„Takhle ne, Harry. Nikdy nic pokoutního. Vždycky jsem to říkala: že ať mě cokoliv potká, ať cokoli udělám, jenom ne žádnou pokoutnost. Kdybys byl aspoň takový fyzický typ, s kterých bych se z ničeho nic spustila a na kterých bych se dívala a myslela jenom od límečku dolů. Ale ne my dva, Harry. Ne s tebou. Ne s tebou.“
Uchopila ho opět za vlasy, opět mu způsobila bolest, ačkoli teď věděl, že ona ví, že mu působí bolest. „Poslyš: to musí být samé líbánky, vždycky. Na věky věkoucí, dokud jeden z nás neumře. Nesmí to být nic jiného. Buď nebe, nebo peklo; žádný pohodlný, bezpečný, pokojný očistec mezi tím obojím, abychom tam ty a já čekali, dokud se nestaneme oběťmi slušného chování nebo shovívavosti nebo hanby nebo pokání.“
„A tak to vlastně nejsem já, na koho věříš, na koho spoléháš; je to láska.“ Pohlédla na něho. „Vlastně ne já; kterýkoli muž.“
„Ano. Je to láska. Říká se, že láska mezi dvěma lidmi umírá. To není pravda. Neumírá. Jenom člověk opouští, odchází, když člověk není dobrý, když už začíná páchnout, moře ho zkrátka někam vyplivne, aby tam umřel. Člověk stejně umře, ale já bych se radši utopila v oceánu, než být vyvržena na pruh pustého pobřeží a dá se vysušit sluncem v ohavnou mastnou skvrnu, ke které se nehodí ani žádné jméno, jenom epitaf Tohle byla."
„Ne!“ vykřikla. „Ne! Ne! Pro Ježíše Krista, ne! Drž mě! Drž mě pevně, Harry! Vždyť pro tohle to děláme, pro tohle všecko jsme to dělali, za tohle platíme: abychom mohli být spolu, spát spolu každou noc: ne abychom jenom jedli a vyprazdňovali se a spali v teple, abychom pak mohli vstát a jíst a vyprazdňovat se, abychom zase mohli spát v teple! Drž mě! Drž mě pevně! Pevně!“ Sevřel ji, ruce měl strnulé, obličej ještě stále obrácený vzhůru, rty shrnuté se zaťatých zubů.
„Líbily se mi peníze, které jsem vydělával, dokonce se mi líbil i způsob, jak jsem je vydělával, to, co jsem dělal, jak jsem ti už řekl. To ne kvůli tomu jsem se jednoho dne zarazil nad myšlenkou ‘Má žena musí mít to nejlepší’. Ale proto, že jsem jednoho dne objevil, že mám strach. A zároveň jsem objevil, že budu mít pořád strach, ať budu dělat cokoli, že budu mít pořád strach tak dlouho, dokud žije ona nebo žiju já.“
„Jak to vysvětlíte Nástroje nebyly čisté?“
„Byly čisté.“
„To si myslíte vy.“
„Vím to.“
„Váš první pokus?“
„Ne. Druhý.“
„První se zdařil? Ale stejně byste to nevěděl.“
„Ano. Vím to. Zdařil se.“
„Tak jak vysvětlíte tenhle nezdar?“ Byl by mohl odpovědět tohle: Miloval jsem ji.
Stalo se to tak přirozeně, tak nečekaně, tak náhodně, tak náhle. Jako minule. Výtah jel dolů, přestože jsem Ti říkal, že výstupní brána bude uzavřena; věděl jsem, že za pár minut zazvoníš. Nic nebylo důležité, proto jsi se musela vrátit. Cokoliv by se ten večer stalo, stalo by se správně. Všechny varianty byly řešením a rozuzlením. Zvonek. Otevřel jsem, bez šatů. Vešla jsi dovnitř a my najednou byli opět dospělí, úplně ve všem. Nové století; másla už není třeba. I na tohle nikdy nezapomenu.
Nevím vlastně, co k Tobě cítím. Je mi smutno z vědomí, že toho je tak málo, přestože by to mělo být daleko více. Proč to tak je? Možná proto, že mezi námi není žádné kdyby; nic takového. Ty jsi ve svém světě a já ve svém. Ta skutečnost, že spolu nikdy nebudeme, to samozřejmé přiznání očividné jistoty, to vše dává našemu vztahu punc předčasného úmrtí. Rozumíš mi, a právě proto mě to tolik mrzí. Možná je jen problém v tom, že všechno, co mi říkáš, vím; i tu nejprokletější větu: „Je opravdu krásná. Je nádherná.“
Ano, pomyslel si, mám-li si vybrat mezi soužením a ničím, vyberu si soužení.
NP John Williams - High School (1989 - Born On The Fourth Of July (OST))
