Nevím, co mi na Tobě chybí; snad jen, že mám pocit, že by mě to přestalo bavit – a ty bys pak nevyhnutelně ztratila i ty poslední zbytky víry a naděje, které Ti zbyly, a já bych si udělal další smutný zářez na pažbě předem jasných konců... Nejde to, myslím. Proč to dělám? Jsem králem povrchnosti, hledám to, co časem zmizí a přestane platit, baví mě překonávat nepřekonatelné a řešit neřešitelné; upravené cesty k sladkému životu přenechávám ostatním a sám volím horské stezky zimních měsíců, abych vždy dříve či později skončil pod lavinou něčí nevyrovnanosti a sobeckosti, trápil se a pomalu přestával dýchat, upadaje do spánku a letargie nadcházejících měsíců...
Naivita a pseudoromantika; nebezpečné rozhodnutí, cesta do krvavé říše bez pravidel, kde se umírá jen proto, že na čísi ruletě padlo špatné číslo a není možné jakkoliv vzdorovat, protože nebude žádná další hra, kolo se znovu nezatočí – žijeme jen jednou. Proč se to všechno děje? Žijeme teď a tady, s pocitem, že můžeme všechno a cokoliv; ujídáme porce velkých koláčů, dávíme se utrhanými kousky blahobytu, ale přitom jsme tak zoufale krátkozrací a omezení v růžových brýlích, ve světe vymezeném kolíky bezpečnosti. Jenže někde dál, v různých směrech a různě daleko, je jiný život; je to život strachu a smrti, život zápasu o každý nový den, žití bez naděje a víry, jen trápení, boj, slabost, prázdnota a přicházející konec...
Nedivím se už ničemu a počítám se vším; všechno, co máme, může skončit náhle a jasně, bez varování. Zachování řádu je motivem jednání představených a už tomu nikdy nebude jinak. Neexistuje koncepce žití; heslem je přežít – ještě my a naše děti, tím se řídíme, tak se chováme a jednáme, byť navenek máme erby pomalované záchranou příštích tisíciletí...
NP Vladimír Mišík – Variance na renesanční téma (2001 – Vše nejlepší)
