Bylo to někdy odpoledne, možná právě uprostřed odpoledne – ten čas, kdy ráno je stejně daleko jako začátek noci a nic nenasvědčuje tomu, že by snad tma měla někdy vystřídat světlo. Je konec sezóny a mraky tu visí nízko nad stromy více než kdekoliv jinde; jak taky jinak, v krajině zvlněných kopců na východ od Sokosti, kousek od ruských hranic, uprostřed finské tundry. Slunce je tak moc skryté za mraky, že neexistuje, a řeka Anterinjoki se tu stáčí ve dvou ostrých zákrutách a pluje kolem finského saunového srubu stojícího na jejím břehu. Pár metrů od sauny, nahoře na svahu, je pak ta nejkrásnější finská tupa, z masivního dřeva, s atmosférou, s minulostí, plná příběhů, krutých zim, s kamenným krbem a masivním stolem, svědek stovek střídání ročních období.
A v těch místech stojíme my. Já: unavený, zpocený, s lehce zborcenou klenbou pravé nohy a bolestí v levém koleni. Ty: nastydlá, zmrzlá, s vrstvami oblečení. Oba: s kilogramy na zádech, šťastní, spokojení. Je ticho; nikdo tu není. Jen my, chata, řeka, vítr, mraky a barvy podzimu okolo nás. Ještě o několik Celsiových stupňů níže a namísto občasného deště by se na zem snášely sněhové vločky. Je září, jeho třetina, vzduchem poletují žluté listy bříz a podzim tu začíná pomalu končit.
Předtím, než jsem roztopil saunu, jsem Ti dal pár veršů – měl jsem za to, že se Ti budou líbit. Naše duše si jsou až příliš podobné na to, aby tomu bylo jinak. A pak jsme na lavici v chatě listovali tou útlou knížkou, propadajíce se melancholickou trajektorií hluboko do svých niter, náhodně četli verše a pak o nich tiše mluvili, a venku lehce foukal vítr a možná občas pršelo, a bylo to zasahující i silné, a potom byl najednou podvečer a slunce zbarvilo mraky na východ od nás odrazem svého západu, a sauna byla horká a pára z vodou politých rozžhavených kamenů nám pálila obličeje i články prstů, a někdy jsme už nemohli dýchat a to jsme pak museli rychle vyběhnout ven, do ledové řeky, položit se do ní, dívat se na nebe, vylézt z vody a sedět před saunou a říkat si, že tohle je nadčasové, nadpozemské, že tenhle zážitek nám nikdo nikdy nemůže vzít…
A pak už jen večer a padající tma a my zase sami, ostatním příchozím navzdory, venku na zápraží, na dece, pili jsme single malt a já povídal propadaje se do jiného světa, myslím, že jsem mluvil o Johnu Cageovi a Henryku Góreckém, a Ty jsi mluvila o sobě a své rodině a já o té své, byli jsme si strašně blízko, mně bylo tak moc fajn, že jsem si přál, abychom mluvili věčně, ale dopil jsem a byl čas jít se propadnout do světa spánku, a tak jsme šli, magická chata, špunty do uší, abychom v noci byli sami, tma, noc, sny, ráno…
Rumakuru. Den 1.
Začalo to všechno o pár dnů dříve, v jeden sobotní večer, kdy jsme spolu prošli dřevěnou branou na startu pěších tras a pak už jen pokračovali nocí osvětlenou úplňkem Měsíce, kterému jsme občas pomáhali bledým světlem čelovek. A šli jsme a brodili se mokřady, občas zabloudili, bylo k desáté nebo možná lehce po ní, a pak jsme došli na první kopec a pak první tupa, obsazená, a hned za ní další, stará, malá, s místem pro dva: a tam jsme přišli, já otevřel dveře, vevnitř teplo, tma, kamna, stůl, lavice pro nás na přečkání noci.
Dali jsme rum, samozřejmě, vybalili pár věcí, a pak si povídali, Ty jsi mluvila o Rumakuru, jak se Ti líbí, já spíš mlčel a byl rád, že jsi šťastná, venku svítil Měsíc a my ho zkoušeli fotit, a bylo jedenáct nebo možná půlnoc, a pak jsme šli spát, hlavami oproti sobě, a mluvili jsme o tom, jak se propadáme do spánku, a pak jsme se propadli, možná ve stejný moment anebo možná jeden o něco dříve, a potom bylo ráno, šedivé mraky byly nízko nad zemí, jak se na sever sluší, v kamnech se rozhořel oheň a já našel vodu nedaleko, a opulentně jsme snídali a smáli se a fotili a mluvili a balili a připravovali se na to všechno, co přijde…
Sarvioja. Den 3.
Od rána prší a chodidlo mé pravé nohy stávkuje tak moc, že mi každý krok vystřeluje lehkou dávku bolesti do nervové soustavy. Jdeme na jih, do kopců, podél řeky, stoupáme a brodíme se, čas plyne daleko rychleji než kilometry, které ucházíme. Bloudíme a Ty mi ukazuješ, jak se pracuje s GPS, zachraňuješ nás a já občas něco vysvětluju pátraje v mapě, a jsi skvělý parťák, do nepohody, zimy a deště, mraky jsou tak nízko, že se jich můžeme dotýkat, jsou šedivě tmavé, plné dešťových krůpějí, kterými nás smáčí, je zima i podzim zároveň, lesy jsou hluboké a plné vodou nasáklých mechů i lišejníků, a my stoupáme dál a výš, pořád do kopců, na jih, směrem k Luirojärvi…
A pak někdy, uprostřed odpoledne, jsme zaměřili souřadnice naší pozemské existence a rozhodli se přejít hřeben směrem na východ, čtyři kilometry jsou méně než osm, já skákal přes kaluže sykaje bolestí, Ty jsi udávala směr, šli jsme tundrovým lesem, lezli před kameny, nalezli stezku, šli do kopce, dlouho, pořád, stále, předešli skupinu Finů, pršelo, foukalo, šedivé mraky plné deště nad námi, hřeben s okolními horami, na které není pro tu samou deštivou šedivost vidět, sestup dolů, žluté břízy v deštivém oparu, řeka, nekonečná cesta kolem ní, přichází večer, za chvíli bude tma, a konečně, na konci cesty, tupa a v ní i kolem plno lidí, ještě jsou tam dvě místa, poslední místa, zhltnuté jídlo, čaj, tma, noc, plná chata, nemůžeme spát, odpočíváme s otevřenýma očima, nemůžeme se propadnout do spánku, Ty nachlazená s nosem, co nedovoluje dýchat, já neustále dofukující karimatku, dva ztracenci, jsme down, asi nejvíce co kdy na téhle cestě, věříme v lepší ráno, usneme, vzbudíme se, spíme, jsme vzhůru, pořád dokola…
Hammaskuru. Den 5.
To ráno jsme to skoro vzdali, začali se vracet, zpět do výchozího bodu namísto východního putování. Vypadalo to až příliš rizikově, přišlo mi to tak, byl jsem jak de Peyrac bez jeho charismatu, chromá noha a na zádech hrb, cíl byl tak daleko a mraky nad námi až příliš nízko, a my jsme tam stáli desítky minut a přemýšleli, co je lepší, jestli jít dál nebo se vrátit, a zkoušeli házet mincí a další triky, jak získat argument pro rozhodnutí, a Ty jsi pak řekla, že by jsi radši šla dál, ale že to necháš na mně, že žádná varianta není špatná, a já řekl, že se tedy vrátíme, a pak se to stalo, ten magický rozhodující moment, kdy z šedivých mraků vysvitlo na pár sekund slunce, ozářilo ranním světlem břízy v barvách podzimu a hladinu jezera, a já řekl, že musíme jít dál, a Ty jsi mě nechala rozhodnout, a tak jsme šli, hlouběji na východ, k Rusku, dál od civilizace, dál do neprozkoumaných končin na východ od Sokosti…
A šli jsme borovým lesem a pak výše, do průsmyku pod horami krajinou žlutých bříz, a zpět se naskytl pohled na Luirojärvi, já ležel v mokré trávě a fotil se stativem, chtěl jsem ten rozmazaný pohled s šedivými mraky převtělit do věčnosti, a Ty jsi mi dávala čokoládu, a jedli jsme a pili vystydlý čaj a foukalo a byla zima, mraky okolo nás, a my šli dál na východ, do mokřadů s žlutohnědou trávou a červenohnědým mechem, skrze lesy pořád na východ, ještě přebrodit poslední řeku, a je to tu, konečně tupa, teplo, a zázrakem pak přestalo pršet a my grilovali venku slaninu a cibuli i klobásu a papriku, seděli jsme vedle sebe a Ty jsi jedla věci, které jindy vůbec nejíš, já Tě držel kolem pasu a oheň hřál, byl večer, konec sezóny, a pak byla tma a my dali single malt, leželi v chatě, tiše mluvili, propadali se do spánku vstříc dalšímu ránu…
Porttikoski. Den 2.
Bylo to ten nejdelší a nejhloupější a možná taky nejkrásnější den; vždy záleží na interpretaci a úhlu pohledu. Stoupání k Rautulampi krajem žlutých bříz ve slunečním svitu bylo neuvěřitelně krásné, ty pohledy zpět, temné mraky a stovky stromů pod nadvládou podzimu, pomalu jsme šli na východ a nakonec malé jezero a chata, dali jsme oběd a slunce svítilo a bylo tak neuvěřitelně hezky, já fotil stejné fotky jako v zimě a Ty jsi připravovala, co budeme jíst, já pobíhal okolo a stále mačkal spoušť, Ty, já, jezero, podzim, svoboda…
A pak jsme zvolili – já to byl – špatnou stranu potůčku, z něhož byla říčka a potok a pak najednou řeka, a šli jsme vpravo namísto levé strany, a museli brodit, sundávat boty i batohy, řeka byla divoká a chladná, bylo odpoledne, podzim, začínala padat tma, ještě poslední kilometry, bažiny, neexistující stezky, bloudíme, podél řeky, pořád na severovýchod, jsme unavení, je to skoro třicet kilometrů, to je na začátek až příliš, unavení a v padající tmě přicházíme k tupě, v ní dva Finové, řeknou dvě věty a tím uzavřou konverzaci, to na nich máme rádi, rychlé jídlo, nechat schnout věci, hlty rumu a spát, nohy bolí a nikdo z nás netuší, že příští den já nebudu moci jít a příští noc Ty nebudeš moci dýchat…
Kiertämäjärvi. Den 7.
Jdeme na sever, říkají tomu border highway, cesta je dlouhá a může být i cíl, a jde se dobře, jen to pomalu utíká, napravo od nás Rusko, stačí několik metrů a potřebovali bychom mít vízum v pase, to mé je propadlé a Ty žádné nemáš, ale to je jedno, z východu jde mráz, cesta je písečná a já občas ležím a Ty mi vážeš obvaz, jsem zchromlý a unavený a pak najednou bolest přestane existovat, jdeme dál na sever, svítí slunce a pak hned prší, míjíme krásná jezera, bloudíme, potoky, bažiny, pěšiny…
Přicházíme za soumraku a hned jídlo a mluvíme a dopíjíme whisky. A pak je ráno. A je to to nejkrásnější ráno; nad Ruskem vyjde slunce a osvětlí jezero a s ním i stromy a borůvčí i keře brusinek, trávu i lišejník, břízy, vše dohromady… A tak tam sedíme, na lavicích u ohniště na břehu jezera, snídáme zbytky potravin a pijeme čaj i kafe, jíme puding od Tebe, co jsi vzala jako překvapení pro mě a je to zázračná věc v daný čas, mluvíme, fotíme se, já Tebe, Ty mě i nás, je nám dobře, obloha je modrá a mraky v ní plují, vedle nás jezero, pod jeho hladinou není nebe, zní mi v duchu, sbalit se rychle a vyrazit, poslední den volá…
Luirojärvi. Den 4.
Prší hned ráno, rychlá snídaně raději venku než v chatě, sbalit věci a na jih, směrem k jezeru… jdeme a já se opírám o hůl znaveně a noha bolí, nemůžu jít, ale lepší do kopce než naopak, a tak stoupáme a mluvíme, povídám o jazzu a ECM labelu a Garbarekovi a všech ostatních co mám ze severu rád, Rypdal, Gustavsen, Bjørnstad, a pak taky Keith Jarret a Mehldau a s ním Radiohead, Priessnitz a Umakart, stoupáme a já mluvím a Ty posloucháš, je nám dobře, díváme se zpět, krajina se vlní, začíná pršet, zprvu lehce, pak více, tak to v deštivých dnech bývá…
A jdeme, pořád na jih, pořád do kopců, pořád nahoru. Prší a fouká a mokré šaty se lepí na tělo, GPS říká stále dál a radši ze sedla ustupujeme na stezku vedoucí od Porttikoski, a po ní na jih, pořád podél potoka, a občas špatná strana řeky, brodění, nová disciplína házení batohů přes potok na cíl, jdeme, unavení, já zchromlý a ty nastydlá, malá chata a v ní myši, ještě dva kilometry, a pak konečně, jezero, tupa, ta první, ne nový Hilton, v ní osamocený Fin a my vybalující a sušící věci.
Jíme a povídáme a pak přijde ještě jeden Fin: opravdový. Žádné goretex věci, žádná moira, žádný softshell nebo smartwool. Jen tričko, košile, svetr, bunda, starý batoh a přes něj plášť. Je mu k padesáti nebo možná lehce přes, v ruce dřevěnou hůl, která s ním je už čtyřicet let, jak říká, a zeptá se nás, jestli nám nebude vadit, když s námi přespí v chatě. Nechodí po stezkách jako ostatní, dělá cesty vlastní – doprostřed hor k malému jezeru, protože je nejkrásnější. A říká finský vtip, který v jeho podání vystihuje realitu: Ptají se Sáma, co udělá, když se ztratí v kopcích; ten chvíli přemýšlí a pak řekne – „Jdu domů.“
Raja-Jooseppi. Den 8.
Poslední den a my zase na sever, slunce svítí, je krásně. Řeka se klikatí a ohniště jsou na těch nejkrásnějších místech, stromy a les a pěšiny a mech i borůvčí, jdeme a fotíme a mluvíme, zastavujeme u shelteru a grilujeme poslední zbytky z batohů, s námi dva Finové z jihu, které jsme potkali už minulý den, povídáme si až nefinsky, jsou fajn a my snad taky, pořád ten pocit, že jsme u nich a zadarmo využíváme jejich pohostinnosti, a já říkám, že vždycky všude aspoň jednou potkám Čechy, protože náš národ hodně cestuje, nejenom ten chorvatskový, ale i ten jeho adventure-outdoor zbytek, kostičky na kalhotách a softshell na trupu, všude jsme, vždycky nás někde najdu a poznám, jsme stejní…
A poslední míle, poslední desítky metrů, most přes Suomojoki, parkoviště, konec. Jsme na konci cesty. Ušli jsme přes sto dvacet kilometrů tundrou severu a srdcem parku nesoucího jméno nejvýznamnějšího finského prezidenta. Mraky jsou nízko a my velebíme sílu GSM signálu, zprávy se odesílají a přicházejí, a já Ti píšu a stejně tak i Ty mně, a má zpráva je v porovnání s tou Tvojí poloviční, píšeš krásně, silně, je to milé, těší mě to tak moc, jsem rád, jsem Ti vděčný, že tu jsi, že jsi šla se mnou, že jsi byla skvělá, blízko mi, jsem tak moc vděčný, že vůbec jsi…
A pak se stane zázrak: ležíme zrovna na lanovém mostě, slunce protrhne mraky a pak hned začne pršet, a to znamená jediné, ten nejkrásnější pohled, divadlo přírody, žluté listí bříz a temná řeka a duha nad námi, fotíme a mlčíme a křičíme i mluvíme, to je zázrak, co se děje, jsme na konci cesty a tohle je odměna, ještě pár minut, než přijdou mraky, ještě pár chvil, užít si tenhle moment, který zůstane navždy v našich srdcích…
Epilog
Prší a padá modrá noc a za zamženým oknem ztěžka jedoucího autobusu se pohybují červená koncová světla předjíždějících vozidel; jsem sám a přemýšlím o tom všem, co se stalo, proč a jak. Proč jsem Tě poznal, co to má znamenat, co pro sebe jsme, co jsme byli a co budeme. Nehodlám si připustit, že jsem zpět ze severu; dnes ještě ne, až zítra. Dnes budu pít a psát a k tomu poslouchat písně, co jsem Ti dal na letišti v Helsinkách.
Na tom letišti, kde jsem Ti řekl, že tak blízko jsem nikomu nebyl a nikdo mně, že to nemůžu nechat být, že kdybych měl mít jen jedno jediné přání, tak by to bylo pokračovat, že jsem se už málem neovládnul a překročil tu hranici, kterou by většina označila za kamarádství, že mě přitahuješ, že bych chtěl s Tebou jít dál, poznávat Tě, trávit s Tebou čas, mluvit, milovat se, usínat, vstávat, všechno to podstatné a důležité i to každodenně šedivé a průměrné. A další věci jsem možná neřekl a možná i jo, třeba dříve, že mi voníš, to vím, po sauně jsem cítil Tvoji paži a její dech, máš krásné ruce a krásné tělo, že jsi mi tak blízko, Tvoje já, myšlenky, strachy, sny, obavy, touhy, zkušenosti, zážitky, pravdy, to všechno tak moc chápu a rozumím tomu, sdílím, mlčky přikyvuju, tiše se směju, už zase máme tohle společné?, jsme stejní, jsi mi blízko, já Tobě, jsme tu…
Čas léčí i rozhoduje a panuje a to se přesně teď děje: nemůžu nic dělat. Jsem sám a Ty s ním. Ty zamilovaná a já čistící svou karmu z jednoho zbytečného návratu. Co k tomu více říct? Je mezi jedenáctou a půlnocí, můj čas, začal hrát Chopin. To, že zítra budu muset být flexibilní, úspěšný i motivující, to zvládnu; umím tuhle performance. Ale co s mými touhami? Nechce se mi vytáhnout skalpel a odřezávat city ze své duše; můžu si všechno sám sobě zdůvodnit a vysvětlit, a pak mi přece zase znovu napadne, že být někomu tak blízko, to je zázrak, zázrak…
Je mi třicet dva a Tobě o půl roku méně. Není nikdo na téhle planetě, kdo by to zažil stejně a byl mi tak blízko. Mýrin. Coroico. Sousto. Stejné knížky, filmy. Stejné pocity. Jsi… zranitelně silná, oddaná, určitě vášnivá, milující, máš své sny a hodnoty, víš, co chceš, co je důležité, někdy jsi slabá a pak najednou rozhodná, jsi tu, tak blízko i daleko, jsi tu…
Chopin hraje a já vím, že jediné, co můžu i chci, je dát věcem čas a volný průběh, konečně jednou bez nátlaku a síly, prostě voda v řece, život tiše popluje, laissez-faire, třeba pochopím, že maximum toho, co můžeme mít, je to, co máme, a třeba proplujeme turbulencemi životních otřesů a změní se paradigmata našich současných existencí; nebudu na nic čekat ani o nic usilovat, jen tu budeme, my dva a s námi všichni lidé na téhle planetě, čas ukáže, co může přetrvat staletí a co je jen záležitost na pár ročních období, dnů či týdnů nebo měsíců…
Čím starší jsme, tím více vnímáme ten náš nečernobílý svět; čas mění, rozhoduje, určuje i bere, zítra může být vše jinak anebo i ne, možné je vše, tohle století, století povrchnosti a konzumu, žijeme v něm a snažíme se neztratit svá srdce, to je náš nejdůležitější boj, neprohrát sebe sama, nezapřít se, nesklonit, nepřijít o svoji duši…
Poslední odstavec. Co víc říct? Hraje Nokturno v cis moll, umím jeho první část, zní tak moc současně, pro dnešní noc i některou z těch minulých i těch co přijdou… Jaké je executive summary? Může vůbec být? Nevěřil jsem, že mi někdy někdo může být tak blízko. Nevím, co to znamená. Zítra bude ráno a další den… žijme, dokud to jde. Musíme žít; splatit ten dluh, co máme – darovaný život sám, náš život…
NP Zbigniew Preisner - The Last Time (1993 - Damage (OST))
