichž význam vlastně nikdy nebyl valný, ke zbožňování jednoduchých, prověřených typů: krásy vyjádřené naplněností u žen, fyzickou silou u mužů.

Olga začínala být skutečně nervózní, protože věděla, že se o jejím životě rozhodne tady, v několika příštích minutách, a muži byli v dnešní době tak nečitelní, ze začátku tolik ne, minisukně fungovaly vždycky, ale potom se měnili stále k divnějšímu. Michelin vážně usiloval o posílení svého postavení v Rusku, které pro něj představovalo jednu z prioritních os rozvoje, a její plat se měl naráz ztrojnásobit, měla mít pod sebou padesátku lidí, šlo o přeložení, které nemohla v žádném případě odmítnout, v očích generálního ředitelství by odmítnutí bylo nejen nepochopitelné, nýbrž dokonce zločinné, od určité úrovně mají zaměstnanci povinnosti nejen k firmě, ale i k sobě, musí pečovat o svou kariéru a milovat ji tak jako Kristus církev nebo manželka manžela, přinejmenším věnovat volání své kariéry pozornost dostatečnou na to, aby jejich konsternovaní nadřízení neusoudili, že nikdy nebudou hodni postoupit z nižších pozic.

„Proč toho nenecháš?“ zeptal se Jed. Otec se na něho podíval bez reakce s výrazem naprostého nepochopení.
„Chci říct, žes vydělal dost peněz. Určitě bys mohl odejít a užívat si trochu života.“ Otec na něj stále hleděl, jako by slova nemohla proniknout až do jeho mysli nebo jim nedokázal přiřadit smysl, až se po dobré minutě zeptal hlasem ztraceného dítěte: „Ale co bych dělal?“

Zmlkl, dopil na ex koktejl, objednal si další, prohlédl si Jeda se směsí výčitky a melancholie. „Víte...“ vylezlo z něj, „Olga vás milovala.“
Jed se lehce shrbil na židli. „Chci říct...“ pokračoval Beigbeder, „doopravdy milovala.“ Odmlčel se, potřásl hlavou a nevěřícně se na něj podíval. „A vy jste ji nechal odjet do Ruska... A nikdy jste se jí neozval... Láska... Láska je vzácná, hrome. To jste nevěděl? Nikdy vám to neřekli?“

„Co definuje člověka? Na co se ptáme jako první, když nás zajímá jeho stav? V některých společnostech se nejdřív ptají, zda je ženatý, jestli má děti; v naší společnosti se ho ptáme v první řadě na profesi. Západního člověka definuje především jeho místo ve výrobním procesu, nikoliv reprodukční status.“

Stárnutí, zejména to viditelně, vůbec není souvislý proces, život lze popsat spíše jako sled mezipater oddělených prudkými spády. Když potkáme někoho, koho jsme léta neviděli, máme dojem, že zestárnul; občas máme naopak pocit, že se nezměnil. Tento dojem klame – než se chátrání projeví naplno, klestí si cestu nejdříve tajně, vnitřkem organismu. Olga se deset let udržela na oslnivé podstatě krásy – aniž jí to přitom stačilo ke štěstí. I on, věřil, se za tu dobu moc nezměnil, něco po něm zbylo, jak se říká, aniž dosáhl štěstí nebo o něm vůbec uvažoval.

Mezerou mezi dvojitými silnými flísovými závěsy se šarlatovými a žlutými motivy prosvítaly první ranní paprsky. Olga vedle něj pravidelně oddechovala v krátké noční košili vytažené k pasu. Jed jí něžně pohladil bílé zaoblené hýždě, aniž ji vzbudil. Tělesně se za deset let skoro nezměnila, možná prsa jí trochu ztěžkla. I nádherná květina začne vadnout; a bude stále rychleji. Protože byla o dva roky starší než on, náhle si uvědomil, že mu za měsíc bude čtyřicet. Dospěli zhruba do poloviny života; uteklo to rychle. Vztyčil se, shromáždil své oblečení, které se válelo po zemi. Nevzpomínal si, že by se večer svlékal, nejspíš to tedy za něj udělala ona; měl za to, že usnul ihned, jakmile se dotkl polštáře. Milovali se? Pravděpodobně ne, a už jen ten prostý fakt byl vážný, protože po tolika letech odloučení měli, měli to aspoň zkusit, s tím, že okamžitě nedosáhne erekce, se po nadměrné spotřebě alkoholu dalo počítat, ale mohla se pokusit o felaci, nevzpomínal si, že by to udělala, možná ji o to měl požádat. I tato váhavost v oblasti jeho sexuálních nároků, ohledně toho, co se v rámci jejich vztahu jevilo jako přirozené a normální, byla znepokojivá, a pravděpodobně předznamenávala konec. Sexualita je choulostivá věc, tak těžko se s ní začíná, tak snadno končí.

Jasselin jí koukal výstřihem na prsa: ano, silikonová, před deseti lety si nechala voperovat implantáty, ale zákrok se povedl, chirurg odvedl dobrou práci. Jasselin silikonová ňadra bezvýhradně podporoval, protože prokazují u ženy jistou dobrou erotickou vůli, která je ve skutečnosti v erotické oblasti tím nejdůležitějším a někdy oddálí o deset, případně dvacet let konec sexuálního života páru.

Uvědomil si, že jemu samotnému právě bylo šedesát. Překvapilo ho to: neuvědomoval si, že by tak zestárl. Vlastní stárnutí si uvědomujeme ve vztahu k druhým a jejich prostřednictvím; sami máme vždy tendenci se považovat za věčné. Jistě, vlasy mu zbělely a obličej mu zbrázdily vrásky; ale k tomu ke všemu došlo neznatelně, bez toho, aby ho cokoliv konfrontovalo s obrazy mládí.

Letí to, letí. Pátky, odkrojené kusy víkendu, nevstávám, spím, nesnídám; oběd mi dovezou, pár pracovních věcí, na chvilku pak usnu, do kina pak, páteční odpoledne, ucpaná magistrála, v sále čtyři lidé, kteří mohli a chtěli před čtvrtou do prázdného sálu. Znepokojující obrazy od začátku a k tomu smyčce, které jsem hned poznal – Abel Korzeniowski. A film se odehrával pomalu, proplouval obrazy, ladné pohyby kamery, jak bruslař na zmrzlém holandském kanálu v šeřícím se odpoledni, melancholie, smutná krása – zapomněl jsem, že jsem na film šel, protože je od Toma Forda, a když se jeho jméno objevilo v titulcích, došlo mi, že od nikoho jiného být ani nemohl.

Hlavně se nezastavit, nezačít přemýšlet, nezpytovat minulost a už vůbec se nedívat příliš dopředu; tak žiju, v tom jsem nepřekonatelný, to jediné mi opravdu jde. Přijde mi, že tak žije i většina ostatních; spěchem, povinnostmi, dny přetékají aktivitami, není čas vydechnout, zastavit se; o štěstí a naplnění se nepřemýšlí a když snad ano, myšlenky na něj se zaplaší. Vždyť je přeci tady, teď s námi, teď máme vše, když jsme v přítomnosti. Něco ale nesedí. Na jedné straně houpačky sedíme a na tu druhou nakládáme kompromisy vlastního života. Jeden po druhém, vršíme je, skládáme, jejich váha roste – až se jednou zhoupneme, houpačka se zvedne a naše nohy opustí pevnou půdu. Pak už nepůjde vrátit se zpět; budeme v jiném světe, v jiné konstelaci, život ztratí svůj řád.

Abel hraje, já přemýšlím, prosinec za okny, ticho a chlad páteční noci. My. Spolu a bez sebe, nedokážeme se opustit ani posunout dál. Vykrváceli jsme. Marionety na provázcích, neživá gesta, mechanicky se pohybujeme, utrácíme dny; kdy jsme k sobě naposledy měli opravdu blízko? Byl takový čas vůbec někdy? Když se chceš přiblížit, já nemám zájem, a když mám chuť, Ty jsi pryč a daleko, i když jen třeba v polštářích vedlejší místnosti. Čekáme. Čekáme na akci toho druhého. Bojíme se, nevíme, nechceme nic měnit, ale přesto víme, že takhle to nejde věčně. Ještě zítra, řekneme si pak, ještě zítra to zvládnu a pak se stane zázrak. Pak začneme fungovat. Láska, vztah, touha; bude to jak z filmu, příběh, který trvá věčně, kompromisy spadnou z mé a Tvojí houpačky, já budu na jednom jejím konci a Ty na druhém, zhoupneme se a zůstaneme viset ve vzduchu, stav Beztíže, jak z nové desky Priessnitz, budeme v rovnováze, jen vítr námi bude houpat, záchvěvy života, co nám bude přinášet a co se nám bude dít...

-----

Druhého svého Houellebecqa jsem náhodou našel ve své přeplněné knihovně; koupil jsem ho někdy před lety, když jsem v tisku či na Internetu zaregistroval pochvalné zmínky. Na čtení by člověk měl mít čas; pár spojených dnů, víkend, dlouhé cesty – kouskovat knihu po týdnech nedává smysl, dříve přečtené stránky a odstavce odvanou a dostat se zpět do příběhu bývá složité; paměť slouží někdy lépe a jindy hůře, ale pocity a emoce, které kniha vyvolává, se jen těžko vrací zpět.

Dal jsem takto Mapě a území pár spojitých dnů – a nelitoval jsem. Začínám mít Houellebecqa rád; takový enfant terrible francouzské literatury, provokatér, ironik, mistr slov svého vlastního proudu. Čte se dobře, skoro by se řeklo, že lehce: není artistní, neexhibuje (nebo jen s mírou), neblázní. Je přístupný, ironicky sžíravý, někdy kousavý, velmi často trefný, s nadhledem, bez pokrytectví, nazývá věci pravými jmény.

Mapa a území vtáhne. Příběh se rozjíždí zvolna, Houellebecqův klasický samotářský hrdina, odkrajující roky svého života v podivné symbióze s uměním, zažívá pár vztahů, umělecky přelétne mezi disciplínami, až se mu „podaří“, asi spíše nechtěně a nevědomky, úspěch. Zprvu bizarní setkání se samotným Houellebecqem – stylově vylíčeným jako ještě větší solitér a podivín – se stává ještě bizarnějším v poslední části knihy. Příběh se poté nakonec klidně dovypráví a uzavře v epilogu, otevřené otázky se zodpoví, nic nezůstane nejasné a nevyřčené na čtenářovi – a je to tak správně.

Není to dechberoucí epické vyprávění ani stoh nadčasových překvapivých myšlenek. Je to „jen“ literární mistrovství psané s vědomím, že méně je někdy více, že literatura má zůstat literaturou a ne experimentem; tedy, příběh pro čtenáře, nikoliv pro literaturu samotnou. A jistě, příběh i pro samotného spisovatele. Musel se určitě usmívat, když knihu dopsal a pomyslel na to, jak jeho vlastní zapojení na stránkách pobaví, překvapí i nadchne.

-----

Byl jsem v Bratislavě před pár dny; sobotní večer, soumrak v ulicích, šla jsi za kamarádkou a já náhodou zjistil, že dávají Paris, Texas Wima Wenderse, v malém sálu artového kina, stará popraskaná kopie, šel jsem za těch pár eur a díval se, o tomhle příběhu jsem věděl, ale tak nějak vždycky prosvištěl kolem mne, když byla příležitost – až teď, najednou, neplánovaně, se do mě zasekl: neznámý muž bloudí v kamenité poušti, nemluví, někam stále jde; pak už víme o koho jde; a nakonec už jen čekáme, jestli najde, co hledá. Ten monolog – nebo takový polodialog – v místnosti před a za zrcadlem, to byla jedna z nejsilnějších filmových scén, co jsem kdy viděl. V těch větách bylo všechno, jeden odžitý život, tolik bolesti, rozhodnutí, co se už nedají vrátit, bylo v tom pochopení, smíření, smutek. Vlastně je to příznačné – tenhle film a jeho vyznění a k tomu ten dnešní Fordův příběh, jsou si vlastně podobné, teď mi to dochází, tahle jedna Wendersova scéna a tenhle druhý Fordův film, jsou stejné krve, stejných nálad, stejného vyznání.

----

Ke knize pochmurných povídek s melancholickým bezemočním nadhledem jsem se dostal skrze film. Viděl jsem Útěk ze Sibiře, téma lágrů, nějak se to všechno propojilo a já jsem místo u Solženicyna skončil u Kolymských povídek Varlama Šalamova. Sháněl jsem je složitě, jejich první část již není dostupná – naštěstí byly ještě na skladě v jedné prodejně v Ústí, odkud jsem si nechal výtisk poslat. Nebylo to pozitivní, laskavé čtení. Bylo to beziluzní vyprávění o tom, jak se z lidí stávají zvířata, jak existuje pouze dnes a maximálně zítra, jak teplo a jídlo jsou ty největší hodnoty, které mohou být, a jak přátelství nebo něco alespoň trochu přátelství podobného vůbec neexistuje: to maximální, v co člověk může doufat a při ohromném štěstí snad i vůbec zažít, je ojedinělé gesto lidskosti, soucitu, pomoci; gesto naprosto výjimečné a nepravděpodobné, zázrak okamžiku, sen, který by se možná ani reálně nikdy nemohl stát.

Chtělo by to nějaké rozuzlení, nějaký čin nebo snad znamení, něco by se mělo stát; ale hvězdy a planety stojí stále ve stejné konstelaci, roční období se střídají, měsíce putují a dny odpadávají z kalendáře, my se potkáváme, v noci se dotkneme vždy několikrát, ještě tohle nás drží pohromadě, když nemluvíme, když jsme ve stavu snů, potkáme se, nohy se dotknou, jsme pak spolu na pár blouznivých okamžiků, než přijde ráno, rutina, každodennost, pádí to tak rychle, něco se přeci musí stát, takhle nemůžeme žít věčně.....

Teploměr dělníkům neukazovali, a proč taky, do práce se chodilo, ať bylo stupňů, kolik chtělo. Navíc staří mazáci dovedli skoro přesně určit, kolik je stupňů, i bez teploměru: když je mrazivá mlha, je venku 40 stupňů pod nulou. Když při dýchání vychází vzduch z plic hlasitě, ale ještě se dá snadno dýchat, je 45 stupňů. Kdy je přes 50 stupňů, mrzne plivanec v letu. Plivance mrzly už čtrnáct dní.

Spal samozřejmě na horní palandě – dole byl ledový sklep a chlapi, kteří měli místa dole, postávali u kamen a jeden po druhém je objímali rukama – byla sotva vlažná. Dříví se věčně nedostávalo. Muselo se pro ně tři čtyři kilometry po práci a každý se té povinnost vyhýbal jak čert kříži. Nahoře bylo tepleji. Pravda, všichni spali samozřejmě v tom, v čem pracovali, v čepicích, vatovaných blůzách, prošívaných kabátech a kalhotách. Nahoře bylo tepleji, ale i tam v noci přimrzávaly vlasy k polštáři.

Ostatně, jaképak přátelení, když je hlad, zima a v noci nemůže člověk spát. Přestože byl Dugajev tak mladý, už pochopil, jak falešné je úsloví o přátelstvích, které se prověřuje neštěstími a pohromami. Aby přátelství mohlo být přátelstvím, musí se zakládat za podmínek, kdy způsob života ještě nepřekročil hranici, za kterou v člověku už není nic lidského, kdy už zbývá jenom nedůvěra, zloba a lež. Dugajev už dobře chápal trojí vězeňské přikázání, běžné na severu: nevěř, neboj se, nepros...

Koně se ničím nelišili od lidí. Zabíjel je sever, práce nad jejich síly, špatné krmení, bití. Přestože to všechno na ně dopadalo tisíckrát míň než na lidi, umírali dřív než lidé. A pochopil jsem to nejdůležitější. Že člověk se nestal člověkem proto, že je boží stvoření, ani proto, že má na obou rukou obdivuhodný palec. Stal se jím proto, že byl fyzicky zdatnější, odolnější než všechna zvířata, a později pak proto, že přinutil svůj duchovní princip sloužit úspěšně principu fyzickému.

Přátelství nevzniká v nouzi ani v neštěstí. Ony „těžké podmínky“, které jsou, jak nám o tom vypravují pohádky umělecké literatury, nezbytnou podmínkou vzniku přátelství, nejsou prostě dost těžké. Pokud neštěstí a nouze lidi sblížily a pokud se z nich zrodilo přátelství, znamená to, že nouze nebyla nejhorší a neštěstí dost velké. Hoře není dost ostré a hluboké, jestliže se o ně člověk může podělit s přáteli. V opravdové nouzi člověk zkoumá jen svou vlastní duševní a tělesnou sílu, stanoví si hranice svých možností, fyzické odolnosti a mravní síly.

V táboře se spousta lidí snaží (a mnohdy úspěšně) vypadat starší a fyzicky slabší, než ve skutečnosti jsou. Nedělá se to vždycky vědomě, často spíš podvědomě. Ironie života přitom spočívá v tom, že větší část z těch, kdo si přidávají roky a ubírají síly, jsou už v horším stadiu, než jaké chtějí předstírat.

Jen něco vnějšího nás mohlo vyburcovat z lhostejnosti, odvést od pomalu se blížící smrti. Jen vnější, žádná vnitřní síla. Uvnitř bylo všechno vypáleno, zpustošeno, všechno nám bylo jedno a dál než do zítřejšího dne jsme plány nedělali.

„Jak vy, prosím vás... jak můžete takhle žít?“ šeptal horce.
„Ano, život vězně je nepřetržitý řetěz ponižování – od chvíle, kdy otevře oči a uši, až do chvíle, kdy ulehne k blahodárnému spánku. Ano, to všechno je pravda, ale člověk si zvykne na všechno. I tady bývají dny lepší a dny horší, po dnech beznaděje přicházejí dny naděje. Člověk nežije, protože v něco věří a v něco doufá. Chrání ho pud sebezáchovy, stejně jako jakéhokoliv jiného živočicha. Ostatně mohl by to říct i kterýkoli strom a kterýkoli kámen. Na pozoru se musíte mít, když musíte bojovat o život v sobě samém, když jsou nervy napjaté a zanícené, střezte se obnažit srdce a rozum z nějaké nečekané strany. Soustřeďte zbytky síly proti čemukoli, dávejte si pozor na ránu zezadu. Na ten nový nezvyklý zápas vám mohou chybět síly. Každá sebevražda je nezbytně následek dvojího působení, přinejmenším dvou příčin. Porozuměl jste mi?“

Celkově vzato je lágr bezezbytku zápornou školou života. Nic užitečného, potřebného si odtud nikdo neodnese, ani sám vězeň, ani jeho velitel, ani jeho ochrana, ani nechtění svědci, inženýři, geologové, lékaři, ani nadřízení, ani podřízení.
Každá minuta táborového života je minutou otrávenou.
Je tam mnoho z toho, co by člověk neměl znát, neměl vidět, a když už to viděl, měl by raději zemřít.
Vězeň se tam učí nenávidět práci, nic jiného se tam ani naučit nemůže.
Učí se tam podlézání, lhaní, velkým a malým podlostem, stává se z něj egoista.
Když se vrací na svobodu, vidí, že za dobu, kterou odseděl v táboře, nejen že nepovyrostl, ale že se jeho zájmy zúžily, jsou teď omezenější a hrubší.
Morální bariéry byly odsunuty kamsi stranou.
Ukazuje se, že člověk může být podlý, a přesto žít.
Dá se lhát – a žít.
Dá se slibovat, sliby neplnit, a přesto žít.
Dají se propít kamarádovy peníze.
Dá se škemrat o almužnu a žít! Žebrat a žít!
Ukazuje se, že na podlost se neumírá.
Postupně se tu každý naučí zahálce, podvodům, zlosti na všechny a na všechno. Obviňuje z toho celý svět a oplakává svůj osud.
Příliš vysoko si cení své utrpení a zapomíná, že každý člověk má své trápení. Už se odnaučil soucítit s trápením jiných – prostě ho nechápe a nechce pochopit.
Učí se nenávidět lidi.
Bojí se – je zbabělec. Bojí se, že se jeho osud bude opakovat – bojí se udání, bojí se sousedů, bojí se všeho, čeho se člověk bát nemá.
Je morálně rozložený. Jeho představy o morálce se změnily, a on si toho ani nevšiml.
Vězněného intelektuála tábor zničí. Všechno, co mu bylo drahé, je rozšlapáno na prach, civilizace a kultura z člověka spadnou za tak krátkou dobu, která se dá počítat na týdny.
Argumentem ve sporu je pěst, hůl. Donucovacími prostředky – pažba, rána do zubů.

NP Abel Korzeniowski – Wayward Sisters (2016 – Nocturnal Animals (OST))

Září

Po celé mé smutné mládí mi byl Huysmans souputníkem, věrným přítelem; nikdy jsem o něm nezapochyboval, nebyl v pokušení se ho vzdát ani zaměřit se na jiné téma. Až jsem nakonec, jednoho červnového odpoledne roku 2007 po dlouhém, až trochu nepřijatelném protahování obhájil před komisí univerzity Paříž IV – Sorbonny dizertaci Joris-Karl Huysmans aneb spása po pádu. Už následující ráno (či možná hned večer po obhajobě, už nevím jistě, večer to byl osamělý a utápěný v alkoholu) jsem pochopil, že část mého života skončila, a pravděpodobně ta nejlepší.
Tak to v našich stále ještě západních a sociálnědemokratických společnostech u těch, kdo ukončí studia, chodí, ale někteří si to neuvědomí nebo neuvědomí hned, natolik jsou hypnotizováni touhou po penězích nebo u těch nejprimitivnějších, kteří si vytvořili závislost na určitých výrobcích (těch je míň, většina, uvážlivější, propadne prosté fascinaci penězi, tím „neúnavným Próteem“), možná po konzumování. Hypnotizováni tím spíše, že touží dokázat, co v nich je, vybojovat si záviděníhodné společenské místo ve světě, jejž považují za konkurenční a o němž doufají, že takový i je, poháněni uctíváním proměnlivých idolů: sportovců, módních návrhářů, tvůrců webových stránek, herců či modelek.

Jedině literatura vám může dát pocit, že jste dosáhli kontaktu s jiným lidským duchem, a to v jeho celistvosti, s jeho slabostmi i velikostí, s jeho hranicemi, malostmi, utkvělými myšlenkami, vírou i přesvědčením; se vším, co toho druhého dojímá, zajímá, vzrušuje nebo odpuzuje. Pouze literatura vám umožní navázat kontakt s duchem mrtvého, a to přímějším, úplnějším a hlubším způsobem než ledajaká konverzace s přítelem – jakkoli hluboké a trvalé může být přátelství, v rozhovoru se nikdy neotevřeme natolik jako prázdné stránce, když se obracíme k neznámému adresátovi.

Trpěl jsem chudobou, a kdybych měl odpovědět na jeden z těch průzkumů, které pravidelně zjišťují „tep mládí“, zřejmě bych své životní podmínky definoval jako „spíše obtížné“. Přesto jsem ráno po obhajobě (nebo ještě týž večer) nejdříve pomyslel na to, že jsem právě ztratil něco nedocenitelného, něco, co už nikdy nezískám: svobodu. Řadu let mi poslední zbytky odumírající sociální demokracie umožnily (prostřednictvím stipendia, rozsáhlého systému slev a sociálních výhod, nevalných, ale levných obědů v menzách) věnovat se celé dny činnosti již jsem si zvolil: neomezenému intelektuálnímu setkávání s přítelem.

Univerzitní studia literatury nespějí, jak známo, zhruba k ničemu, nanejvýš u těch nejnadanějších studentů vedou k dráze vysokoškolského pedagoga v oboru literatury – nastává tak poměrně úsměvná situace, kdy jediným cílem systému je jeho vlastní reprodukce s více než 95% mírou odpadu.

Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání). Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny.

Překvapilo mě, když mě přesto pozvala, těsně než jsme vystoupili z taxíku, na „poslední skleničku“. Musí být vážně vyřízená, pomyslel jsem si, a už ve chvíli, kdy se za námi dveře výtahu zavřely, jsem věděl, že nic nebude, neměl jsem ani chuť ji vidět nahou, radši bych se tomu byl vyhnul, přesto k tomu došlo a jen se tím potvrdilo, co jsem už tušil: nevyžrala si to jenom v citové oblasti, i její tělo utrpělo nezvratné škody, její prsa i zadek byly už jen pohublé, smrsklé, ochablé, povislé kusy masa, už nemůže být a nikdy se nestane předmětem touhy.

Podléhal jsem snad s narůstajícím věkem příznakům andropauzy? To bylo klidně možné, a tak abych si o tom udělal jasno, rozhodl jsem se trávit celé večery u stránek Youporn, z nichž se poslední dobou stal přední pornoweb. Výsledek byl zkraje velmi povzbudivý. Youporn odpovídá erotickým představám normálních mužů, vyskytujících se rovnoměrně na celé planetě, a jak se potvrdilo po několika minutách, i já reagoval jako naprosto normální muž.

Spousta mužů se zajímá o politiku a válku, ale mě tento druh zábavy příliš netěší, já se o politiku staral asi jako o ručníky, a nejspíš to byla škoda. Je fakt, že za mého mládí byly volby naprosto nezajímavé; průměrnost „politické nabídky“ až překvapovala. Na jedno či dvě období – podle osobního charismatu – zvolili kandidáta z levého středu, a z jakýchsi obskurních důvodů tam nemohl zůstat ještě na třetí; načež se obyvatelstvo tohoto kandidáta a obecněji levého středu nabažilo, pozorovali jsme fenomén demokratické obměny, kdy voliči dali mandát kandidátovi pravého středu, taktéž na jedno či dvě období, podle jeho schopností. Západní státy byly kupodivu na tento volební systém velice pyšné, přestože byl pouhou dělbou moci mezi dvěma konkurenčními gangy, a občas se dokonce vyvolávaly války, aby tento systém vnutily zemím, jež jejich nadšení nesdílely.

Večery po prezidentské volbě jsem měl vždycky rád. Dokonce myslím, že kromě finále mistrovství světa ve fotbale to byl můj nejoblíbenější televizní program. Napětí je pochopitelně menší, neboť volby probíhají podle zvláštního narativního schématu, jehož rozuzlení známe od první minuty; nicméně výjimečná pestrost účastníků (politologů, „předních“ politických úvodníkářů, jásajících nebo slzejících davů v sídlech politických stran... a konečně politiků a jejich rozvážných nebo dojatých prohlášení pronášených ještě zatepla), všeobecné vzrušení přítomných, to vše skutečně vyvolává vzácný, cenný a mediálně atraktivní pocit, že člověk bezprostředně prožívá historický okamžik.

V dávnější době lidé utvářeli rodiny, tedy poté, co se rozmnožili, to spolu táhli ještě několik let, než jejich děti dospěly, a pak se vraceli ke Stvořiteli. Nyní však bylo pro pár rozumnější zakládat domácnost kolem padesáti nebo šedesáti, když zestárlá, rozbolavělá těla už potřebují jen známý, uklidňující a nevinný kontakt; přednost před ostatními rozkošemi zároveň definitivně dostává lokální kuchyně.

Není-li islám politický, není ničím.
Ajatolláh Chomejní

Tak je to tu. Srpenec se zlomil do září, zatáhlo se, tmavé mraky se srocují nad odpolední Prahou a v Kunraticích se štamgasti přesunuli ze zahrádky dovnitř, do Lokálu, kde jsem byl poprvé na podzim roku 1998. Léto právě teď dožívá, končí, odeznívá; ve vzduchu je cítit podzim, lístky padají k zemi, tolik jich bylo, když jsem parkoval v Karlíně – pár desítek minut a auto celé zasypané, jak první ranní sníh v Laponsku. Září jsem míval nejraději, pak jsem se přešaltoval na říjen; teď už je mi to jedno, každý měsíc je krásný a má své kouzlo. Snad jen ten listopad: ty nízké mraky, vlhko, respirační onemocnění, chlad.

Po delší době konečně přečtená kniha, která je myšlenkově bohatá, a to velmi. Myslím tím postřehy, pravdy, věty poznání, glosy, úsudky; Houellebecq je přesný, trefný, ironický, někdy až sžíravě. Není to kniha „proti islámu“, jak by si snad někdo mohl myslet; je to kniha o akceptaci nástupu nového řádu, o tom, jak minulost, minulé hodnoty, zásady, pravdy, postuláty a vše, na čem naše současná společnost stojí a co vyznává, jak toto vše dokáže rychle zmizet – a jak se všech těchto hodnot dokážeme jednoduše, rychle a bez emocí i lítosti vzdát. Jde o popis bezpáteřnosti jakožto hlavního rysu společnosti: bezpáteřnost je pak omluvená „vědeckým“ názorem, vysvětlením, zdůvodněním, které je nakonec ve všeobecném konsensu přijato jako téměř nezpochybnitelná pravda. Média jsou v neustálém zajetí politické korektnosti tak, že naprosto ztrácí svůj smysl a význam existence. Časování knihy je vzhledem k davům poutníků z kdysi krásné Sýrie bezchybné; Houellebecqův scénář však s tímto nesouvisí ani s tímto faktem nijak nepočítá – vychází z reálného politického kolbiště a situace, jejíž nastolení sice není příliš pravděpodobné, ale není vyloučené. I ostatní Houellebecqova témata jsou pak malé přesné trefy do černého – vždy pak s lehkou ironií a sarkasmem...

Ale pojďme zpět, k tomu podstatnému. Pojedu do Sareku začít podzim, přivolat ho a vzývat. Putování jak vloni, lehce kořeněné dobrodružstvím na řece. Deset dnů, dvě sta kilometrů; kolik potkáme lidí? Jak bude? Zvládneme to stejně tak dobře, jako loňský rok? Bude mrznout? Pršet? První sníh?

Všechno se mění, i to neměnné má svoji trajektorii změny, po které pluje. Rozmnožila jsi se; Tvá dcera bude určitě po Tobě, budeš dobrá maminka, starostlivá, pečlivá, láskyplná. Jsem o tom přesvědčen, vím to. Nezbylo z toho všeho bláznění před lety ve mně už téměř vůbec nic; kdyby to neznělo tak trestuhodně prázdně, napsal bych, že ÚPLNĚ vůbec NIC. Prostě vůbec NIC, nichts, nada, nothing. Neviděl jsem Tě roky, dílem plánovaně a dílem přispěním náhody, a jsem tomu velmi rád. Moc. Nekomplikuju, žiju, neohlížím se, nevzpomínám, nebarvím minulost narůžovo, v nic nedoufám; odstřihl jsem se jednou provždy, úplně, navěky. Na všechny svoje životy. Střela, co minula svůj cíl, se nemůže vrátit zpět. Snad jen kdyby obletěla celou planetu... ale to nejde, a tak se to nikdy nestane.

Rozcházíme se, podvádíme, stárneme, z kompromisů tavíme rozhodnutí a z rozhodnutí nové a nové kompromisy. Někde už ne moc daleko bliká magická hranice poloviny života, pokud již snad není za námi. Krájím to řádně, na plný plyn jedu vstříc dalším dnům, večer za večerem si nakládám, potřebuju se na něco těšit, něco zažít, přepnout se a ulevit. Ten opakující se stres, odmítané otázky smyslu toho všeho, pádící dny, na jejichž tempo se nechce myslet – je mnohem jednodušší a tak moc lákavé si říci, dnes ne, dnes nebudeme přemýšlet – dnes si uděláme večer zapomnění...

Jde to takhle donekonečna? Takhle plout dál, bez přemýšlení, bez hlubšího smyslu? Surfovat na vlně materiálního dostatku, zakotven v komfortní zóně opakování tolikrát pracovně prožitého, a tedy tolik jednoduchého? Asi jsem v rovnováze, byť doma trochu kulháme. Možná trochu víc. Možná jsme už po amputaci a možná taky před resuscitací. Chtěl bych to změnit, nějak se z toho vymotat, najít cestu ven. Chtěl bych, ale nevím, jestli to jde, jestli to je vůbec možné. Nějak se přetavit do toho, mít vše. Jde to vůbec? Vše? Mít vše?

Když jsme seděli na Marku Laneganovi, přál jsem si, aby dal Pretty Colors – ten jeho hluboký hlas v krásné písni... A Mark zpíval ty krásné songy, byl to úplně jiný koncert, než ten první (povedený) i druhý (nepovedený), doma mám plakát, třeba mi někdy bude viset na zdi na Letné, hned vedle Mono a Explosions in the Sky... třeba, jednou, možná, kdo ví. Ty vedle mě, krásný večer to nakonec byl, povedené velmi, Mark je démon a král noci, takové té tiché, klidné, majestátní. Mark přijde a vše ztichne, a když odejde, není moc do řeči. Ještě někdy na něj půjdu; zakotvil se pevně v mém srdci...

Byl jsem před lety uhranut Nesnesitelnou lehkostí bytí; množství myšlenek a pravd bylo ohromující, styl jednoduchý a krásný; příběh, který bere za srdce. I když se Kunderovi samotnému film podle knihy nelíbil – a jak jsem pochopil, po jeho shlédnutí se rozhodl zakázat jakékoliv filmové adaptace svých knih – já mám a budu mít Tomáše navždy spojeného s Danielem Day-Lewisem a Terezu s tehdy čtyřiadvacetiletou Juliette Binoche. Přesto jsem si jist, že číst knihu a teprve poté vidět film by bylo lepší pořadí; film zradí spoilery a doslovností, kterou filmové obrazy nutně musí mít.

I podle Kunderova Žertu vznikl film, jak sám autor píšu v doslovu knihy, ale tentokrát jsem začal (i když vím, že film zkusím najít rovněž). Jediným spoilerem tak zůstávají vzpomínky na gymnaziální maturitu, těch několik vět, které jsem o Žertu v učebnici literatury četl a které mi z oné již dávné doby zůstaly v paměti.

Od začátku ohromí precizní stavba; jednotlivé kapitoly, miniromány; různé pohledy očima různých postav; výlety do minulosti osvětlující přítomnost; dovedně, až naprosto precizně stavěná souvětí a odstavce. Kundera je jednoznačně mistr jazyka, všech jeho zákoutí, podob, větné stavby, schopnosti vyjádření myšlenek a obrazových paralel. Má svoji vlastní kategorii, to už jsem pochopil po první knize, a Žert mě v tomto svém přesvědčení jen dále utvrzuje.
A ty jeho myšlenky! Vždy se najdou momenty, kdy se člověk zastaví a daný odstavec či dva čte několikráte po sobě – tak ohromující a krystalicky čisté je poznání, které z oněch několika magických vět čiší. Jistě, některé Kunderovy motivy a myšlenky se nutně opakují mezi jeho opusy; Nesnesitelná lehkost bytí tak kupříkladu dovedně rozvádí myšlenku kontrastu lásky fyzické a lásky duše, které je v Žertu poprvé nastíněna.

Pohnutá doba let padesátých a kontrastující uvolnění šedesátých let jsou kulisou příběhu, spouštěčem, nepřítomným deus ex machina, které směřuje děj vstříc budoucnosti a střetu – který již ale nemůže nastat, protože staré křivdy se po letech ztrácí, mění; nepřestávají existovat, ale již nejsou aktuální a relevantní. A stejný osud postihuje i jiné části minulosti: příběhy se buď v kruhu uzavírají, nebo se naopak nenávratně vzdalují a ztrácejí, s vysvětlením a (do)pochopením.

Není divu, že román balancoval na cenzurní hraně, a konec šedesátých let byl snad jediný čas mrtvého poválečného čtyřicetiletí, kdy mohl být vydán. Kniha svoji dobu neodsuzuje a nekritizuje; jen věcně popisuje, bez zbytečného hodnocení a káraní. A přestože jsou to jen kulisy a jejich věcný popis, i to málo stačí k pochopení absurdity onoho poválečného desetiletí, kdy stačil jeden mladický žert, nevinný i provokující, zbytečný i pochopitelný, aby se osud jednoho života změnil, otočil, zcela zpřeházel. Šedesátá léta pak vyznívají téměř jako oáza svobody – snad jen kdyby (kulisní) popisy nedostatku, nekvality a poskytovaných neslužeb tak reálně nepřibližovaly marnost zřízení, které navenek kontroluje a řídí vše, ale ve skutečnosti pouze směřuje k svému neodvratitelnému rozpadu...

Viděl jsem Bloodsport. Jestli vybrat jednu věc, tak tuhle. Je to: laciné, jednoduché, přízemní, naivní, kýčovité, otřepané – a ikonické, úplně nejvíc. Jean-Claude vs. Bolo Yeung. Klasické scény, východ slunce nad Hong Kongem, jedny z posledních záběrů z dnes už neexistujícího Kowloon Walled City, prostě návrat do osmdesátek se vším, co k tomu patří. Byla to prázdná neděle, kde jsem chtěl nicnedělat, a tohle ikonické odškrtnutí mi chybělo. Tak jsem ho dal.

No a co dál? Zítra poslední den, než naberu směr Gällivare, pak busem do Ritsemu a pak už jen, co nohy zvládnou, den za dnem, přes Sarek, poslední opravdovou divočinu v Evropě. To místo je magické, nespoutané, nádherné, nebezpečné, silné; je to Sarek, údolí co se střetávají uprostřed, s civilizací vždy několik desítek kilometrů daleko. Půjdeme a budeme si vyprávět příběhy, co jsme zažili a které ne, o čem sníme, co nás trápí; probereme všechny naše holky a ženy, všechny zážitky, vše, co se povedlo i to, na co chceme zapomenout. Z paměti vydolujeme i ty poslední věci, které jsme chtěli vymazat, a všechny je položíme ven na oltář podzimní tundry, necháme do nich pršet a foukat vítr, budeme pozorovat, co se s těmi dávnými vzpomínkami bude dít, jestli se nějak mění, bobtnají či sublimují, co z nich zbylo a zbyde, co vlastně ve svém jádru jsou...

Byl jsem vážný, nadšený a přesvědčený na schůzích; šťouravý a popichovačný mezi nejbližšími kamarády; byl jsem cynický a křečovitě duchaplný s Markétou; a když jsem byl sám (a myslil na Markétu), býval jsem bezradný a školácky rozechvěný.
Byla snad ta poslední tvář ta pravá?
Ne. Všechny ty tváře byly pravé: Neměl jsem jako pokrytci tvář pravou a tváře falešné. Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem sám, kdo jsem a kdo chci být. (Avšak disproporce mezi těmi všemi tvářemi mne trémovala; nevrostl jsem zcela ani do jedné z nich a pohyboval jsem se za nimi nemotorně a slepecky.)

Ozvala se snad ve mně nějaká morální zásada? Nesmysl; byla to prostě nechuť. Ale proč nechuť, když ještě pár hodin předtím jsem měl zuřivou chuť na ženu, přičemž zlobná zuřivost té chuti souvisela právě s tím, že mi bylo programově jedno, kdo bude ta žena? Byl jsem snad jemnější než druzí a ošklivily se mi prostitutky? Nesmysl: zaskočila mne lítost.
Lítost z jasnozřivého poznání, že situace, kterou jsem právě zažil, nebyla čímsi výjimečným, co jsem volil z nadbytku, z rozmaru, z neposedné touhy poznat a prožít vše (vznešené i sprosté), nýbrž že se stala základní příznačnou a obvyklou situací mého nynějšího života. Že jí byl přesně vymezen okruh mých možností, že jí byl přesně nakreslen horizont mého milostného života, jenž mi má od nynějška náležet. Že tato situace nebyla výrazem mé svobody (jak bych ji mohl chápat, kdyby se mi přihodila třeba o rok dříve), nýbrž výrazem mé determinace, mého omezení, mého odsouzení.

Mluvívá se o láskách na první pohled; jsem si příliš dobře vědom toho, že láska má sklon vytvářet sama ze sebe legendu a zpětně mytizovat své počátky; nechci tedy tvrdit, že tu šlo a tak náhlou lásku; ale jakési jasnozření tu opravu bylo: tu esenci Luciiny bytosti, anebo – mám-li být zcela přesný – esenci toho, čím pak Lucie pro mne byla, jsem pochopil, pocítil, uzřel naráz a hned; Lucie mi přinesla sama sebe, jako se lidem přinášejí zjevené pravdy.

Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba zdánlivě a klamně) jako smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které uspává jakékoli obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární, vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované „držení duše“, vypěstovaná gesta a mimiku a být prostý; nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné vysvobození.

Slova zpozdilá vám nevěřím já věřím mlčení
je nad krásou je nade vším
slavnost porozumění
(František Halas)

Viděl jsem ve veliteli prostě jen mstivou a úskočnou krysu, dnes ho však vidím především jako člověka, který byl mlád a hrál. Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají; jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako hotoví jednat. Použijí proto honem forem, vzorů a předloh, těch, které se jim líbí, které se nosí, které jim sluší – a hrají.
...
Mládí je strašně: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a v nejrůznějších kostýmech děti a pronášejí naučená slova, jimž jen zpola rozumějí, ale jimž jsou fantasticky oddány. A dějiny jsou strašné, protože se tak často stávají hřištěm nedospělých; hřištěm pro mladičkého Nerona, hřištěm pro mladičkého Napoleona, hřištěm pro zfanatizované davy dětí, jejichž odkoukané vášně a primitivní role se rázem proměňují ve skutečnost katastrofálně skutečnou.
Když na to pomyslím, převrací se mi v mysli veškerý pořádek hodnot a já cítím hlubokou nenávist vůči mládí – a naopak jakési paradoxní odpuštění zločincům historie, v jejichž zločinnosti najednou spatřuju jen hrůznou nesvéprávnost nedospělosti.

Když mi Lucie v Ostravě tak záhadně a krutě zmizela, neměl jsem nejdřív žádnou praktickou možnost po ní pátrat. A jak potom (po mém propuštění z vojny) ubíhala léta, ztrácel jsem pomalu touhu po takovém pátrání. Říkal jsem si, že Lucie, ať už jsem ji miloval jakkoli, ať sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se spolu potkali a zamilovali se. Zdálo se mi, že je jakási chyba v úvaze, jestli člověk abstrahuje milovanou bytost od všech okolností, v nichž ji poznal a v nichž ona žije, když se ji snaží v urputném vnitřním soustředění očistit od všeho, co není ona sama, tedy i od příběhu, který spolu prožili a jenž tvoří konturu jejich lásky.

Snažil jsem si přivolat myšlenku na Helenu, chtěl jsem na ni myslet, abych dlouhé chvíle nějak využil; ale ta myšlenka se nechtěla nijak rozvíjet, nechtěla se hnout z místa a byla s to mi vyvolat nanejvýš Heleninu vizuální podobu. Je to ostatně známá věc: když muž čeká na ženu, nachází v sobě jen ztěžka schopnost přemýšlet o ní a nezbývá mu nic jiného než přecházet sem a tam (klidněji či neklidněji) pod jejím strnulým obrazem.

Fyzická láska jen zcela zřídka splývá s láskou duše. Co vlastně duše dělá, když tělo srůstá (pohybem tak odvěkým, obecným a nevariabilním) s jiným tělem? Co si jen všechno umí vymýšlet v těch chvílích, dávajíc tak znovu najevo svou převahu nad setrvačnou jednotvárností tělesného života! Jak umí tělem pohrdat a použít ho (i jeho protějšku) jen jako předlohy pro zběsilé fantazie, tisíckrát tělesnější než obě těla sama! Anebo opačně: jak ho umí znevážit tím, že ho zanechá jeho kyvadélku a pustí zatím své myšlenky (unavené již vrtochem těla) docela jinam: k šachové partii, vzpomínce na oběd a k rozečtené knize...
Není nic vzácného v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní duší a je-li s ní zajedno ve své vášni.

„Neřekl bych to tak. Imponují mi totiž. Mám je rád právě proto, že jsou docela jiní. Milují svá těla. My jsme je zanedbávali. Rádi cestují. My jsme trčeli na jednom místě. Milují dobrodružství. My jsme proseděli život na schůzích. Mají rádi jazz. My jsme nepodařeně imitovali folklor. Věnují se sobecky sobě samým. My jsme chtěli spasit svět. Ve skutečnosti jsme ho svým mesiášstvím málem zničili. Oni ho snad svým sobectvím zachrání.“

Viděl jsem, jak se nad naším sporem, který jsem cítil jako stále současný a živý, zavírají smiřující vody času, který, jak známo, umí smazávat rozdíly mezi celými epochami, natož mezi dvěma ubohými jedinci. Ale já jsem se zuby nehty bránil, abych přijal návrh na smíření, který nabízí sám čas; nežiji přeci ve věčnosti, jsem zakotven do pouhých sedmatřiceti let svého života a nechci se od nich odpoutávat (tak jak se od nich odpoutal Zemánek, když se tak rychle podrobil mentalitě těch mladších), ne, nechci se vyzout ze svého osudu, nechci se odpoutat od svých sedmatřiceti let, i když představují úsek času tak zcela nepatrný a prchavý, už teď zapomínaný, už teď zapomenutý.

Časovým odkladem se mění msta v cosi klamavého, v osobní náboženství, v mýtus odtržený den ze dne více od zúčastněných lidí, kteří zůstávají v mýtu msty stejní, ačkoliv ve skutečnosti jsou dávno někým jiným: dnes stojí Jahn před jiným Zemánkem a rána, kterou jsem zůstal dlužen, je nevzkřísitelná, nerekonstruovatelná, definitivně ztracená, takže udeřil-li jsem nyní, po létech, je má rána zcela nesrozumitelná, nebývá pak docela jiných, cizích, mnou nezamýšlených významů, stává se něčím jiným, než byla v mém záměru, může se obrátit nejrůznějším směrem a já ji nemohu ani řídit, tím méně ospravedlnit.

Už dnes jsou dějiny jen tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou zní proto vypadávat, staletí obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná, se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek.

Ano, tak jsem to náhle viděl: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohou odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.

NP Mark Lanegan - Pretty Colors (2013 - Imitations)