Zobrazují se příspěvky se štítkemTajemství v očích. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemTajemství v očích. Zobrazit všechny příspěvky

neděle, června 15, 2008

Wanna see you again before you leave...

Ovládla mne úzkost. Strach z toho, že jsem na špatné cestě, že jsem minul ukazatel pěšiny za štěstím a dál se vzdaluji podivnou klikatící se stezkou směrem k prázdnotě. Začínám se bát sebe sama. Zvyknul jsem si na absolutní svobodu; vše je vždy a pouze po mém, řídím se pouze vlastními pocity a rozhodnutími, která mne baví dělat. Jsem nepřizpůsobivý, neochotný dělat kompromisy, antisociální v touze vyhýbat se davům i skupinám. Mám pocit, že když někoho potkám, nevím vlastně, co říct; napadne mě tisíc vět zároveň a já raději mlčím. Pochybuji neustále o všech svých pravdách a rozhodnutích. Nostalgicky odvracím svůj pohled do minulosti a zbytečně se pohybuji v rovinách kondicionálů. Vypěstoval jsem si závislost na melancholii; mám pocit, že bez ní by život nebyl úplný, jenže si nechci uvědomit, že tato má závislost je až příliš v protikladu s mým osobním štěstím...



Můj mozek je defektní. Když jsem Ti to psal a vztáhnul k Tobě, urazila jsi se. Nechápal jsem to a ani teď to nechápu; vždyť to přeci nejde, žít s pocitem vlastní dokonalosti. Dokonalí můžeme být jen na povrchu; neustále se o to snažíme, chceme vypadat, že žijeme v absolutním štěstí, a stejně tak se snažíme o dokonalost vnitřní – jenže té nikdy nemůžeme dosáhnout. Naštěstí: protože pak bychom zůstali sami, navždycky...



Mám pocit, že většina věcí, co člověk dělá, je jenom náhražka něčeho jiného, po čem touží. Problém ale je, že vlastně nevíme čeho, protože obvykle chceme něco jiného, než co máme. Nebo hledáme důvody, proč to, co máme, je nám málo. Asi je pohodlnější snít a litovat celý život, že nám něco uteklo, nežli se pořádně o to svoje štěstí snažit a umět si ten život užít...

Pro tohle jsem Tě vždycky chtěl, i když jsem Tě neznal a neznám. Protože to je to Tvé tajemství. Nevyčerpatelná studnice vět a názorů, schovaná někde hluboko za Tvýma očima, a k tomu ráznost a rozhodnost. Vždy mi píšeš, že jsi slabá, ale ve skutečnosti je právě v této Tvé slabosti neuvěřitelná síla. Tvé štěstí bude jednou postaveno právě na tom, že jsi slabá, to je a bude největší paradox Tvého života, který Ti dříve nebo později dojde, pokud se tak již nestalo...



Nikdo Ti nedá odpovědi, bohužel. Nebo možná bohudík. Stejně bychom jim nevěřili a zkoušeli bychom stále dokola objevovat to, co bylo objeveno už dávno, ve snaze zjistit něco převratného. Nietzsche říká, že každý si musí zvolit svůj život, musí ho žít, místo aby jím byl žit. Vzkazuje nám, že máme žít svůj život tak, abychom byli ochotni tentýž život navěky opakovat. Byl bys ochoten do věčnosti znovu a znovu přesně opakovat život, který žiješ? Zvláštní myšlenkový experiment...


Seděl jsem tam a propadal se do propasti skepse a bolesti. Chápal, poznával, díval se a rozuměl. Cítil tu bolest a nemožnost najít cestu ven. Pocity, které se vzájemně vylučují. Rozhodnutí, jež neplatí už v okamžiku, kdy jsou učiněna. Rozmazanost toho, co bylo, a bezbarvost všeho, co má přijít. Ten pocit, kdy člověk zjistí, že splněním svého snu se stane nešťastným...



Nikdy na lidech nepřestanu obdivovat schopnost nepřemýšlet. Neptat se a netázat. Nehledat. Neřešit smysl toho všeho. Čtyřicet hodin týdně pracujeme, abychom si mohli koupit pár hrstí svobody, a zavíráme oči nad tím, že naše práce ostatním vlastně nic nepřináší – jen zvětšuje sociální rozdíly a rozevírá nůžky. Čím nesplnitelnější jsou naše sny, tím jásavější a lákavější barvy mají. Chybí nám pokora, protože žijeme proto, abychom si užili, a ne proto, abychom přežili. Když lidé museli o život bojovat, když přežít bylo tak nesamozřejmé, když každý další den byl zázrak, když vše bylo naopak, než je teď... v těch dobách nebyla příležitost plýtvat život zbytečnými otázkami...

NP Sigur Rós – All Allright (2008 - Međ Suđ í Eyrum Viđ Spilum Endalaust)

sobota, prosince 08, 2007

Zmizel jsem, alespoň na pár chvil...

Jsem v zajetí nostalgie; další návrat. Tenkrát jsem všechno hltal - a teď se vracím; dětské okouzlení je pryč, zůstal podivný smutek. Omládnul jsem o deset let. V tom špatném smyslu slov.



„Co ode mě chceš? Abych přestal pracovat? Abych nechal všeho, čeho jsme tak obtížně dosáhli, a abychom podnikli okružní plavbu po karibských ostrovech? Nechápeš, že mám svou práci rád a vůbec nehodlám svůj život měnit?“

„Ve svých knihách mluvíš o důležitosti lásky, o potřebě dobrodružství, o radostném boji za své sny. A koho teď mám před sebou? Někoho, kdo nečte, co napíše. Někoho, kdo si plete lásku s konvencemi, dobrodružství se zbytečným rizikem, radost s povinností. Kde je muž, kterého jsem si vzala a který věnoval pozornost tomu, co říkám?“



Všechno však bylo složitější, než jsem si myslel: čas od času jsem miloval Esther až k zbláznění, ale stačilo přejít přes ulici, a na druhé straně už jsem se cítil spoutaný, vadilo mi, že mám nějaký závazek, a nejraději bych zase vyrazil za nějakým dobrodružstvím.

Ze stínu nelze utéct; lze nad ním ale získat kontrolu. Stačí začít stoupat vzhůru, přestat stát a začít se vznášet, letět do oblak jako papírový drak – a pak se podívat z výšky zpět dolů. Krajina je plná stínů i míst zalitých sluncem a mezi nimi teče řeka našeho života. Z nadhledu vypadá vše vzdálenější, jasnější a snesitelnější – jsou vidět konce a začátky. Je to paradox; máme vše, co jsme kdy chtěli, ale to nejdůležitější nám uniká. Ale pohled shůry má magickou moc; stíny později či dříve zmizí a všem prohrám je najednou možné se usmívat s jemnou ironií na rtech – to pachtění, ty chyby a špatná rozhodnutí, spálené mosty, zpustošené naděje... hrajeme největší hru svého života. Je to krásná hra. Náš život.



Co je to svoboda? Vidět, že se váš manžel ani trochu nezajímá o to, co děláte? Cítit se sama a nemít, s kým se podělit o nejintimnější pocity, protože ve skutečnosti osoba, kterou jste si vzali, se cele soustřeďuje na svoji práci, na svou významnou, skvělou, nesnadnou kariéru?

Další dva rozvody. Opět svoboda, ale je to jen pouhý pocit; svoboda není neexistence závazků, nýbrž schopnost zvolit si to, co je pro mě nejlepší – a tento závazek přijmout.



Viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manželství, v němž slibují, že setrvají s tím druhým „až do konce života“, otroky své váhy, svých diet, svých plánů přerušených v půli, lásek, jimž nebylo možné říci „ne“ nebo „stačí“, nedělí, v nichž se musí jíst s někým jen z povinnosti. Stávali se otroky luxusu, který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší.

Katedrála jsem já, je to každý z nás. Rosteme, měníme tvar, objevujeme některé slabosti, které musí být napraveny, ne vždy zvolíme nejlepší řešení, ale vzdor tomu trváme dál a snažíme se držet vzpřímeně, vztyčeně, abychom dělali čest nikoli zdem, nikoli dveřím nebo oknům, ale prázdnému prostoru, jenž je uvnitř, prostoru, v němž uctíváme a oslavujeme to, co je nám drahé a má pro nás význam.



Láska je divoká síla. Když se ji pokoušíme zkrotit, tak nás zničí. Když se ji pokoušíme zajmout, tak nás zotročí. Když se ji pokoušíme pochopit, zanechá nás bezradné a zmatené.

Chtěl bych, aby tam vytesali: „Zemřel, když byl ještě živ.“



„Před mnoha staletími vylíčil jeden básník putování muže jménem Odysseus. Vrací se na ostrov Ithaku, kde jej očekává milovaná žena. Musí čelit mnoha nebezpečenstvím, bouřím i pokušení pohodlného života. V jedné jeskyni se setká s obrem, který má uprostřed čela jediné oko. Obr se ho zeptá, jak se jmenuje. ‘Nikdo’, odpoví Odysseus. Bojují a jemu se podaří vrazit obrovi do jediného oka kyj. Východ ze sluje je zavalen balvanem, a když obrovi bratři uslyší jeho řev, běží mu na pomoc a ptají se zvenčí, kdo je tam s ním. ‘Nikdo! Nikdo!’ odpoví nestvůra. Oni tedy odejdou, neboť jim nic nehrozí, a Odysseus pak může pokračovat v cestě za ženou, jež ho očekává.“
„Tvé jméno je Odysseus?“
„Moje jméno je Nikdo.“

Dárek od Tebe - vrátil jsem se k vypravěči, k němuž bych se jinak po alchymistické zkušenosti nikdy nevrátil. Byl to smysluplný návrat; ta kniha je krásná.



NP This Is Your Captain Speaking - A Wave To Bridget Fondly (2005 - Storyboard)

pátek, prosince 07, 2007

Asie a Ty



To, co je na lidech nejvíce znechucující, je jejich prázdnota. Nemají co nabídnout, jsou jako Gobi ve svém středu – jen písek a prázdno. Sedí u vedlejšího stolu, s důležitou tváří mluví o zbytečnostech, beztvará moudra jim vylétávají z úst, jsou šediví – jako Budapešť při cestě z letiště; staré paneláky, špinavé ulice, kalná voda v řece, koncová světla aut ve smogovém hávu, zlatý řetěz na krku obstarožního taxikáře, déšť za okny, večerní únava, pouliční světla, poslední hosté restaurace těsně před zavírací hodinou, nedopité sklenice, sterilní hotel, hučící klimatizace žehlící vzduch a tiché anonymní pokoje.



Žiješ ve stínu – a víš o tom. Miluješ, trápíš se; jsi tam, kde já před dvěma lety.

Žiju ve stínu a nedokážu před tím utéct. To by muselo být sluníčko přesně nad mou hlavou, aby nebyl stín. Takových chvil je jen velmi málo, pár minut. A já je nedokázala správně využít. Prázdno cítím, ale cítím, že je ve mně...




Jsi taková, jakou jsem si myslel, že budeš. Jsem to poslední, co Tě zajímá. Chtěla bys vše vrátit, udělat vše jinak – Tvůj příběh je všude okolo, na těchto stránkách, v uplynulých měsících a letech. Ty jsi já a on je ona. Jsme ztracení spiklenci – oběti vlastní naděje a touhy.

Jsou dvě možnosti. Buď budeme pořád jenom toužit a litovat, že ten sen nikdy nezažijeme, nebo budeme litovat, že realita není krásná jako sen.



Stojím na místě. První filmový příběh z východu protemnil uplynulý víkend. Druhý ho prosvětlil zvláštním smutkem – koláží historických obrazů, lidských osudů, statečnosti a předurčení, nenaplnění, bolestí, vítězstvím, prohrou, sluncem a mraky – a nevyřčenou touhou po svobodě.

Chci se ztratit – a zítra pro to udělám všechno. Těším se.





NP Helios - Sons of Light and Darkness (2006 - Eingya)

neděle, listopadu 25, 2007

The Sky Remains The Same As Ever



Jaro bylo prudké, náhlé osamění bolelo tím víc – a o to víc jsem si ho užíval. Utíkal jsem z redakce na Kampu, na Střelecký ostrov a na Žofín, kde jsem pod kvetoucími kaštany nasával pach řeky, pozoroval hladinu unášející bílé kvítky z okrasných keřů a snažil se zahlédnout v tom plynutí pevný bod. Byl jsem nešťastný a pocit zmaru mě ohromoval. Dokonce se mi v něm zalíbilo. Být sám. Strašné. Ale zase jsem volný...



Marianne: Look at the last page, there's a little poem about you. It's by me.
Ferdinard: Tender ... and cruel... real ... and surreal... terrifying ... and funny nocturnal ... and diurnal usual ... and unusual handsome as anyone
Marianne: Pierrot le Fou !!!
Ferdinard: My name is Ferdinard. I have told you often enough. Christ almighty! You bore me to death!




Žiju! Je mi dobře... jsem sám, ale ne osamělý. Pondělní ráno je daleko a já se cítím jako král. Od té doby, co jsem si uvědomil, že svůj život žiju dvakrát, je vše daleko jednodušší; chvilky trápení mizí po pár minutách – stačí se podívat na sebe z nadhledu a uvědomit si, že je to hra. Život je hra – celou válku nelze vyhrát, pár bitev ano. Nechci psát; chci žít. Všude je toho tolik – knih, koncertů, alb, filmů, zemí, příběhů...



Jste moje mrtvé holky; k jedné z vás se vrátím. Možná; nevím a ani nemůžu vědět. Ani tušit. Chtěl bych to poznat – ten okamžik, kdy bude načase se zastavit, přestat utíkat a tápat, přestat hledat a tázat se, přestat snít – a namísto toho všeho začít žít. Myslím, že to nepřijde. Ale doufám a modlím se, aby ten okamžik přišel. Věty o třech slovech. Život je někde jinde – daleko od těchto řádek.

Nebe zůstává vždy stejné. The Sky Remains The Same As Ever.



NW Mono - The Sky Remains The Same As Ever (2007 - DVD)

neděle, listopadu 18, 2007

Když ulice voní kouřem...

Polykám kilometry; čím více se blíží večer a vzdaluje se ráno, tím více je kolem mne sněhu, tím šedivější je obloha – vše je najednou mnohem více melancholické a nejednoznačné. Vše je zahaleno v krásném smutném hávu padající mlhy a z dálky tak trochu nepatřičně probleskují již v odpoledni rozsvícená pouliční světla. Neposečená kukuřice umírá v objetí sněhové běloby, za okny je cítit chlad a ztichlé vesnice; blíží se Vysočina.

Listopad; měsíc jazzu. E.S.T. byli tací, jako minule; skvělí. Byla jsi tam se mnou; můj čtvrtý příběh posledních čtrnácti dnů. Byla jsi tak moc daleko, že jsem mezi námi cítil nepřekročitelný oceán; kolem Tvé duše stojí nezničitelné hradby, které jsi vystavěla, a já nemůžu ani tušit, natož pohlédnout, co se ukrývá v městě za hradbami – v Tvém vědomí, v Tvých pocitech a v Tvých touhách.



Je to jen hra. Mám pocit, že jsem na konci cesty – a tudíž na jejím začátku. Nám chci dát rok; oceán mezi námi je příliš široký a Tvé hradby jsou příliš strmé. Do roka a do dne; kde budeme za 366 dní? Na stole leží kniha od Tebe – a já mám pocit, že to, co nám nakonec zůstane, bude cennější, než pár společných nocí, které nepřijdou, protože to nedovolíš.

Hledím do zrcadla – a není to dobrý pohled. Tolik chyb, přehmatů, hloupostí, zbytečností, tolik ztracených chvil. Stále jsem na začátku; stále jsem nedospěl. Chtěl bych s Tebou strávit noc – a přitom se nemilovat. Zažít vše, co bychom mohli zažít, až na to poslední; začít příběh, který nikdy neskončí. Nevím nic – jen si něco přeju. Hraje jazz – přej si něco! A já si přeju...



Padá zima a chlad. Ulice začínají vonět kouřem čerstvě zatopených kamen; blahořečím všem těm, kteří zůstávají věrni odkazu předků a opovrhli elektrickou a plynovou alternativou. Co by byl podzim bez padající mlhy a vonícího dýmu v ulicích malého města? Co bychom dýchali v nedělní podvečer, vracejíce se z procházky zamrzající krajinou? V kouřem vonící mlze a ve světle pouličních osvětlení lze hledat a nalézat impresionistické koláže – souhvězdí rozsvícených světel obývacích pokojů, nedělní večeře, blikající obrazovky; k tomu samota a klid v ulicích, pár posledních aut, jinak tma, klid, ticho – čas rozjímání.

Jsem šťastný. Mám svůj život ve svých rukou. Dýchám. Dívám se. Žiju.

NP Mono – Ode (2004 - Walking Clouds and Deep Red Sky, Flag Fluttered and the Sun Shined)