Affair of Love

Pár let; myslím, že to bylo v Aeru, kinu zvláštní atmosféry, již mám rád a stejně tak se mi protiví. Byl jsem tam s Tebou, myslím – tenkrát náš vztah dozníval příběhy posledních vzájemných návštěv, vzdechů, vět i slov. Pamatuji si ten trip-hopový výrazný rytmus; bezútěšně jsem hledal hudební stopy po několik následujících nocí. Pamatuji si, jak Ona byla vyzrále krásná. Vzpomínám, jak On měl charisma utečence. Nechtěl jsem vědět, co vlastně dělají, nebylo to důležité; to důležité, co mě zajímalo, však nevím ani dnes: je to tak správné? Lze to tak? Kde začíná a končí láska a kde začíná a končí sex? Je sex podmnožinou lásky? Nebo jí přesahuje? A kde?



Nemám v tom dodnes jasno a nikdy mít asi nebudu. Zdá se, že obecné pravidlo neexistuje; případ od případu je vše jinak, ověřená pravda končí svým vyvrácením a nově nastolené pravdě nevěřím. Snad jen to, že člověk stejně nakonec chce mít vše najednou, touží a doufá, že jednou vše přijde, snad je to může být odpovědí. Jedna strana trojúhelníku je málo, ať už je jakákoliv.



„Commitment na max, intimacy částečně, passion už dávno není,“ charakterizuje můj přítel vlastní jednou oprašovaný vztah. Stačí to? Stačí to pro vztah – ale nestačí to proto, aby byla jediná. Zase jsme u té stejné otázky: je lepší nedostatečné něco, nebo nic plné naděje? Pořád si myslím, že to druhé. Jak dlouho si to budu myslet?

„Ty jsi měl včera sex, že jsi tak veselý?“ zeptala se ho ráno v kuchyni. Neměl, ale stejně nevěděl, co říci. Obdivuje ji za její nadhled a humor, který je na hraně. Cítí, že s ní chce být – ale stejně tak ví, že včera večer chtěl válčit na jiném poli.

„Nejdůležitější je řízení očekávání,“ říká jiný přítel, můj guru a rádce ve světě osmihodinových směn a občasných večerních přesčasů. Má pravdu.

Ten film byl krásný.



NP Michael Nyman – Zinc Piano (2003 - The Actors (OST))

Jen tak...

Ranní slunce jako optimistická předzvěst návratu zpět do kraje, kde je ticho v době oběda, vítr tiše šumí a nikdo nikam nespěchá; jen ve vedlejším domě, za dveřmi ve velkém pokoji, kde nahlas a nepřetržitě hraje televize, leží někdo na posteli, dívá se do stropu, bojí se, má strach a tak moc rád by chtěl pospíchat a stihnout to vše, co nestačil... umírá.

Myšlenky, bez významu a uspořádání; proč taky?

Nebudu tam moci bydlet dlouho, tam v mém světě nových stěn, úspěšných osudů, hry na štěstí a úspěch. Pár let, ne víc; a pak budu hledat místo, kde jsou vzrostlé stromy, slunce při svém západu i východu jemným světlem osvětluje velké čisté místnosti, venku se louka jemně svažuje z kopce a večer vzduch voní tichem a dýchá klidem.

Lucía: Which do you prefer? Wild sex with a stranger? Or sex with someone you know, someone you love, but also wild?
Lorenzo: What?
Lucía: You have to choose. Wild sex with a stranger, or wild sex with someone who's crazy about you, and who you love? Go ahead. Be frank.
Lorenzo: With you.
Lucía: Finally...



Z mlhy vzpomínek vytahuji obrazy a sekvence příběhu, který se mi tenkrát líbil – v tom neuvěřitelném kině v kraji starých velkých vil, kde jsme byli sami a za několik hodin jsi u mě ležela čistá a umytá, já jsem nepřemýšlel a hrál si s Tebou, abych si nakonec znovu bolestně uvědomil, že je konec; Ty se teď budeš vdávat a já jsem ztracen stejně tak, jako jsem byl před několika lety...



Carlos: This really isn't an island.
Lucía: It isn't?
Carlos: It's a giant lid. A floating piece of earth. Like a raft.
Lucía: But it isn't moving.
Carlos: People get dizzy here during high tide. And no one knows why.
Lucía: Except you.
Carlos: I've dived underneath the whole island. It's totally hollow. Thousands of caves, but nothing else. Not a single rock connects it to the sea floor.

Pamatuji si, že byla krásná a on byl velký, a někde mezi nimi a okolo nich byla láska, city, krutost a skrývaná bolest, ale taky touha nevzdat se, nepřestat žít, vnímat a cítit... Víc nevím; je to důležité? Byl to složitý příběh, ale někde hluboko ve mně zůstaly pocity, které tenkrát vyvolal, a já se někdy, za pár let, pojedu podívat na ta místa, budu bydlet v malém domku na pobřeží a budu mít pocit, že to všechno má neuvěřitelně velký smysl...

NP Arcade Fire - Neighborhood #2 (Laika) (2004 – Funeral)

Už dost... (inside myself)

Už dost! Chtěl bych poručit svému mozku, svému myšlení, svému vnitřnímu já. Chtěl bych mu říci, aby přestal: aby mě přestal ničit, aby mi přestal něco nalhávat, aby mi přestal motat hlavu sny a představami, aby mě přestal nutit dělat nepodstatné, aby mě přestal trestat a týrat, aby přestal věřit a doufat v minulost, aby přestal pochybovat o budoucnosti, aby přestal řešit nevyřešitelné, aby přestal přemýšlet o prázdných zoufalostech měnících se v prach zapomnění v okamžicích svého zrození, aby přestal... přestaň, prosím, přestaň...

(A já se za odměnu přestanu litovat.)

Sakra, zase mám ten pocit, jako už tolikrát. Mám vše, vyhrál jsem vše, vždycky jsem měl vše... až na to jedno, až na Tebe. Někdy něco chybí, někdy něco přebývá, někdy jsem moc jednoduchý, někdy moc komplikovaný... najednou je vše strašně složité, neuchopitelné a nepolapitelné... jak to říci? Jak říci v jedné větě vše? Musím to cítit? Nebo to přijde samo?

Kolikrát jsem opravdu miloval?

Poprvé... bylo mi šestnáct, snil jsem a věřil, ztělesnění naivity. Nedostal jsem se dál, než k pravidelným větám přilepeným v zimě na brance Tvého domu, nic jsem Ti nikdy neřekl... bylo to smutně komické; ale už tehdy to byla černá nebo bílá, už tehdy jsem to tak cítil a vnímal, už tenkrát jsem to tak postavil...

Podruhé... ve stejné době, možná dříve, možná později. Ještě pro mě existuješ, vídám Tě, a vím jedno: jsi skvělá, naprosto skvělá holka, ta nejlepší, jakou znám. Chybí Ti a bude Ti chybět to, co hledám, ale přesto... máš vše. Jednoduše, samozřejmě, bez přemýšlení... závidím mu a přeji mu to, přeji vám to... Nedokážu psát, aniž bych nechtěl, aby si teď seděla vedle mě a rozuměla mi svým racionálně cynickým rozumem, který se vymyká, který je jiný... jsi... skvělá. Mám Tě rád.

Potřetí... a první rande. Rozpaky, rozpaky, rozpaky, večeře, rozpaky, rozpaky, lavička, ruka kolem pasu... rozpaky... byl jsem jako z jiné planety. Jsi teď... asi daleko, možná blízko, nevím... ale určitě jsi šťastná, zasloužíš si to, přeji Ti to...

Počtvrté... má největší prohra. Stala jsi se Věčnou... jak dlouho jsem Tě miloval? Týden? Dva? Nechci psát o těch letech, které jsme oba ztratili, abychom si jich tolik vážili, aby nám tolik daly... je to dávno, přesto blízko... chyběla Ti ženskost... kdyby jí bylo alespoň o trochu víc...

Popáté... o tom nechci mluvit a přemýšlet... kurva, ztělesnění ženskosti, vše, vše, mohl jsem... nešlo to, nešlo, nešlo... prohrál jsem, ztratil svůj štít, měsíce plynuly, nic, nic, nakonec nic… jen ten jeden okamžik, jedny polibky, na rozhraní opilosti a bezvědomí... tenkrát jsi mi byla nejvíce lhostejná... kde jsi teď? Hraješ své hry? Vím, že ano...

Pošesté... to jsi byla Ty. Začal jsem stylově, abych skončil mezi panely, na symbolicky zhroucené posteli... Náš příběh je všude kolem, v textu, v předmětech, v melodiích, v nás, v setkáních... stárneš, je to na Tobě vidět, ale přesto... chutnala jsi mi, když jsem Tě cítil na jazyku, a to pro mě bylo tak vzácné, tak moc vzácné... (Nechci už o Tobě dál psát, o své největší výhře i prohře zároveň... shit shit shit... prohrál jsem. Ten, který nikdy neprohrává, prohrál; nestačil, zklamal, nebyl dost dobrý, nebyl dost atraktivní, nebyl dost průměrný, nedával dost jistot, nedával dostatek průměrnosti, nedával dosti napětí, nedával... dostatek, prostě nedával dostatek všeho požadovaného...)

Proč to vlastně píšu? Chybí mi autocenzura...

Mám rád, tolik mám rád, když můžu číst, když mě baví číst... jenže je to tak vzácné, tak moc vzácné...

Můj památník, mé sny, je to mé, pouze mé, sobecky mé... narcistní, sobecké, neumělé, prázdné, lítostivé, rádoby intelektuální, přechytralé, nudné, opakující se...

Ty nejlepší věty nevymyslím, to dělají jiní:

Lidé jsou tak skuteční! Můžeme si na ně sáhnout. Řeč je jen příbor k porcování rychle se kazícího ticha. – Slyšíte to cinkání nad talířem? Mluví. Úsměvy jsou ubrousky, kterými si utíráme ústa ulepená od pohledů. Upíjíme třešňové kompoty rtů za výlohou. To co je v lidech opravdu skutečné, je jejich chuť. Proto tolik polibků. Jazykem mezi stehna, bradavky, prsty v puse, chodidla, kotníky. Veškerá touha je vlastně nepřekonatelná chuť ochutnat. Není na tom nic krásného, je to slabost. Absolutní prohra člověka před člověkem-zvířetem.

Znovu jsem se sklonil k peřinám, vdechoval jsem jejich vůni. Mazlil jsem se v polštářem a opakoval si slova, která mi kdysi řekla.
„Toužíš po silné ženské, a když ji dostaneš, tak na ni nemáš.“
Měla pravdu.

(Je to ono... není to dokonalé (to teprve někdy přijde), je to ale silné, reálné, pravdivé, smutné, veselé, krásné... Tobiáš umí psát...)

(V jednom ale nesouhlasím. Kdo si myslí, že je Kim Ki-Duk největší kýčař? Já, já... já se rozhodně nehlásím... až příliš mi toho dal...)

Poděkování na závěr. Děkuji. Děkuji Tobě; té, s kterou jsem seděl ztracen někde pod Hradčany, která se ptala, která byla... jiná a Jedinečná. Propojení virtuálního světa s reálným... praskla mi málem hlava z našich vět, ale... bylo to krásné, moc krásné... Víš, že jsi opravdu vysoká... a krásná?

NP Everything is about the same. The same songs, the same melodies, the same moods... What was the best moment of the weekend? Michiru Oshima... I just want to write down one thing: searching for bullshit will definitely remain searching for bullshit... (Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever)

Jaro... klid... a Afrika

Je to zvláštní situace, opravdu zvláštní; vlak uhání potemnělou krajinou, vzduch prosycený cigaretovým kouřem nelze dýchat, na stole druhý Budvar, okolo červené zašlé ubrusy, červené zašlé závěsy; vše je zašlé, vše je přestárlé... zastavil se čas, stojí, nic se neděje - a já vnímám svůj útěk od reality v prostorách prázdného jídelního vozu...



Věčná je.. nevím. Jsi už moc daleko, už Ti nerozumím; vím jen, že bych s Tebou nemohl být, že bych se k Tobě nemohl vrátit. Přeju Ti, strašně moc Ti přeju, aby jsi byla šťastná, aby jsi žila, věřila, měla děti, vnímala běh života, dívala se kolem sebe... dali jsme si hodně, opravdu hodně: víru, že někde někdo je... (fráze; lžu sám sobě – ani nevím, co jsme si vlastně dali... ale... děkuji, děkuji Ti, za vše).



Ba Cissoko; ano, říkám ano. Ano jiným hudebním strukturám. Ano africké nespoutanosti. Ano víře. Ano radosti. Ano rytmům. Ano náladám. Ano bolesti. Ano otevřenosti. Ano dávání. Ano vnímání a otevřenosti. Ano koře. Ano... jinakosti; jinakosti, kterou mám tak rád, kterou tak hledám, v kterou tolik věřím... ano. Díky...



Těším se na pondělí: budeš Nedostupná? Pro mě, tak jako pro všechny přede mnou?

Právě nyní tolik miluju život, tolik mě těší, tolik mě baví, tolik mi dává, tolik jsem šťasten, tolik je mi vše jedno, tolik doufám a věřím...

Time to die... dojmy a pocity... nic neříkající slova... Mogwai Explosions in the Sky Piano Nyman Trois Couleurs...

NT (now thinking) I’m thinking about my life, my career; I will definitely use my potential, I will succeed in my work, that’s clear... but... only for the purpose of being able to die with nothing nothing nothing... (just a fool as usual...)

Zneklidňující otázky...

Byl to jeden z těch filmů, které jsou jiné, jiné než ostatní; trochu zvláštní v příběhu, který vyprávějí, jiné v barevné hudebnosti a hudební vizuálnosti, jiné v náladách a pocitech, ale především jsou silné ve své údernosti, míře zneklidnění a nejistoty, silné v množství otázek, které kladou, a toho mála odpovědí, které nabízejí...



Seděla jsi tenkrát vedle mě; už ani nevím, v jakém rozpoložení náš vztah právě byl, jak moc či málo jsem Ti tenkrát ubližoval... Byla jsi Věčná ve své věčnosti, byla jsi do mě zamilovaná tak, jak budeš navždy, byla jsi ráda, že jsi se mnou; já byl ale někde jinde, jako už tolikrát, ničeho si nevážil, ubližoval Ti svou sobeckou bezprostředností, věděl jsem, že je konec, že jde jen o prodlužování utrpení nekonečného konce...



Pod pískem je film... zneklidňující; to je to pravé slovo, žádné jiné ho nedokáže vystihnout lépe. Zneklidňuje, táže se, neodpovídá... nic není jasné a zřejmé, nic není dané, otázky se vrší jedna na druhou - jak bych se choval já? Co bych cítil? Mohl bych vůbec žít? Uměl bych to? Věřil bych, nebo to vzdal? Hledal bych dál? Spokojil bych se s průměrností? S jakým pocitem bych usínal? Jaká by byla moje první ranní myšlenka?



Jedno je jisté - takové situace život přináší; naše příští vteřiny, byť zatím tolik vzdálené, budou jednou i o ztrátě a nejistotě, budou o bolesti a utrpení, budou o odcházejících nadějích, na které se upneme a budeme jim věřit tolik, jako já jsem věřil budoucnosti s Tebou, Lvicí mého života...



Marie Drillon: I am his wife, and I'm telling you, this is *not* him!

NP Tord Gustavsen - Where Breathing Starts (2003 - Changing Places)

Blackout

Vítr lámající stromy, provazce deště, chlad a tma, naprostá tma. Výpadek elektřiny znehybněl celé město, veškerý život se zastavil, tento kus země přestal dýchat; ležím s notebookem na klíně a jeho jas osvětluje potemnělý prostor, ztichlým pokojem se šíří melodie Pascala Gaigne – mám rád jeho melodické orgie, kdy piano jemně naznačí motiv, aby smyčce převzaly hlavní téma a rozvinuly ho do podoby, jež mrazí v zádech a zároveň kreslí úsměv na rtech.



Vzpomínám na pár okamžiků před několika měsíci, možná lety. Pochybné kino v centru Prahy, opilý promítač, potrhané sedačky, několik málo řad sedadel, několik málo lidí, Věčná po mém boku... a Můj život beze mne před námi.

1. Tell my daughters I love them several times a day.

2. Find Don a new wife who the girls like.



3. Record birthday messages for the girls for every year until they’re 18.

4. Go to Whalebay Beach together and have big picnic.

Bylo to strašně... krásné, strašně silné, bolestivé, melancholicky dojemné a neuvěřitelně pochopitelné, ospravedlňující vše, ukazující cestu, vznášející otázky... Co bych dělal já? V co bych věřil? Pro co bych žil? Co bych chtěl ještě zakusit, co bych chtěl ještě vidět? Tak strašně moc bych si přál vše stihnout, ale nemohl bych, měl bych svázané nohy i ruce, ochabující srdce, oslepené oči, umírající dech...

5. Smoke and drink as much as I want.

6. Say what I’m thinking.



7. Make love with other men to see what it’s like.

8. Make someone fall in love with me.

Ten film je opravdu krásný, jeden z těch, které mrazí, které se ukryjí hluboko do duše; má v sobě ukryty pravdy bytí, vznik života i jeho skon, ukazuje zrození lásky i trpkou sílu jejího konce, bere všechny naděje a zároveň je plnými hrstmi rozdává...

9. Go and see Dad in jail.

10. Get some false nails (and do something with my hair).



Kam půjdu nyní? Zpět, dál? Chytrá je daleko, tak daleko... Pojedu za ní? Nechám se spoutat její pěstěnou krásou? Chtěl bych Tě poznat, Ty mně můžeš tolik dát... a já Tobě...

NP Pascal Gaigne – Le Cou de la Girafe (2004 – Le Cou de la Girafe (OST))

Litva, nálady, pocity, myself...

Ležím teď v apartmánu budapešťského hotelu Hilton WestEnd City Center, temnou noc za okny v pravidelných intervalech rozřezávají blesky, tlumeně je slyšet hluk velkoměsta z ulice a kapky deště bubnující na parapet, je ticho, je krásně, vše je neuvěřitelně klidné; jsem tu rád a jsem rád za to, že zde mohu být.

Litva byla neuvěřitelná. Země rozdílů, které nejdou popsat slovy; chudoba i bohatství, staleté tradice i tepající civilizace, prázdná krajina i nahuštěné sovětské panelové komnaty, otevřenost i zachmuřenost, světlo i tma, horko i průtrže mračen, moře i pevnina, smích i melancholie, ubíhající kilometry i zastavení v čase, průzračná voda, neprostupné lesy, písek, vítr, půlnoční západ slunce...

Chtěl jsem Tě řešit a i řešil, ovšem bez úspěchu. Nemohl jsem totiž přijít na nic objevného, na nic nového, nemohl jsem rozseknout skálu. Kamarádka mi ležela v hlavě (a leží i teď – proč tu nejsi se mnou, proč tu teď nespíš na mém rameni?), Věčné jsem (po kolikáté už?) ublížil nadějí; cítil jsem totiž, že mi tak chybí, že jsem nemohl jinak, ta síla okamžiku byla neuvěřitelná, nedala se přemoci a ovládnout...

Litva je krásná. Zvítězila nad mými problémy a myšlenkami, získala si mě, ovládla mě, přestal jsem řešit život i smrt; začal jsem dýchat krajinu, poslouchat moře a brodit se bílým pískem, vše se změnilo, podstatné se stalo nedůležitým a všední se stalo svátečním, byl jsem vítězem i poraženým zároveň, byl jsem Talking to Myself tak, jak to mám rád...

NP Colorfactory – Gaugin (1996 – Colorfactory)

Svatební den...

Nebudu-li počítat dětství (které si vlastně stejně ani nepamatuji), byl včerejší den mojí první svatební účastí. Dříve nebo později k tomu muselo dojít; věk někde mezi dvaceti a třiceti, svoboda studií dávno pryč a první pracovní zkušenosti (teď myslím "opravdové" pracovní zkušenosti) dávno v nás.

Bylo to hezké. Ženich, můj kamarád, se vždy vyznačoval zdravým racionálním úsudkem; tentokráte seznal, že jeho partnerka opravdu potřebuje získat dávku jistoty uslyšením třípísmenného "ANO" v nářkem kojence přerývaném tichu obyčejné malomětské oddací síně. Ženich byl vyrovnaný, událost neprožíval - snad s výjimkou organizačního stresu. Nevěsta byla šťastná; vlastně - oba byli šťastní.

Hostina byla dlouhá: dvanáct hodin nepřetržité konzumace všeho, co bylo nabízeno. Z opilosti jsem se propil do střízliva a poté zase zpět; nakonec jsem skončil v jakémsi podivném polostavu bdělosti, někde mimo čas a prostor, zůstal jsem sám, ztracen se svými myšlenkami, byť navenek jsem bavil, tančil (!) a konverzoval.

Vše bylo najednou jasné - totální nemožnost, hloupost a absurdita snažit se z Kamarádky udělat něco víc, snažit se ubližováním o nemožné... Zavrnění jedné nebo dvou zpráv stačilo k návratu do reality; jsi moc daleko, moc jinde, jsi s někým jiným, jsi jiná než já a i jinam než já směřuješ. Jak jsem si mohl myslet něco tak bláznivého? Vlastně to není nijak bláznivé, ale úplně jednoduché; propadnout kouzlu Tvé krásné upřímnosti není vůbec těžké... Nebo je vše jinak a my máme a budeme mít šanci?

Sedím teď na břehu Vltavy, slunce zapadá, je tu zvláštní ticho; až nečekané, řekl bych - nedělní večer na Střeleckém ostrově má zvláštní atmosféru, vybízející k přemýšlení, úvahám a snění.

Věčná mi začala unikat, snaží se o to - přesto ale vím, že zůstane Věčnou, nikdy tomu nebude jinak. Bude mi vůbec někdy někdo rozumět lépe než Ty? Bude mi někdo blíž? Proč jsem Tě vlastně nechtěl? Kvůli těm nepodstatným hloupostem?

Slunce se sklání pod horizont, pomalu uvadá, den končí; čeká mě pár posledních chvil v zlatavých paprscích, poté skvělý film... a pak další týden stejného a tolikrát opakovaného.

Ztratím se v životě či sám v sobě? Právě teď jsem Talking to Myself...

NP Vltava a jez blízko Střeleckého ostrova...

Druhá - věčná - hodná...

Hodná... to je to pravé slovo pro Tebe. Rodinný typ. Krásná prsa. Přecitlivělá. Vysoká. Na mně závislá. V sexu bojácná.

Byla jsi tenkrát jiná; cítil jsem z Tebe odvahu a sílu, cítil jsem nespoutanost, cítil jsem energii a touhu dělat vše po svém. Jak dlouho jsme spolu tím, že spolu nejsme? Několik let; vztah se rozplynul, oficiality pominuly, občasný sex přerušovaný Tvými vztahy (Tvým vztahem) zůstal. Mladická nadšenost je dávno pryč, přibyla zkušenost, ale i pohodlnost a lhostejnost...

Tvoje poprvé: s někým jiným. A druhé poprvé, možná ještě důležitější? Také. Byla to moje vina, sex pro mě nikdy nebyl tak důležitý. Teď, když se chvěješ a umíráš v jednom okamžiku, jsem rád, že je to se mnou. Náš vztah je založen na jednom dni v týdnu; to je právě tak akorát, nikdy spolu nebudeme více, tak to nemůže být. A méně? Mám na to, být bez Tebe? A Ty?

Ty bohužel ne... jsi teď jiná. Slabá. Zoufalá. Mám Tě omotanou okolu prstu. Je to smutné, je mi ze sebe nanic, ale ještě více je mi líto Tebe... Ztratila jsi se ve svém životě a já nejsem ten, kdo Ti může pomoci. Jsem až příliš někde jinde, až příliš ve svých snech, až příliš chci odseknout chapadla minulosti, až příliš se chci (nevědomky? vědomky!) odrovnat a zničit...

2 Věčná: will you wake up? And when? Please, do it so, leave me alone...

ND Rulandské bílé, Znovín Znojmo...

Online beeing anywhere...

Těžko říci, je-li to dobře nebo špatně, jestli mi to něco přinese, nebo naopak vezme: další místo, kde jsem online. Od včerejšího večera budu mít více času na psaní blogu, více času na hledání zajímavých míst v Internetu a více času na vzdělávání sama sebe; budu však méně trýznit sousedy neumělou hrou na extrémně zesílenou elektrickou kytaru, budu méně číst a budu méně přemýšlet o věcech, které považuji v čase přemýšlení za strašně důležité a v kalném ránu pak za zcela zbytečné.

Včera jsem se neovládl; nechtěl jsem se ovládnout. Návrat do minulosti, do posledních čtyř let, návrat bouřlivý a úspěšný, návrat dlouhý a plodný, návrat v zšeřelém pokoji, návrat jitřící Tvé staré rány... Den poté myslím na další v řadě, na tovární pás s ženskými artefakty, jejichž obličeje a těla splývají v neurčitý celek, přičemž jen jedna z žen zůstává s jasnými konturami (nebo dvě? Mohou být dvě, když reálně existuje jenom jedna?)

(Jsou dvě, jedna žijící a existující, druhá dokonalá a vysněná, objevující se pouze ve snech a představách...)

NP Franz Schubert - Sonata for arpeggione & piano in A minor ('Arpeggione Sonata'), D. 821 - I. Allegro Moderato (Mstislav Rostropovich, Benjamin Britten).

Neonové nápisy...

Cesta nočním autobusem utekla překvapivě klidně; všude bylo ticho, autobus plynule projížděl nočním velkoměstem, jehož přítomnost evokovaly pouze svítící neony umístěné na střechách panelových domů. Jarní večer, deštěm skropené cesty, teplo i chladno zároveň, temná mlčící noc...

Problém mnoha filmů je, že čím více jsou vyzdvihovány, tím větší jsou pak očekávání návštěvníků; není pak možné být filmem překvapen a zcela uchvácen, zážitek z filmu je vždy - byť nevědomky - s vytvořeným očekáváním porovnáván. Za poslední dobu se mi to stalo už podruhé; po Ztraceno v překladu tentokráte u korejského Oldboye. Film to je skvělý, je jiný, je plný očekávání a napětí, vyvolává mnoho otázek, nabízí mnoho skvělých scén a parádní hudbu; možná je však jiný až příliš prvoplánovitě, snažící se odlišit za každou cenu - takový jsem měl občas pocit. Ve srovnání dvou korejských filmů proto u mne vítězí Jaro, léto, podzim, zima... jaro; to byl přímý zásah, 100% direkt, nutkání vidět film ještě několikrát...

Strašně nemám rád negativní kritiku; v dnešním kulturou zaplaveném světě má smysl pouze kritika pozitivní, doporučující z masy možných zážitků ty dobré, výjimečné, jiné a odlišné. Jsem hnidopich, vždy si na něčem něco najdu; jen bych nerad, aby mnou zanechaný názor na Oldboye byl negativní - je tomu totiž přesně naopak: film je to skvělý, stojí za vidění a přemýšlení; je skvělé, že se dostal do běžné distribuce.

Setkání bylo plné výčitek a otázek, které jsem chtěl nechat být - příští čtvrtek mě čeká první setkání ze čtyř plánovaných a já se už teď těším. Jaká budeš? Vysoká či nízká? Štíhlá nebo s pár kily navíc? Se zvědavýma očima a chytrými poznámkami, nebo šedivá jak stěny oprýskaného paneláku? Budu Tě chtít dostat, budu chtít slyšet Tvůj horký dech; to bude můj cíl. Cíl extrémně sobeckého jedince, požitkáře s neúctou k ostatním; teď jsem takový, teď chci poznávat a užívat se. Je mi zle z toho, když toto píšu, ale je to tak; třeba vše ale skončí jinak, třeba ten zbytek mého dobrého já přemůže jeho smutnou většinu...

NP Sny a představy o Tvém nahém těle...

Smutný večer s Priessnitz...

Dříve nebo později to muselo přijít: definitivní konec. Konec bez dalších pokračování, konec bez nadějí na jedné či druhé straně, konec možná chybný, konec určitě nešťastný, konec nevyhnutelný, konec bolestný (více pro ni než pro mne), konec doporučovaný i zrazovaný, konec po letech, konec z vůle toho, kdo chce vše dokonalé a není ochoten spokojit se s něčím jen o trochu (možná zdánlivě) horším...

Předkapela byla překvapivě dobrá a originální. Violoncello znělo možná zbytečně slabě, ale přesto byly z vystoupení Lu cítit záblesky originality. Dlouhé instrumentální pasáže zaváněly post-rockem, připomínaly Mogwai nebo Explosions in the Sky. Album si zřejmě koupím, v českým podmínkách jde o nadprůměr; srovnání se světem je však - téměř jako vždy - problematické: představil jsem si Sigur Rós a jejich poslední skladbu z () alba...

Priessnitz hráli skvěle; až jsem občas zalitoval, že jsou jen čtyři, že druhá kytara zůstala neobsazena - pak by byli totiž ještě lepší. Koncert byl parádní, písně takové, jako z živáku Playlist, plné energie a podladěných kytar, plné drsné melodiky, textů s náladou podzimních hor (nebo jarních? - "na horách / taje sníh / řeka je / studená a chladná... /"). Děláže, Nebel, Kotě, Havran, Sny, Dotkni, Drahá, Jaro... Za poslední rok jsem slyšel hodně české muziky, ale jen málo alb jsem se přinutil poslouchat více než dvakrát. Priessnitz a jejich Playlist se mi ale zaryl pod kůži, můžu ho kdykoliv, doporučuji ho na potkání, mám ho rád, neomrzí se mi - je totiž skvělý. Děkuji za něj.

NP Priessnitz - Nebel (2004 - Playlist).

Řeka je divoká a krásná...

Partnerský vztah skončil, přestože ještě nebylo nic řečeno, přestože byl tolikrát uměle resuscitován, přestože z JEJÍ strany byl takový zájem; příští týden definitní rozseknutí. Ale bude alespoň stylové - na koncert Priessnitz v Akropoli se těším.

Absolutně nevím, jak dál.

Nevím, jak dál v práci: zůstat nebo odjet? Obě varianty mají rozsáhlý seznam výhod a nevýhod, příležitostí a obav, nadějí a otazníků.

Nevím, jak dál v hledání: existuješ vůbec? A kde jsi?

Nevím, jak v dál v životním stylu: alkoholický narcis s občasným sportovním vyžitím, který rád zaujímá pozici intelektuálního snoba; bylo to už i lepší a snad zase bude (nebude - vrozený intelekt úspěšně otupím).

Nevím, jak dál v životní cestě: sám za sebe, nebo v náručí korporace?

Nevím, co psát...

NP: Sound of silence...