Přál jsem si déšť...

Přál jsem si, aby začalo pršet. Teď už je to pryč, ale ten pocit ve mně dnes hnízdil tak moc silně, když jsem se toulal večerní Prahou... chtěl jsem cítit studící vodu stékající pod límec rozepnutého kabátu, chtěl jsem se brodit kalužemi špinavé vody, rozmazanýma očima jsem chtěl nahlížet chladnoucí svět, chtěl jsem se cítit jako osamělý tulák ztracený v cizím městě... chtěl jsem, aby letošní Febiofest pro mě byl deštivý, smáčený krůpějemi smutnosti...

Hraje jazz - Esbjörn Svensson – a já vnímám vzduch proudící do pokoje z otevřeného okna, které nechává znatelný prostor jarně večerním oblakům, aby mě studila i hřála zároveň. Je mi dobře; vše je přede mnou, vše je otevřené, jsem svobodný - je o co hrát, o čem snít, o co usilovat, v co doufat... Těším se; přesto ale cítím v koutku duše žal i bol, přesto se mi do mysli vkrádá posmutnělost šedivých mraků odplouvajících neznámo kam, jako bych ve vzduchu viděl vysílené ptáky s předurčenou cestou, jako bych dokázal nahmatat bolesti skryté v lidech okolo...

Někdy člověk vidí něco, o čem si řekne Ne; říká stokrát ne, ale přesto musí pokývat hlavou, musí něco cítit, musí litovat, musí opovrhovat, pokud chce zůstat člověkem... Takeshi Kitano v Krev a kosti ukázal temnou stranu temnosti; okamžiky, kdy alespoň na chvilku vysvitne slunce, zůstaly rozstříhány v krůpějích filmového pásu někde v bezejmenné tokijské střižně...



Pak ale člověk vidí něco, kdy říká Ne a myslí Ne... opovrhuji neumělou prázdnotou a vždy budu, Jiang Hu pro mě zůstane ztrátou času, prvoplánově efektní podívanou prázdnou jak Tvá domnělá dokonalost...



(jednou Ti dám přečíst náš příběh; jednou... nebo nikdy? Je mi to jedno... (lžu, tak moc lžu...))

Čekáš někde na mě? Budeš stejná? Nebo úplně jiná? Jak Tě poznám? Existuješ vůbec? Nebo je to tak, jak mi našeptává mé ztracené druhé já? Daň za vše?

Seděl jsem naproti Tobě a představoval si Tě bez šatů, bez upnutých manšestrových kalhot, bez upnuté košile, která Ti neslušela, ale dávala tušit Tvé krásné tělo... Jsi jiná, vím to, a to mě přitahovalo; už tenkrát, kdy jsi ve věku hledání stála před naším domem, jsem cítil TO, co tam musí být... něco mezi námi je, ale nikdy to nebudeme umět uchopit, budeme se chtít, ale nebudeme natolik odvážní, abychom se srazili svými těly a zapálili bolestný konec krátkodobého setkání...

Byla jsi otevřená, nebála jsi se svěřovat skrývané pravdy i otázky; stejně tak já, mluvil jsem o povrchnosti, kterou hledám, mluvil jsem o pseudodůležitých atributech lásky a možnosti se zamilovat... jsem jiný, a proto hledám opak: krásu, povrchnost... jen ale... uvnitř Tebe musím cítit, uvnitř musím cítit jas půlnočního slunce, uvnitř musím nahmatat sílu vůle, touhy a lásky, uvnitř musím cítit světlo, jehož paprsky nikdy nepřestanou hřát...

NP Esbjörn Svensson Trio - The Unstable Table & The Infamous Fable (2005 - Viaticum)

Jaro... klid... a Afrika

Je to zvláštní situace, opravdu zvláštní; vlak uhání potemnělou krajinou, vzduch prosycený cigaretovým kouřem nelze dýchat, na stole druhý Budvar, okolo červené zašlé ubrusy, červené zašlé závěsy; vše je zašlé, vše je přestárlé... zastavil se čas, stojí, nic se neděje - a já vnímám svůj útěk od reality v prostorách prázdného jídelního vozu...



Věčná je.. nevím. Jsi už moc daleko, už Ti nerozumím; vím jen, že bych s Tebou nemohl být, že bych se k Tobě nemohl vrátit. Přeju Ti, strašně moc Ti přeju, aby jsi byla šťastná, aby jsi žila, věřila, měla děti, vnímala běh života, dívala se kolem sebe... dali jsme si hodně, opravdu hodně: víru, že někde někdo je... (fráze; lžu sám sobě – ani nevím, co jsme si vlastně dali... ale... děkuji, děkuji Ti, za vše).



Ba Cissoko; ano, říkám ano. Ano jiným hudebním strukturám. Ano africké nespoutanosti. Ano víře. Ano radosti. Ano rytmům. Ano náladám. Ano bolesti. Ano otevřenosti. Ano dávání. Ano vnímání a otevřenosti. Ano koře. Ano... jinakosti; jinakosti, kterou mám tak rád, kterou tak hledám, v kterou tolik věřím... ano. Díky...



Těším se na pondělí: budeš Nedostupná? Pro mě, tak jako pro všechny přede mnou?

Právě nyní tolik miluju život, tolik mě těší, tolik mě baví, tolik mi dává, tolik jsem šťasten, tolik je mi vše jedno, tolik doufám a věřím...

Time to die... dojmy a pocity... nic neříkající slova... Mogwai Explosions in the Sky Piano Nyman Trois Couleurs...

NT (now thinking) I’m thinking about my life, my career; I will definitely use my potential, I will succeed in my work, that’s clear... but... only for the purpose of being able to die with nothing nothing nothing... (just a fool as usual...)