Silver Mt. Zion

„Proč jsme to spolu ještě nedělali?“ píšeš mi okolo půlnoci, opilá jako já. Hladina hormonů v mé krvi je až příliš vysoká na to, abych dokázal nezúčastněně mlčet a zapomenout, že tenkrát, kdy jsme seděli na té zahrádce uprostřed lesů a zvukem se nesly falešné tóny Sweet Child of Mine, jsem Tě chtěl. Tenkrát jsem Tě chtěl; jenže teď je teď a všechno je jinak. Ten pocit mě svazuje a spoutává – nemožnost cokoliv nabídnout. Co Ti můžu dát? Píšeš mi, jak mě chceš, a já odpovídám, jak chci Tebe, a přitom je mi na zvracení ze sebe sama, ráno se probouzím rozlámaný na kusy a v telefonu vidím stopy minulosti, usínal jsem opilý a vy jste byly dvě, a ráno jsem musel smazat své horší já, nemohl jsem to nechat, nechci znovu vidět vlastní slabost; a pak jsem šel ranním městem, bylo pod mrakem, a pod srdcem jsem měl nahořklou pachuť vlastního selhání…

---



Teď tu sedím, je večer, piju zelený čaj a strašně moc Tě chci. Neodpovídáš a já nevím proč; jsi telepat, který vytušil, že jsem na pár hodin nebyl s Tebou? Co se děje? Miluju Tě; vím to. Kdybych Tě teď ztratil, před tím vším, co zažijeme, neměl bych pro co žít. Všechny ty dny strávené tady, v městě zatuchlých bytů a předražených restaurací, by mizely do kanálu jako splašky, a víkend by zíval prázdnotou a zpitím se do němoty. Nemůžu o Tebe přijít. Nemůžu. Teď ne, nikdy, never, …

Jsme na stejné lodi, máme rádi stejné věci, rozumíme si, cítíme tu šanci… ale teď tu jsem sám, tak zoufale a ztraceně sám. Děje se něco? Ta nejistota, proklaté otázky vlastních pochybností; dívám se na sebe do zrcadla a nedivil bych se vůbec ničemu. Kdybys znala mou černou duši, musela bys utéct – bez ohledu na to, jak moc se snažím být lepší, jiný; Ty jsi má naděje a já o svou naději nechci a nemůžu přijít, to nejde, to bych nezvládl… Jsi bílá a já černý a já vím, že ve skutečnosti jsme oba šediví, jenže teď to tak cítím, když tu sedím, venku je tma, dům je ztichlý a mně je podivné smutno… Objev se tu; jen na chvíli. Na minutu. Budeme mlčet, Ty budeš stát a já si kleknu, přitisknu se Ti hlavou na břicho, a budu cítit Tvou přítomnost, teplo Tvého těla, Tvou blízkost, vůni; šedesát vteřin mi bude stačit, abych načerpal sílu přečkat tu v osamění další noc…



A vidím to jako před pár dny a stejně tak slyším, ty melodie prokládané nečekaně silnou distorzí smyčců, Microphones in the Trees a zbytek podivných písní, které z desek zní zvláštně a podivně krásně a naživo jsou krásně podivné a zvláštní. Stál jsem tam a rychle se opil, abych mohl nechat proklát své srdce šípy zvláštních melodií a teskných hlasů. Silver Mt. Zion; další kategorie, jiná země či světadíl. Neuchopitelná teskná křehkost, která člověka obstoupí jako bílá mlha v ranní inverzi, a ťukání slepecké hole na betonové dlažbě, pomalu se vzdalující…

…



Uprostřed života, jsem najednou strašně slabý, bez Tebe, víš? Já vím, co chci… Tebe… Objev se mi tu; na chvíli, to stačí…

NP Silver Mt. Zion - Microphones in the Trees (2004 - Pretty Little Lightening Paw)

(photos by k3r4m)

Město snů

Kiev. Název slibující ukrytou starobylost, která bude vzpomínat na svoji zašlou slávu, ale přesto okouzlí. Na střešní okna bubnuje déšť a přestože je teprve krátce po sedmé ráno, venku se auta začínají ploužit; pomalu, smutně, táhle. Déšť houstne a s ním i doprava. Troubení řidičů, kteří troubí už jen ze zvyku. Nikdy nikoho nepustit je základní pravidlo, kterým se všichni řídí. Staré oprýskané baráky a vedle nich nové vysokopodlažní budovy. Všude spousta aut. Rolls Royce včera parkoval u banky tak přirozeně, jako bábuška v podchodu prodávala maliny. Prší, stále pořád prší. Jsem v podivných kulisách podivného filmu a jediné, co vím určitě, je, že to není sen. Všechno je o řízení očekávání. Všechno. I tohle. I ten déšť...

Byla jsi krásně vysoká a s krásnými vlasy. Chtěl jsem Tě. Naposledy, kdy jsme se viděli, jsi byla zpoceně znavená a já si tenkrát přál, zmizet domů a odejít. Teď jsem čekal méně – a o to víc jsem se bavil. Hrou se slovy, smíchem, bláznovstvím. Máš to ráda; mám rád, když to tak je. Kluci hráli nejhůře, jak jsem snad kdy někoho slyšel, ale k tomu večeru to patřilo, stejně tak jejich závěrečná Sweet Child of Mine, která dala zapomenout na vše předchozí. Jedli jsme špíz a kukuřici a pili pivo, a soumrak se snášel a s ním chlad, a já se Tě zeptal, jestli chceš a můžeš, a Ty jsi řekla, že nemůžeš, ale chceš, a tak jsem Tě doprovodil, a Ty jsi odjela, pryč, do noci, a já jsem tam pak ležel, a nepřemýšlel o ničem, vůbec o ničem...

Venku troubí auta a postavy v oblecích se pohybují směrem do zamčených kanceláří. Tohle město umírá, leží na pitevním stole, a z jeho břicha roste obrovský nádor: moderní metropole západního světa. Nemoc, která dříve nebo později postihne všechna města. Kiev ještě bojuje, ještě dýchá; jenže čas člověk nezastaví stejně jako nevyléčitelnou nemoc, obrovské offroady jezdí po chodnících, pravidla neexistují, bohatší bere, chudý sklání hlavu, prší, je podzim, zima, vlhko, chlad, a za dveřmi pseudoluxusního bytu je na zemi prach, na chodbě švábi, občas bezdomovec ve vlastních výkalech, a venku kopec apatie, trocha strachu a spousta odevzdání...

Nebudu mít tohle město rád. Bere mi svobodu a nic nenabízí. Chci to, co nemám. Mantra snílků. Chtěl bych ležet v Riegrových sadech v babím létě a dívat se na zapadající svět...

Po ulicích se rozlévá prázdnota. Dívky voní parfémy a jsou neskonale krásné; vypadat krásně je zde nezbytné. Všechno se láme, i mé já. Začínám stárnout; už mě baví více se dívat, než získávat. Nějak se mi pak nechce přicházet na to, že dál už není co říct. Jenže... lžu si sám sobě. Co v tomhle městě dělat jiného? Všechno má svůj čas. Mladý, perspektivní, flexibilní a neklidný přežívá v bytě v centru se šváby na chodbách. Minuty tečou do odpadních rour a naproti na domě sedají na římse holubi, aby mohli kálet dolů na asfaltové parkoviště. Hlavní třída je plná lidí s plechovkami piva. V mrazáku zbytek vodky. Město snů. Nevím, proč tu jsem. Je mi líto sama sebe; už není moc toho, co by mne bavilo. Je to jen hra; hra se špatným koncem...

Proč? Připadá mi, že hraju špatnou hru, na špatném místě, se špatnými hráči, ve špatném čase, se špatnými pravidly, špatným způsobem – a se špatným výsledkem. Mé sny se rozpadají v prach ztracených představ a já čelím realitě zítřka a včerejška. Kdyby mi bylo pětapadesát, jako mému kolegovi, taky bych tu zůstával přes víkendy; začínám to chápat. Ještě si trochu užít před smrtí. Pár dalších kompromisů k té tuně, kterou už člověk na sebe naložil.

Díra děr. Київ. Budu tohle město nenávidět. Jedině snad... kdybych se tu zamiloval. Jenže to už neumím. Už ne. V tomhle životě už ne.

NP Philips Glass – Religion (2002 – Naqoyqatsi (OST))

Moře...

Země je stále ještě modrozelená; nebe ale pomalu přechází z oblaky pokryté tmavě modré do temně černé a svěží zelená deštěm skropené trávy se začíná ztrácet v padajícím soumraku. Chyběl mi déšť. Jeho vůně. Kapky stékající po tvářích. Kaluže vody na cestách a silnicích. Odrazy v hladinách jezer a rybníků. A zelená barva kolem.

Vrátil jsem se; stejný i jiný zároveň. Zranitelnější než kdykoliv předtím. Prázdnější než zmačkaná plechovka Milwaukee's Best. Vyprahlejší než Death Valley. Ztracený jako ponechaný napospas někde uprostřed Canyonlands. Jsem tu – s porouchaným kompasem. Nevím, kam mám jít, a nevím, jak to zjistit. Čekají mě rozhodnutí a já se dívám na hvězdy, aby mi poradily. Večer otevírám okno a vdechuji noční vzduch s pocitem, že mi umožní přežít noc jako respirátor spícímu v komatu. Rovné řady světel osvětlují tmu a i před půlnocí je stále teplo. Nechce se mi nic z toho, co musím, a ještě více se mi nechce to, co bych měl chtít, co můžu, na co mám právo, o čem sním a po čem toužím. Nechce se mi nic začínat a ani nic končit. Chci se zastavit a nechat svět proplouvat kolem sebe. Chci být osamělým pilířem široké řeky, jež se dívá na proplouvající vlny s klidnou vyrovnaností nekončícího běhu staletí.

Tohle je krásné album; je široké, plné ploch a vln, osudů a příběhů, smutku a naděje.



Seděl jsem tam, v krvi červené, a nechal se unášet. Měl jsem ta nejvyšší očekávání, tak nebezpečně jsem se choval vůči sám sobě. A nemohl jsem se zklamat. Protože nadčasovost nezklame, nikdy. A Ivan hrál tak, že mě nutil zavírat oči, a Chopinovy melodie se nesly vzduchem, a poté Debussy začal malovat zvukové obrazce přímočarých a přesto rozmlžených motivů, a pak přišel závěr, strhující, jedinečný, dechberoucí; závěrečná katarze Balady f moll mi zastavila dech i tep na nekonečně dlouho trvající minutu... a lidé stáli a tleskali a všichni věděli, že některé okamžiky jsou neopakovatelné a tak silné, že z paměti nezmizí nikdy, nikdy v životě...



Nevím, kam směřuješ. Chceš se vrátit. A já Ti nemůžu pomoct; k návratu ani od něj. Jsi mi sympatická a stejně tak mám pocit, že mezi námi je něco, co nemůžeme odstranit. Palisáda mého hradu, již jsem sám vystavěl svými očekáváními a nároky, má ostré kůly a hluboký příkop. Nevím ani, jestli bych ještě vůbec dokázal vyjít neozbrojen sám před svůj hrad, bez vzpomínek a snů, a jen tak, bez ničeho, rozevřít náruč, zavřít oči a stát...

Bjornstad, Darling, Rypdal, Christensen – I (1994 – The Sea (ECM 1545))

Stále lze žít. Poněkud žít.

Zavírají se mi oči; až příliš brzy jsem ráno vstával, když jsem už nemohl déle spát po násilném probuzení, jež v sobotním ránu vůbec nemělo přijít. Nějak není o čem psát – ze všech zákoutí své duše jsem vymetl drobné nečistoty pohaslých příběhů a to jediné, co zůstalo, je poslední vyvřelá zkamenělina, které se nikdy nezbavím, protože to neumím. Jsem vyrovnán sám se sebou ve svém tichém posmutnění a nad vším krčím rameny s lehce ironickým úsměvem. Nechávám se hřát prvními paprsky jarního slunce a užívám si přitom tichého nicnedělání. Nevím, co dál; v ničem. A víčka jsou čím dál těžší, zavírají se, oči chtějí utéct před okolním světem. Jako bych byl vytvořen z podivného materiálu, který zrál tři desetiletí – ale teď má viskozitu pomalu tuhnoucího betonu, jehož obrysy a hrany jsou už dávno dané, a změnit lze možná ještě pár věcí na povrchu, ale už nic, co tvoří jeho základ a podstatu. Betonová pomníková skulptura někde daleko na východě, která se pomalu rozpadá, zarůstá mechem a vzbuzuje trpký úsměv. Sádrový trpaslík na zahradě domku v pohraničí, který by chtěl být někým jiným a mít veselejší osud. Betonové korýtko a dlažba pro stavbu parkoviště u nového nákupního centra. Rozmíchané vápno v míchačce, o jejíž kabel někdo zakopnul a vytrhl ho ze zdi. Součásti mého života nějak nepasují dohromady.



Chybíš mi; viděl jsem Tě jen jednou, ale nyní to tak cítím. Jedeme oba pryč tisíce kilometrů a stejně nás budou tisíce kilometrů dělit – já se budu toulat od rovníku na sever, Ty na jih. (Ne)jsi rozedraná na kusy stejně jako já; lépe řečeno, méně než já, přestože bys měla být více. Ironie života; jsi daleko silnější, odolnější, adaptabilnější, rozhodnější. Budu Tě chtít ještě vidět; vím to.



Všechno se slévá dohromady, z hromady zážitků vytahuji pocity, touhy a sny. Whisper in the Noise a jejich As We Were – po čase konečně silná melodie. Seděl jsem tam, pomalu pil, poslouchal – přes masu lidí nebylo nic vidět, ale u volných stolů bylo možné vytvořit si svůj vlastní svět, snít a nechat proudit zvuky do mozku. Čím více je zážitků podobného typu, tím rychleji omrzí a tím méně účinkují. Už si vybírám a zažívám méně, abych o to více prožil. Nepřímá úměra zážitků a prožitků, kde není zřejmé vůbec nic, ani jejich definice.



Oba filmy mělo jedno společné: neuvěřitelně silnou hudbu. V tom prvním byly táhlé melodie violoncella postříbřené černajícími ornamenty piana a k tomu basa udávala pomalé tempo odkapávajících záběrů lehce zasněžené krajiny. Nick Cave at his best, hudba beze slov tisíckrát silnější, než kdyby tomu bylo jinak. A ten příběh byl zvláštní svým smutkem a reálností, v níž nebyl prostor pro klišé, patos ani hrdinství: všichni byli ztraceni více, než si byli ochotni připustit, šedé barvy jejich duší byly daleko blíže černé, než bílé, a tak jako hudba tiše hrála, se stejně potichu blížil konec plný rozčarování pro všechny.



Druhý příběh se mi vryl do srdce, kde mi zůstane navždy. Byl o cestě za vykoupením, ke kterému nedojde, za poznáním, které vždy přichází jen jakoby mimoděk, a o tom, že sny a touhy mohou být stejně nebezpečné a zrádné, jako jejich absence. A k tomu Eddie Veder a Michael Brook, kytarové koláže z hudebně různých světů, které k sobě najednou měly nečekaně blízko. Neposlouchám teď nic jiného, není důvod; konečně pár alb, které má člověk chuť slyšet vícekrát...

Christopher McCandless: Mr. Franz I think careers are a 20th century invention and I don't want one.

Christopher McCandless: [written into book] Happiness only real when shared.



Mraky jsou prosvětlené pomalu zapadajícím sluncem a já se cítím být hrdinou Balabánových povídek:

Daniel Nedostál jen málokdy vydrží spát déle než dvě hodiny v jednom kuse. V potrhaných nocích bloudí po bytě, jí sušenky, pije vodu z vodovodu nebo mléky z ledničky, zbytečně usedá na desku záchodu a pak znovu zalézá do postele a vrací se k započatému snu, ve kterém domýšlí a dožívá to, co v životě nestihl.

Když pak v županu celá hebká a voňavá vstupovala do ložnice, malinko se styděla. Karel si nečetl, jak čekala, ale spal s tváří zabořenou do polštáře na samém okraji širokého lože. Pavla se k němu musela ze své strany tak trochu nešikovně dostat. Tak nějak poposedávat po matracích. Lézt po čtyřech jí připadalo vulgární. Přivinula se ke spícímu muži, který nespal. Urputně držel oči zavřené a krčil ramena. Co ji to napadlo, snad už ji to přejde, myslel si a ona ho hladila. „Karle, Karle!“ šeptala mazlivě a zadýchaně. Karel se tlačil do matrace a toužil po všech svých ostrovech. Chtěl být železnou kramlí zaraženou do dřeva, skobou, kterou nikdo nevytrhne a neobrátí, jak se teď o to snaží Pavla. Jak dlouho to ještě bude trvat?

Proto je naděje přítomna jen v jakémsi nulovém stupni, ve vyprázdnění z bezcitných zbytečností. V té únavě zpřetrhaných spánků, použitých věcí a odmlčených lidí, hluboko v povídce, se vždy něco pohne. Od zbytečného k marnému. V tom druhém se dá poněkud žít. [průvodní slovo]

Ano. I v tom životě, kde chybí život, lze žít. Poněkud žít.





NP Eddie Veder - No Ceiling (2007 - Into the Wild (OST))