Hope

Vlastně se nic neděje – jen tahám za kratší konec, tak jako obvykle. V našem případě to ještě nikdy nebylo jinak. Chci Tě vídat častěji, než Ty mne, toužím po Tobě více, než Ty po mně, chybíš mi moc a já Tobě ani nevím jak, stýská se mi a Tobě ne, potřebuju Tě a Ty mě ne, je mi smutno bez Tebe – a Ty dokážeš normálně žít, já moc ne. Aplikuju na sebe Petera Brodericka a dopíjím bílé; dostávám se opět do formy alkoholového melancholického sebezpytu.

Příležitost zemřít? Proč bych chtěl umírat, když každou noc vedle mne spí Phuong? Ale znal jsem na tu otázku odpověď. Od dětství jsem nikdy nevěřil v trvalý stav a přece jsem po něm toužil. Vždycky jsem měl strach, že své štěstí ztratím. Tento měsíc, příští rok mě Phuong opustí. Jestliže ne příští rok, do tří let. V mém světě byla jedinou absolutní hodnotou smrt. Ztratit život, a člověk už nikdy nemá co ztratit. Záviděl jsem těm, kteří dovedou věřit v Boha, a nedůvěřoval jsem jim. Cítil jsem, že si udržují odvahu bajkou o něčem neměnném a trvalém. Daleko jistější než Bůh je smrt a ve smrti už nebude každý den hrozit, že láska zemře.



Protože mám tolik prázdného času, přemýšlím nad koupí jiného příbytku; více stylovějšího, většího, lepšího – větší prostor k zaplnění prázdnotou. Chtěl bych zase někam jet a taky pojedu, ale to pořád ještě neřeší tu smutnou a tíživou prázdnotu: co příští víkend a co ten další? Cesta samotná zabere jen pár hodin, má léčivou moc, ale co pak? Jako bych potřeboval zažívat nějaké mimořádnosti, abych měl pocit, že žiju a jsem šťastný.

„Ano, ale vím, že jste přímý, naprosto přímý, a my oba máme na srdci její prospěch.“
Najednou jsem už nemohl snést jeho chlapeckost. Řekl jsem:
„Mně ani tak moc o její prospěch nejde. O její prospěch se můžete starat vy. Já potřebuju jenom její tělo. Potřebuju ji mít vedle sebe v posteli. Radši bych ji zničil a spal s ní než, než... abych se staral o její zatracený prospěch.“



Přemýšlím o alternativách; kterou kam pozvu a co po ní budu chtít. Čím déle bez Tebe budu, tím více budu chtít jiné, a naopak. Zvláštní váhy okoralého srdce, které věří už jen v lásku, ale zároveň má strach, že ji nikdy nenajde. Vždycky jen nerovnováha, houpačka citů, jeden sedí smutně na zemi a druhý se vznáší ve vzduchu opájen svobodou a tím, že je milován. Největší hloupost, kterou si kdo kdy snad mohl myslet, je dávat lásce atribut opojnosti. Láska není opojná – je jen smutná. Popírá samu sebe jako mé věty; měla by tolik dávat, ale tolik bere. Vyrovnanost je pryč a namísto ní strach. Touha a s ní obava toho druhého nesvazovat a moc nežádat. Chybíš mi, taková jaká jsi. Ale nejvíc mi chybíš v Tvé neexistující reinkarnaci – Ty mně rozumějící, lásku dávající, po mně toužící. Jsi daleko, tak moc...

Nepočínali bychom si všichni líp, kdybychom se nepokoušeli jeden druhému rozumět a smířili se se skutečností, že žádná lidská bytost nebude nikdy rozumět jiné, ani žena manželovi, milenec milence, ani rodiče dítěti? Snad proto si lidé vybájili Boha – bytost schopnou porozumění. Kdybych chtěl, aby mi někdo rozuměl, něco chtěl někomu rozumět, snad bych se obalamutil a dal se na víru, ale já jsem reportér; Bůh existuje jen pro autory úvodníků.



A Peter hraje a je noc a Praha je tichá a hvězdy nad námi září na cestu somálským pirátům a možná taky lybijským snílkům, chtěl bych žít věčně a stejně tak právě teď bezbolestně umřít, děsím se nemohoucnosti a chtěl bych se toulat na podzim parkem Lemmenjoki, vzít Tě tak jednou tam a být s Tebou a ukázat Ti to vše – jenže to nejde, pořád jsme jinde, na jiném břehu, Ty a já, dva, co na sebe zbyli, protože nebyli kompatibilní s nikým jiným – jenže ani mezi sebou...

„Byla ta dívka v rudém županu Phuong?“
Přál jsem si aby se mne nebyl na tohle ptal.
„Ne,“ řekl jsem, „to bylo dříve. Když jsem opustil svou ženu.“
„A co se stalo?“
„Opustil jsem ji taky.“
„Proč?“
Opravdu, proč? „Jsme blázni,“ řekl jsem, „když milujeme. Měl jsem hrůzu, že ji ztratím. Myslel jsem, že pozoruju, jak se mění – nevím, jestli se doopravdy měnila, ale já jsem už déle nemohl snést tu nejistotu. Hnal jsem to ke konci právě tak, jak se zbabělec žene proti nepříteli a získá medaili. Chtěl jsem překonat smrt.“



No a co jinak? Opravdová kuráž. Deset hvězdiček z pěti; dobré, přístupné, silné, fajn, Coenovské a k tomu Jeff Bridges. Chce se mi křičet a skákat a zničit si prsty a umět hrát na kytaru a nejen poslouchat, chci toho tolik a nedělám proto nic, ale tahle Peterova deska je prostě skvělá, jako kdybych to hrál sám, to jsou moje nálady a melodie, měly by být, takhle přesně to cítím...

Napil jsem se brandy. Neuvědomil jsem si, jak po celá léta zůstávají sexuální rány otevřené. Lehkomyslně jsem způsobil – tím, že jsem ne dost obratně volil slova – že ty její zase začaly krvácet. Kdo by jí mohl vyčítat, že na oplátku hledá mé vlastní rány? Když jsme nešťastní, zraňujeme.



Ale zpět, ještě taky Biutiful – moc nevím, co psát, protože bych porušil své pravidlo pozitivní kritiky, ale něco v tom bylo, Javier a kytarové brnkání Gustava Santaolally, je to málo? A samozřejmě, 127 hodin, parádní záležitost, kterou jsem nemohl nechtít vidět, protože v traileru byli Band of Horses, ... a mimo to všechno stojí epické vyprávění Godspeed You! Black Emperor; smíšené pocity z návratu zakladatelů, kteří se vrátili možná hlavně kvůli sobě, bylo to silné v momentech, ale zůstal jsem celistvý, nešel jsem na tramvaj po kouskách...

V okamžiku úderu je málo bolesti: bolest začala asi ve tři hodiny k ránu, když jsem začal plánovat život, který mám jaksi ještě před sebou, a probírat vzpomínky, abych je nějak vypudil. Šťastné vzpomínky jsou nejhorší, a snažil jsem se vybavit ty nešťastné. Byl jsem zkušený. To vše jsem už prožil dříve. Věděl jsem, že dokáži vše, čeho je zapotřebí, ale byl jsem o tolik starší – cítil jsem, že mi k přestavbě zbývá málo energie.



Na cestování je fajn spousta věcí. Třeba čtení kapitol o historii a umění v průvodci dané země. A tak jsem vyrozuměl, že být ve Vietnamu a nepřečíst Tichého Američana Grahama Greena je jako být na Vysočině a nepít Bernarda. Tak jsem hledal a chtěl koupit a našel výtisk z šedesátých let za 29 Kč z antikvariátu a ten koupil a objednal a nechal si zaslat a pak začal číst a nemohl se odtrhnout – silné, hodně, a k tomu spousta pravdy a taky je fakt, že jsem na těch místech byl a proto se můžu tvářit, že rozumím, a možná opravdu rozumím, protože Ty jsi moje Phuong, tak vzdálená a tak blízká zároveň, klišé všech frází, opouštíš mě a pak se vracíš, kalkulujíc v jednoduché rovnici porovnání výnosů a ztrát...

Život je skvělý a neuvěřitelný! To bych chtěl říct a na náhrobku bych chtěl mít, že jsem umřel dřív, než jsem to celé stačil pochopit a utřídit, ale že jsem zemřel později, než jsem začal toho všeho litovat...

NP Peter Broderick – Slow Guitar Song (2007 – Music for On Paper Wings)

There is still some hope there, in the streets

Za okny už je jen černo a proto fungují jako zrcadlo, je páteční večer, čas oslav a nezřízeného zpití se, které jsem vyměnil za tiché kupé plné znavených a spících a Petera Brodericka v uších; Float je krásné album. Na pozadí otevřeného zapisovače jsem si nastavil fotku z podzimních Plitvic a přemýšlím, jak Ti vysvětlím, že jsem tam byl s jinou, ale hned mi dojde, že si nebudeš pamatovat, že jsme tam měli jet spolu. Ani nevím, proč jsme tam nejeli tenkrát na podzim předloňského roku, možná že koroze našeho soužití v té době už dosáhla stavu znemožňujícího delší společné pobyty, nebo si jen prostě neměla čas a společný výlet se nedostal do první desítky Tvých životních priorit.



Ty a já, příběh jak od Daniele Steel, jen se smutnými konci a chybějícími happyendy. Býváme spolu každý lichý rok – a teď jsme spolu začali být na poslední den toho předchozího, daleko na východě na břehu jezera Ba Be, kde sis v zšeřelém pokoji thaiského domu přála, abych Ti něco povídal, moskytiéra nad námi namísto nebe, a já byl najednou u Tebe a pak v Tobě a od té doby jsme tak nějak podivně znovuspolu. Znovujsme, já a Ty, hrdí namyšlení sobečtí neempatičtí, tak jako vždy, já s pokušením se do Tebe znovu nezamilovat a Ty kdo ví s čím, neznám Tě, jen sebe, svůj strach, a taky touhu a někdy skepsi z lítosti nad tím, co vše se nám nepovedlo, protože jsme nikdy nechtěli tolik, nebo Ty jsi nechtěla tolik...



A až dojedu mezi kopce a dojdu ztichlým městem do tichého domu, sednu si na postel a otevřu vychlazeného Lobkowicze a pak možná ještě jednoho a možná ještě třetího, ale dalšího už ne, jsem nový jiný klidný vyrovnaný a s předsevzetími, a proto ne více než tři piva za večer, k ničemu to nevede a už to budou dva roky co mi bylo třicet a tělo tiše protestuje a já to vím a tak si říkám, dnes si jedno dám a zítra ne, já chci jen ten pocit, že žiju a něco cítím, že mám pocity, aspoň nějaké a aspoň trošku, a venku možná sněží jako dnes ráno, zase ty světla na protějších kopcích, stejná železniční trať, tolikrát jsem tu už jel, poprvé před čtrnácti lety, to není možné a zároveň to je tak, tak...



Američan byl stylový, westernový, lyrický i epický, kultivovaný i nepříjemný, zvláštní, působivý, plný obrazů, dobře narýsovaný. Dobrý zlý film pro osamělý večer v osamělém kině; obrazy skončí a člověk má chuť odjet na jih Itálie, jet celý den a celou noc, a následující podvečer přijet a opít se na balkoně s výhledem na západ slunce nad vesnicí a kopci, za nimiž je cítit moře. A pak jsem taky viděl poslední Leighův film, stejný jako ten, který jsem viděl dávno před lety, obyčejný, pravdivý, jasný, strojový, zrcadlo našich všedních životů bez jakýchkoliv přísad a dochucovadel.

A samozřejmě, když zemřel John Barry, musel jsem si pustit Vzpomínky na Afriku, viděl jsem je tak dávno tomu, a ten příběh byl nádherný, a stejně tak hudba a obrazy, všechno do sebe tak moc zapadalo, ta nejednoznačnost života směřující k jednoznačnosti, plynoucí čas určující směr, ...

A před očima pořád budu mít tu noc uprostřed Halong Bay, kdy jsme stáli na zádi před naší kajutou, Ty jsi dokouřila a já dopil, pak jsme se na sebe podívali a najednou se líbali a už v pokoji svlékali a Ty jsi řekla, ať Ti nechám šaty že to tak bude hezčí, a byl to ten okamžik, kdy se zhasnou okolní světla i všechno co je kolem nás a člověk si přeje ať tohle nikdy neskončí, protože tyhle momenty jsou to nejvzácnější co je, ten omamný okamžik, kdy všechny pochybnosti zmizí a zůstane jen nevyřčené ano, a kdyby ses mě zeptala, jestli s Tebou chci být, tak se Ti podívám do očí a pak otočím hlavu a řeknu, že budeme prvním párem v první lodi na Mars, založit první kolonii, do které už nikdo další nikdy nepřijede...

NP Peter Broderick – An Ending (2008 – Float)