Kiev. Název slibující ukrytou starobylost, která bude vzpomínat na svoji zašlou slávu, ale přesto okouzlí. Na střešní okna bubnuje déšť a přestože je teprve krátce po sedmé ráno, venku se auta začínají ploužit; pomalu, smutně, táhle. Déšť houstne a s ním i doprava. Troubení řidičů, kteří troubí už jen ze zvyku. Nikdy nikoho nepustit je základní pravidlo, kterým se všichni řídí. Staré oprýskané baráky a vedle nich nové vysokopodlažní budovy. Všude spousta aut. Rolls Royce včera parkoval u banky tak přirozeně, jako bábuška v podchodu prodávala maliny. Prší, stále pořád prší. Jsem v podivných kulisách podivného filmu a jediné, co vím určitě, je, že to není sen. Všechno je o řízení očekávání. Všechno. I tohle. I ten déšť...
Byla jsi krásně vysoká a s krásnými vlasy. Chtěl jsem Tě. Naposledy, kdy jsme se viděli, jsi byla zpoceně znavená a já si tenkrát přál, zmizet domů a odejít. Teď jsem čekal méně – a o to víc jsem se bavil. Hrou se slovy, smíchem, bláznovstvím. Máš to ráda; mám rád, když to tak je. Kluci hráli nejhůře, jak jsem snad kdy někoho slyšel, ale k tomu večeru to patřilo, stejně tak jejich závěrečná Sweet Child of Mine, která dala zapomenout na vše předchozí. Jedli jsme špíz a kukuřici a pili pivo, a soumrak se snášel a s ním chlad, a já se Tě zeptal, jestli chceš a můžeš, a Ty jsi řekla, že nemůžeš, ale chceš, a tak jsem Tě doprovodil, a Ty jsi odjela, pryč, do noci, a já jsem tam pak ležel, a nepřemýšlel o ničem, vůbec o ničem...
Venku troubí auta a postavy v oblecích se pohybují směrem do zamčených kanceláří. Tohle město umírá, leží na pitevním stole, a z jeho břicha roste obrovský nádor: moderní metropole západního světa. Nemoc, která dříve nebo později postihne všechna města. Kiev ještě bojuje, ještě dýchá; jenže čas člověk nezastaví stejně jako nevyléčitelnou nemoc, obrovské offroady jezdí po chodnících, pravidla neexistují, bohatší bere, chudý sklání hlavu, prší, je podzim, zima, vlhko, chlad, a za dveřmi pseudoluxusního bytu je na zemi prach, na chodbě švábi, občas bezdomovec ve vlastních výkalech, a venku kopec apatie, trocha strachu a spousta odevzdání...
Nebudu mít tohle město rád. Bere mi svobodu a nic nenabízí. Chci to, co nemám. Mantra snílků. Chtěl bych ležet v Riegrových sadech v babím létě a dívat se na zapadající svět...
Po ulicích se rozlévá prázdnota. Dívky voní parfémy a jsou neskonale krásné; vypadat krásně je zde nezbytné. Všechno se láme, i mé já. Začínám stárnout; už mě baví více se dívat, než získávat. Nějak se mi pak nechce přicházet na to, že dál už není co říct. Jenže... lžu si sám sobě. Co v tomhle městě dělat jiného? Všechno má svůj čas. Mladý, perspektivní, flexibilní a neklidný přežívá v bytě v centru se šváby na chodbách. Minuty tečou do odpadních rour a naproti na domě sedají na římse holubi, aby mohli kálet dolů na asfaltové parkoviště. Hlavní třída je plná lidí s plechovkami piva. V mrazáku zbytek vodky. Město snů. Nevím, proč tu jsem. Je mi líto sama sebe; už není moc toho, co by mne bavilo. Je to jen hra; hra se špatným koncem...
Proč? Připadá mi, že hraju špatnou hru, na špatném místě, se špatnými hráči, ve špatném čase, se špatnými pravidly, špatným způsobem – a se špatným výsledkem. Mé sny se rozpadají v prach ztracených představ a já čelím realitě zítřka a včerejška. Kdyby mi bylo pětapadesát, jako mému kolegovi, taky bych tu zůstával přes víkendy; začínám to chápat. Ještě si trochu užít před smrtí. Pár dalších kompromisů k té tuně, kterou už člověk na sebe naložil.
Díra děr. Київ. Budu tohle město nenávidět. Jedině snad... kdybych se tu zamiloval. Jenže to už neumím. Už ne. V tomhle životě už ne.
NP Philips Glass – Religion (2002 – Naqoyqatsi (OST))
