Po celé mé smutné mládí mi byl Huysmans souputníkem, věrným přítelem; nikdy jsem o něm nezapochyboval, nebyl v pokušení se ho vzdát ani zaměřit se na jiné téma. Až jsem nakonec, jednoho červnového odpoledne roku 2007 po dlouhém, až trochu nepřijatelném protahování obhájil před komisí univerzity Paříž IV – Sorbonny dizertaci Joris-Karl Huysmans aneb spása po pádu. Už následující ráno (či možná hned večer po obhajobě, už nevím jistě, večer to byl osamělý a utápěný v alkoholu) jsem pochopil, že část mého života skončila, a pravděpodobně ta nejlepší.
Tak to v našich stále ještě západních a sociálnědemokratických společnostech u těch, kdo ukončí studia, chodí, ale někteří si to neuvědomí nebo neuvědomí hned, natolik jsou hypnotizováni touhou po penězích nebo u těch nejprimitivnějších, kteří si vytvořili závislost na určitých výrobcích (těch je míň, většina, uvážlivější, propadne prosté fascinaci penězi, tím „neúnavným Próteem“), možná po konzumování. Hypnotizováni tím spíše, že touží dokázat, co v nich je, vybojovat si záviděníhodné společenské místo ve světě, jejž považují za konkurenční a o němž doufají, že takový i je, poháněni uctíváním proměnlivých idolů: sportovců, módních návrhářů, tvůrců webových stránek, herců či modelek.
Jedině literatura vám může dát pocit, že jste dosáhli kontaktu s jiným lidským duchem, a to v jeho celistvosti, s jeho slabostmi i velikostí, s jeho hranicemi, malostmi, utkvělými myšlenkami, vírou i přesvědčením; se vším, co toho druhého dojímá, zajímá, vzrušuje nebo odpuzuje. Pouze literatura vám umožní navázat kontakt s duchem mrtvého, a to přímějším, úplnějším a hlubším způsobem než ledajaká konverzace s přítelem – jakkoli hluboké a trvalé může být přátelství, v rozhovoru se nikdy neotevřeme natolik jako prázdné stránce, když se obracíme k neznámému adresátovi.
Trpěl jsem chudobou, a kdybych měl odpovědět na jeden z těch průzkumů, které pravidelně zjišťují „tep mládí“, zřejmě bych své životní podmínky definoval jako „spíše obtížné“. Přesto jsem ráno po obhajobě (nebo ještě týž večer) nejdříve pomyslel na to, že jsem právě ztratil něco nedocenitelného, něco, co už nikdy nezískám: svobodu. Řadu let mi poslední zbytky odumírající sociální demokracie umožnily (prostřednictvím stipendia, rozsáhlého systému slev a sociálních výhod, nevalných, ale levných obědů v menzách) věnovat se celé dny činnosti již jsem si zvolil: neomezenému intelektuálnímu setkávání s přítelem.
Univerzitní studia literatury nespějí, jak známo, zhruba k ničemu, nanejvýš u těch nejnadanějších studentů vedou k dráze vysokoškolského pedagoga v oboru literatury – nastává tak poměrně úsměvná situace, kdy jediným cílem systému je jeho vlastní reprodukce s více než 95% mírou odpadu.
Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání). Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny.
Překvapilo mě, když mě přesto pozvala, těsně než jsme vystoupili z taxíku, na „poslední skleničku“. Musí být vážně vyřízená, pomyslel jsem si, a už ve chvíli, kdy se za námi dveře výtahu zavřely, jsem věděl, že nic nebude, neměl jsem ani chuť ji vidět nahou, radši bych se tomu byl vyhnul, přesto k tomu došlo a jen se tím potvrdilo, co jsem už tušil: nevyžrala si to jenom v citové oblasti, i její tělo utrpělo nezvratné škody, její prsa i zadek byly už jen pohublé, smrsklé, ochablé, povislé kusy masa, už nemůže být a nikdy se nestane předmětem touhy.
Podléhal jsem snad s narůstajícím věkem příznakům andropauzy? To bylo klidně možné, a tak abych si o tom udělal jasno, rozhodl jsem se trávit celé večery u stránek Youporn, z nichž se poslední dobou stal přední pornoweb. Výsledek byl zkraje velmi povzbudivý. Youporn odpovídá erotickým představám normálních mužů, vyskytujících se rovnoměrně na celé planetě, a jak se potvrdilo po několika minutách, i já reagoval jako naprosto normální muž.
Spousta mužů se zajímá o politiku a válku, ale mě tento druh zábavy příliš netěší, já se o politiku staral asi jako o ručníky, a nejspíš to byla škoda. Je fakt, že za mého mládí byly volby naprosto nezajímavé; průměrnost „politické nabídky“ až překvapovala. Na jedno či dvě období – podle osobního charismatu – zvolili kandidáta z levého středu, a z jakýchsi obskurních důvodů tam nemohl zůstat ještě na třetí; načež se obyvatelstvo tohoto kandidáta a obecněji levého středu nabažilo, pozorovali jsme fenomén demokratické obměny, kdy voliči dali mandát kandidátovi pravého středu, taktéž na jedno či dvě období, podle jeho schopností. Západní státy byly kupodivu na tento volební systém velice pyšné, přestože byl pouhou dělbou moci mezi dvěma konkurenčními gangy, a občas se dokonce vyvolávaly války, aby tento systém vnutily zemím, jež jejich nadšení nesdílely.
Večery po prezidentské volbě jsem měl vždycky rád. Dokonce myslím, že kromě finále mistrovství světa ve fotbale to byl můj nejoblíbenější televizní program. Napětí je pochopitelně menší, neboť volby probíhají podle zvláštního narativního schématu, jehož rozuzlení známe od první minuty; nicméně výjimečná pestrost účastníků (politologů, „předních“ politických úvodníkářů, jásajících nebo slzejících davů v sídlech politických stran... a konečně politiků a jejich rozvážných nebo dojatých prohlášení pronášených ještě zatepla), všeobecné vzrušení přítomných, to vše skutečně vyvolává vzácný, cenný a mediálně atraktivní pocit, že člověk bezprostředně prožívá historický okamžik.
V dávnější době lidé utvářeli rodiny, tedy poté, co se rozmnožili, to spolu táhli ještě několik let, než jejich děti dospěly, a pak se vraceli ke Stvořiteli. Nyní však bylo pro pár rozumnější zakládat domácnost kolem padesáti nebo šedesáti, když zestárlá, rozbolavělá těla už potřebují jen známý, uklidňující a nevinný kontakt; přednost před ostatními rozkošemi zároveň definitivně dostává lokální kuchyně.
Není-li islám politický, není ničím.
Ajatolláh Chomejní
Tak je to tu. Srpenec se zlomil do září, zatáhlo se, tmavé mraky se srocují nad odpolední Prahou a v Kunraticích se štamgasti přesunuli ze zahrádky dovnitř, do Lokálu, kde jsem byl poprvé na podzim roku 1998. Léto právě teď dožívá, končí, odeznívá; ve vzduchu je cítit podzim, lístky padají k zemi, tolik jich bylo, když jsem parkoval v Karlíně – pár desítek minut a auto celé zasypané, jak první ranní sníh v Laponsku. Září jsem míval nejraději, pak jsem se přešaltoval na říjen; teď už je mi to jedno, každý měsíc je krásný a má své kouzlo. Snad jen ten listopad: ty nízké mraky, vlhko, respirační onemocnění, chlad.
Po delší době konečně přečtená kniha, která je myšlenkově bohatá, a to velmi. Myslím tím postřehy, pravdy, věty poznání, glosy, úsudky; Houellebecq je přesný, trefný, ironický, někdy až sžíravě. Není to kniha „proti islámu“, jak by si snad někdo mohl myslet; je to kniha o akceptaci nástupu nového řádu, o tom, jak minulost, minulé hodnoty, zásady, pravdy, postuláty a vše, na čem naše současná společnost stojí a co vyznává, jak toto vše dokáže rychle zmizet – a jak se všech těchto hodnot dokážeme jednoduše, rychle a bez emocí i lítosti vzdát. Jde o popis bezpáteřnosti jakožto hlavního rysu společnosti: bezpáteřnost je pak omluvená „vědeckým“ názorem, vysvětlením, zdůvodněním, které je nakonec ve všeobecném konsensu přijato jako téměř nezpochybnitelná pravda. Média jsou v neustálém zajetí politické korektnosti tak, že naprosto ztrácí svůj smysl a význam existence. Časování knihy je vzhledem k davům poutníků z kdysi krásné Sýrie bezchybné; Houellebecqův scénář však s tímto nesouvisí ani s tímto faktem nijak nepočítá – vychází z reálného politického kolbiště a situace, jejíž nastolení sice není příliš pravděpodobné, ale není vyloučené. I ostatní Houellebecqova témata jsou pak malé přesné trefy do černého – vždy pak s lehkou ironií a sarkasmem...
Ale pojďme zpět, k tomu podstatnému. Pojedu do Sareku začít podzim, přivolat ho a vzývat. Putování jak vloni, lehce kořeněné dobrodružstvím na řece. Deset dnů, dvě sta kilometrů; kolik potkáme lidí? Jak bude? Zvládneme to stejně tak dobře, jako loňský rok? Bude mrznout? Pršet? První sníh?
Všechno se mění, i to neměnné má svoji trajektorii změny, po které pluje. Rozmnožila jsi se; Tvá dcera bude určitě po Tobě, budeš dobrá maminka, starostlivá, pečlivá, láskyplná. Jsem o tom přesvědčen, vím to. Nezbylo z toho všeho bláznění před lety ve mně už téměř vůbec nic; kdyby to neznělo tak trestuhodně prázdně, napsal bych, že ÚPLNĚ vůbec NIC. Prostě vůbec NIC, nichts, nada, nothing. Neviděl jsem Tě roky, dílem plánovaně a dílem přispěním náhody, a jsem tomu velmi rád. Moc. Nekomplikuju, žiju, neohlížím se, nevzpomínám, nebarvím minulost narůžovo, v nic nedoufám; odstřihl jsem se jednou provždy, úplně, navěky. Na všechny svoje životy. Střela, co minula svůj cíl, se nemůže vrátit zpět. Snad jen kdyby obletěla celou planetu... ale to nejde, a tak se to nikdy nestane.
Rozcházíme se, podvádíme, stárneme, z kompromisů tavíme rozhodnutí a z rozhodnutí nové a nové kompromisy. Někde už ne moc daleko bliká magická hranice poloviny života, pokud již snad není za námi. Krájím to řádně, na plný plyn jedu vstříc dalším dnům, večer za večerem si nakládám, potřebuju se na něco těšit, něco zažít, přepnout se a ulevit. Ten opakující se stres, odmítané otázky smyslu toho všeho, pádící dny, na jejichž tempo se nechce myslet – je mnohem jednodušší a tak moc lákavé si říci, dnes ne, dnes nebudeme přemýšlet – dnes si uděláme večer zapomnění...
Jde to takhle donekonečna? Takhle plout dál, bez přemýšlení, bez hlubšího smyslu? Surfovat na vlně materiálního dostatku, zakotven v komfortní zóně opakování tolikrát pracovně prožitého, a tedy tolik jednoduchého? Asi jsem v rovnováze, byť doma trochu kulháme. Možná trochu víc. Možná jsme už po amputaci a možná taky před resuscitací. Chtěl bych to změnit, nějak se z toho vymotat, najít cestu ven. Chtěl bych, ale nevím, jestli to jde, jestli to je vůbec možné. Nějak se přetavit do toho, mít vše. Jde to vůbec? Vše? Mít vše?
Když jsme seděli na Marku Laneganovi, přál jsem si, aby dal Pretty Colors – ten jeho hluboký hlas v krásné písni... A Mark zpíval ty krásné songy, byl to úplně jiný koncert, než ten první (povedený) i druhý (nepovedený), doma mám plakát, třeba mi někdy bude viset na zdi na Letné, hned vedle Mono a Explosions in the Sky... třeba, jednou, možná, kdo ví. Ty vedle mě, krásný večer to nakonec byl, povedené velmi, Mark je démon a král noci, takové té tiché, klidné, majestátní. Mark přijde a vše ztichne, a když odejde, není moc do řeči. Ještě někdy na něj půjdu; zakotvil se pevně v mém srdci...
Byl jsem před lety uhranut Nesnesitelnou lehkostí bytí; množství myšlenek a pravd bylo ohromující, styl jednoduchý a krásný; příběh, který bere za srdce. I když se Kunderovi samotnému film podle knihy nelíbil – a jak jsem pochopil, po jeho shlédnutí se rozhodl zakázat jakékoliv filmové adaptace svých knih – já mám a budu mít Tomáše navždy spojeného s Danielem Day-Lewisem a Terezu s tehdy čtyřiadvacetiletou Juliette Binoche. Přesto jsem si jist, že číst knihu a teprve poté vidět film by bylo lepší pořadí; film zradí spoilery a doslovností, kterou filmové obrazy nutně musí mít.
I podle Kunderova Žertu vznikl film, jak sám autor píšu v doslovu knihy, ale tentokrát jsem začal (i když vím, že film zkusím najít rovněž). Jediným spoilerem tak zůstávají vzpomínky na gymnaziální maturitu, těch několik vět, které jsem o Žertu v učebnici literatury četl a které mi z oné již dávné doby zůstaly v paměti.
Od začátku ohromí precizní stavba; jednotlivé kapitoly, miniromány; různé pohledy očima různých postav; výlety do minulosti osvětlující přítomnost; dovedně, až naprosto precizně stavěná souvětí a odstavce. Kundera je jednoznačně mistr jazyka, všech jeho zákoutí, podob, větné stavby, schopnosti vyjádření myšlenek a obrazových paralel. Má svoji vlastní kategorii, to už jsem pochopil po první knize, a Žert mě v tomto svém přesvědčení jen dále utvrzuje.
A ty jeho myšlenky! Vždy se najdou momenty, kdy se člověk zastaví a daný odstavec či dva čte několikráte po sobě – tak ohromující a krystalicky čisté je poznání, které z oněch několika magických vět čiší. Jistě, některé Kunderovy motivy a myšlenky se nutně opakují mezi jeho opusy; Nesnesitelná lehkost bytí tak kupříkladu dovedně rozvádí myšlenku kontrastu lásky fyzické a lásky duše, které je v Žertu poprvé nastíněna.
Pohnutá doba let padesátých a kontrastující uvolnění šedesátých let jsou kulisou příběhu, spouštěčem, nepřítomným deus ex machina, které směřuje děj vstříc budoucnosti a střetu – který již ale nemůže nastat, protože staré křivdy se po letech ztrácí, mění; nepřestávají existovat, ale již nejsou aktuální a relevantní. A stejný osud postihuje i jiné části minulosti: příběhy se buď v kruhu uzavírají, nebo se naopak nenávratně vzdalují a ztrácejí, s vysvětlením a (do)pochopením.
Není divu, že román balancoval na cenzurní hraně, a konec šedesátých let byl snad jediný čas mrtvého poválečného čtyřicetiletí, kdy mohl být vydán. Kniha svoji dobu neodsuzuje a nekritizuje; jen věcně popisuje, bez zbytečného hodnocení a káraní. A přestože jsou to jen kulisy a jejich věcný popis, i to málo stačí k pochopení absurdity onoho poválečného desetiletí, kdy stačil jeden mladický žert, nevinný i provokující, zbytečný i pochopitelný, aby se osud jednoho života změnil, otočil, zcela zpřeházel. Šedesátá léta pak vyznívají téměř jako oáza svobody – snad jen kdyby (kulisní) popisy nedostatku, nekvality a poskytovaných neslužeb tak reálně nepřibližovaly marnost zřízení, které navenek kontroluje a řídí vše, ale ve skutečnosti pouze směřuje k svému neodvratitelnému rozpadu...
Viděl jsem Bloodsport. Jestli vybrat jednu věc, tak tuhle. Je to: laciné, jednoduché, přízemní, naivní, kýčovité, otřepané – a ikonické, úplně nejvíc. Jean-Claude vs. Bolo Yeung. Klasické scény, východ slunce nad Hong Kongem, jedny z posledních záběrů z dnes už neexistujícího Kowloon Walled City, prostě návrat do osmdesátek se vším, co k tomu patří. Byla to prázdná neděle, kde jsem chtěl nicnedělat, a tohle ikonické odškrtnutí mi chybělo. Tak jsem ho dal.
No a co dál? Zítra poslední den, než naberu směr Gällivare, pak busem do Ritsemu a pak už jen, co nohy zvládnou, den za dnem, přes Sarek, poslední opravdovou divočinu v Evropě. To místo je magické, nespoutané, nádherné, nebezpečné, silné; je to Sarek, údolí co se střetávají uprostřed, s civilizací vždy několik desítek kilometrů daleko. Půjdeme a budeme si vyprávět příběhy, co jsme zažili a které ne, o čem sníme, co nás trápí; probereme všechny naše holky a ženy, všechny zážitky, vše, co se povedlo i to, na co chceme zapomenout. Z paměti vydolujeme i ty poslední věci, které jsme chtěli vymazat, a všechny je položíme ven na oltář podzimní tundry, necháme do nich pršet a foukat vítr, budeme pozorovat, co se s těmi dávnými vzpomínkami bude dít, jestli se nějak mění, bobtnají či sublimují, co z nich zbylo a zbyde, co vlastně ve svém jádru jsou...
Byl jsem vážný, nadšený a přesvědčený na schůzích; šťouravý a popichovačný mezi nejbližšími kamarády; byl jsem cynický a křečovitě duchaplný s Markétou; a když jsem byl sám (a myslil na Markétu), býval jsem bezradný a školácky rozechvěný.
Byla snad ta poslední tvář ta pravá?
Ne. Všechny ty tváře byly pravé: Neměl jsem jako pokrytci tvář pravou a tváře falešné. Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem sám, kdo jsem a kdo chci být. (Avšak disproporce mezi těmi všemi tvářemi mne trémovala; nevrostl jsem zcela ani do jedné z nich a pohyboval jsem se za nimi nemotorně a slepecky.)
Ozvala se snad ve mně nějaká morální zásada? Nesmysl; byla to prostě nechuť. Ale proč nechuť, když ještě pár hodin předtím jsem měl zuřivou chuť na ženu, přičemž zlobná zuřivost té chuti souvisela právě s tím, že mi bylo programově jedno, kdo bude ta žena? Byl jsem snad jemnější než druzí a ošklivily se mi prostitutky? Nesmysl: zaskočila mne lítost.
Lítost z jasnozřivého poznání, že situace, kterou jsem právě zažil, nebyla čímsi výjimečným, co jsem volil z nadbytku, z rozmaru, z neposedné touhy poznat a prožít vše (vznešené i sprosté), nýbrž že se stala základní příznačnou a obvyklou situací mého nynějšího života. Že jí byl přesně vymezen okruh mých možností, že jí byl přesně nakreslen horizont mého milostného života, jenž mi má od nynějška náležet. Že tato situace nebyla výrazem mé svobody (jak bych ji mohl chápat, kdyby se mi přihodila třeba o rok dříve), nýbrž výrazem mé determinace, mého omezení, mého odsouzení.
Mluvívá se o láskách na první pohled; jsem si příliš dobře vědom toho, že láska má sklon vytvářet sama ze sebe legendu a zpětně mytizovat své počátky; nechci tedy tvrdit, že tu šlo a tak náhlou lásku; ale jakési jasnozření tu opravu bylo: tu esenci Luciiny bytosti, anebo – mám-li být zcela přesný – esenci toho, čím pak Lucie pro mne byla, jsem pochopil, pocítil, uzřel naráz a hned; Lucie mi přinesla sama sebe, jako se lidem přinášejí zjevené pravdy.
Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba zdánlivě a klamně) jako smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které uspává jakékoli obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární, vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované „držení duše“, vypěstovaná gesta a mimiku a být prostý; nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné vysvobození.
Slova zpozdilá vám nevěřím já věřím mlčení
je nad krásou je nade vším
slavnost porozumění
(František Halas)
Viděl jsem ve veliteli prostě jen mstivou a úskočnou krysu, dnes ho však vidím především jako člověka, který byl mlád a hrál. Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají; jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako hotoví jednat. Použijí proto honem forem, vzorů a předloh, těch, které se jim líbí, které se nosí, které jim sluší – a hrají.
...
Mládí je strašně: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a v nejrůznějších kostýmech děti a pronášejí naučená slova, jimž jen zpola rozumějí, ale jimž jsou fantasticky oddány. A dějiny jsou strašné, protože se tak často stávají hřištěm nedospělých; hřištěm pro mladičkého Nerona, hřištěm pro mladičkého Napoleona, hřištěm pro zfanatizované davy dětí, jejichž odkoukané vášně a primitivní role se rázem proměňují ve skutečnost katastrofálně skutečnou.
Když na to pomyslím, převrací se mi v mysli veškerý pořádek hodnot a já cítím hlubokou nenávist vůči mládí – a naopak jakési paradoxní odpuštění zločincům historie, v jejichž zločinnosti najednou spatřuju jen hrůznou nesvéprávnost nedospělosti.
Když mi Lucie v Ostravě tak záhadně a krutě zmizela, neměl jsem nejdřív žádnou praktickou možnost po ní pátrat. A jak potom (po mém propuštění z vojny) ubíhala léta, ztrácel jsem pomalu touhu po takovém pátrání. Říkal jsem si, že Lucie, ať už jsem ji miloval jakkoli, ať sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se spolu potkali a zamilovali se. Zdálo se mi, že je jakási chyba v úvaze, jestli člověk abstrahuje milovanou bytost od všech okolností, v nichž ji poznal a v nichž ona žije, když se ji snaží v urputném vnitřním soustředění očistit od všeho, co není ona sama, tedy i od příběhu, který spolu prožili a jenž tvoří konturu jejich lásky.
Snažil jsem si přivolat myšlenku na Helenu, chtěl jsem na ni myslet, abych dlouhé chvíle nějak využil; ale ta myšlenka se nechtěla nijak rozvíjet, nechtěla se hnout z místa a byla s to mi vyvolat nanejvýš Heleninu vizuální podobu. Je to ostatně známá věc: když muž čeká na ženu, nachází v sobě jen ztěžka schopnost přemýšlet o ní a nezbývá mu nic jiného než přecházet sem a tam (klidněji či neklidněji) pod jejím strnulým obrazem.
Fyzická láska jen zcela zřídka splývá s láskou duše. Co vlastně duše dělá, když tělo srůstá (pohybem tak odvěkým, obecným a nevariabilním) s jiným tělem? Co si jen všechno umí vymýšlet v těch chvílích, dávajíc tak znovu najevo svou převahu nad setrvačnou jednotvárností tělesného života! Jak umí tělem pohrdat a použít ho (i jeho protějšku) jen jako předlohy pro zběsilé fantazie, tisíckrát tělesnější než obě těla sama! Anebo opačně: jak ho umí znevážit tím, že ho zanechá jeho kyvadélku a pustí zatím své myšlenky (unavené již vrtochem těla) docela jinam: k šachové partii, vzpomínce na oběd a k rozečtené knize...
Není nic vzácného v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní duší a je-li s ní zajedno ve své vášni.
„Neřekl bych to tak. Imponují mi totiž. Mám je rád právě proto, že jsou docela jiní. Milují svá těla. My jsme je zanedbávali. Rádi cestují. My jsme trčeli na jednom místě. Milují dobrodružství. My jsme proseděli život na schůzích. Mají rádi jazz. My jsme nepodařeně imitovali folklor. Věnují se sobecky sobě samým. My jsme chtěli spasit svět. Ve skutečnosti jsme ho svým mesiášstvím málem zničili. Oni ho snad svým sobectvím zachrání.“
Viděl jsem, jak se nad naším sporem, který jsem cítil jako stále současný a živý, zavírají smiřující vody času, který, jak známo, umí smazávat rozdíly mezi celými epochami, natož mezi dvěma ubohými jedinci. Ale já jsem se zuby nehty bránil, abych přijal návrh na smíření, který nabízí sám čas; nežiji přeci ve věčnosti, jsem zakotven do pouhých sedmatřiceti let svého života a nechci se od nich odpoutávat (tak jak se od nich odpoutal Zemánek, když se tak rychle podrobil mentalitě těch mladších), ne, nechci se vyzout ze svého osudu, nechci se odpoutat od svých sedmatřiceti let, i když představují úsek času tak zcela nepatrný a prchavý, už teď zapomínaný, už teď zapomenutý.
Časovým odkladem se mění msta v cosi klamavého, v osobní náboženství, v mýtus odtržený den ze dne více od zúčastněných lidí, kteří zůstávají v mýtu msty stejní, ačkoliv ve skutečnosti jsou dávno někým jiným: dnes stojí Jahn před jiným Zemánkem a rána, kterou jsem zůstal dlužen, je nevzkřísitelná, nerekonstruovatelná, definitivně ztracená, takže udeřil-li jsem nyní, po létech, je má rána zcela nesrozumitelná, nebývá pak docela jiných, cizích, mnou nezamýšlených významů, stává se něčím jiným, než byla v mém záměru, může se obrátit nejrůznějším směrem a já ji nemohu ani řídit, tím méně ospravedlnit.
Už dnes jsou dějiny jen tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou zní proto vypadávat, staletí obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná, se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek.
Ano, tak jsem to náhle viděl: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohou odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.
NP Mark Lanegan - Pretty Colors (2013 - Imitations)
