Ty, já, sever, konec sezóny

Anterinmukka. Den 6.

Bylo to někdy odpoledne, možná právě uprostřed odpoledne – ten čas, kdy ráno je stejně daleko jako začátek noci a nic nenasvědčuje tomu, že by snad tma měla někdy vystřídat světlo. Je konec sezóny a mraky tu visí nízko nad stromy více než kdekoliv jinde; jak taky jinak, v krajině zvlněných kopců na východ od Sokosti, kousek od ruských hranic, uprostřed finské tundry. Slunce je tak moc skryté za mraky, že neexistuje, a řeka Anterinjoki se tu stáčí ve dvou ostrých zákrutách a pluje kolem finského saunového srubu stojícího na jejím břehu. Pár metrů od sauny, nahoře na svahu, je pak ta nejkrásnější finská tupa, z masivního dřeva, s atmosférou, s minulostí, plná příběhů, krutých zim, s kamenným krbem a masivním stolem, svědek stovek střídání ročních období.

A v těch místech stojíme my. Já: unavený, zpocený, s lehce zborcenou klenbou pravé nohy a bolestí v levém koleni. Ty: nastydlá, zmrzlá, s vrstvami oblečení. Oba: s kilogramy na zádech, šťastní, spokojení. Je ticho; nikdo tu není. Jen my, chata, řeka, vítr, mraky a barvy podzimu okolo nás. Ještě o několik Celsiových stupňů níže a namísto občasného deště by se na zem snášely sněhové vločky. Je září, jeho třetina, vzduchem poletují žluté listy bříz a podzim tu začíná pomalu končit.

Předtím, než jsem roztopil saunu, jsem Ti dal pár veršů – měl jsem za to, že se Ti budou líbit. Naše duše si jsou až příliš podobné na to, aby tomu bylo jinak. A pak jsme na lavici v chatě listovali tou útlou knížkou, propadajíce se melancholickou trajektorií hluboko do svých niter, náhodně četli verše a pak o nich tiše mluvili, a venku lehce foukal vítr a možná občas pršelo, a bylo to zasahující i silné, a potom byl najednou podvečer a slunce zbarvilo mraky na východ od nás odrazem svého západu, a sauna byla horká a pára z vodou politých rozžhavených kamenů nám pálila obličeje i články prstů, a někdy jsme už nemohli dýchat a to jsme pak museli rychle vyběhnout ven, do ledové řeky, položit se do ní, dívat se na nebe, vylézt z vody a sedět před saunou a říkat si, že tohle je nadčasové, nadpozemské, že tenhle zážitek nám nikdo nikdy nemůže vzít…

A pak už jen večer a padající tma a my zase sami, ostatním příchozím navzdory, venku na zápraží, na dece, pili jsme single malt a já povídal propadaje se do jiného světa, myslím, že jsem mluvil o Johnu Cageovi a Henryku Góreckém, a Ty jsi mluvila o sobě a své rodině a já o té své, byli jsme si strašně blízko, mně bylo tak moc fajn, že jsem si přál, abychom mluvili věčně, ale dopil jsem a byl čas jít se propadnout do světa spánku, a tak jsme šli, magická chata, špunty do uší, abychom v noci byli sami, tma, noc, sny, ráno…



Rumakuru. Den 1.

Začalo to všechno o pár dnů dříve, v jeden sobotní večer, kdy jsme spolu prošli dřevěnou branou na startu pěších tras a pak už jen pokračovali nocí osvětlenou úplňkem Měsíce, kterému jsme občas pomáhali bledým světlem čelovek. A šli jsme a brodili se mokřady, občas zabloudili, bylo k desáté nebo možná lehce po ní, a pak jsme došli na první kopec a pak první tupa, obsazená, a hned za ní další, stará, malá, s místem pro dva: a tam jsme přišli, já otevřel dveře, vevnitř teplo, tma, kamna, stůl, lavice pro nás na přečkání noci.

Dali jsme rum, samozřejmě, vybalili pár věcí, a pak si povídali, Ty jsi mluvila o Rumakuru, jak se Ti líbí, já spíš mlčel a byl rád, že jsi šťastná, venku svítil Měsíc a my ho zkoušeli fotit, a bylo jedenáct nebo možná půlnoc, a pak jsme šli spát, hlavami oproti sobě, a mluvili jsme o tom, jak se propadáme do spánku, a pak jsme se propadli, možná ve stejný moment anebo možná jeden o něco dříve, a potom bylo ráno, šedivé mraky byly nízko nad zemí, jak se na sever sluší, v kamnech se rozhořel oheň a já našel vodu nedaleko, a opulentně jsme snídali a smáli se a fotili a mluvili a balili a připravovali se na to všechno, co přijde…



Sarvioja. Den 3.

Od rána prší a chodidlo mé pravé nohy stávkuje tak moc, že mi každý krok vystřeluje lehkou dávku bolesti do nervové soustavy. Jdeme na jih, do kopců, podél řeky, stoupáme a brodíme se, čas plyne daleko rychleji než kilometry, které ucházíme. Bloudíme a Ty mi ukazuješ, jak se pracuje s GPS, zachraňuješ nás a já občas něco vysvětluju pátraje v mapě, a jsi skvělý parťák, do nepohody, zimy a deště, mraky jsou tak nízko, že se jich můžeme dotýkat, jsou šedivě tmavé, plné dešťových krůpějí, kterými nás smáčí, je zima i podzim zároveň, lesy jsou hluboké a plné vodou nasáklých mechů i lišejníků, a my stoupáme dál a výš, pořád do kopců, na jih, směrem k Luirojärvi…

A pak někdy, uprostřed odpoledne, jsme zaměřili souřadnice naší pozemské existence a rozhodli se přejít hřeben směrem na východ, čtyři kilometry jsou méně než osm, já skákal přes kaluže sykaje bolestí, Ty jsi udávala směr, šli jsme tundrovým lesem, lezli před kameny, nalezli stezku, šli do kopce, dlouho, pořád, stále, předešli skupinu Finů, pršelo, foukalo, šedivé mraky plné deště nad námi, hřeben s okolními horami, na které není pro tu samou deštivou šedivost vidět, sestup dolů, žluté břízy v deštivém oparu, řeka, nekonečná cesta kolem ní, přichází večer, za chvíli bude tma, a konečně, na konci cesty, tupa a v ní i kolem plno lidí, ještě jsou tam dvě místa, poslední místa, zhltnuté jídlo, čaj, tma, noc, plná chata, nemůžeme spát, odpočíváme s otevřenýma očima, nemůžeme se propadnout do spánku, Ty nachlazená s nosem, co nedovoluje dýchat, já neustále dofukující karimatku, dva ztracenci, jsme down, asi nejvíce co kdy na téhle cestě, věříme v lepší ráno, usneme, vzbudíme se, spíme, jsme vzhůru, pořád dokola…



Hammaskuru. Den 5.

To ráno jsme to skoro vzdali, začali se vracet, zpět do výchozího bodu namísto východního putování. Vypadalo to až příliš rizikově, přišlo mi to tak, byl jsem jak de Peyrac bez jeho charismatu, chromá noha a na zádech hrb, cíl byl tak daleko a mraky nad námi až příliš nízko, a my jsme tam stáli desítky minut a přemýšleli, co je lepší, jestli jít dál nebo se vrátit, a zkoušeli házet mincí a další triky, jak získat argument pro rozhodnutí, a Ty jsi pak řekla, že by jsi radši šla dál, ale že to necháš na mně, že žádná varianta není špatná, a já řekl, že se tedy vrátíme, a pak se to stalo, ten magický rozhodující moment, kdy z šedivých mraků vysvitlo na pár sekund slunce, ozářilo ranním světlem břízy v barvách podzimu a hladinu jezera, a já řekl, že musíme jít dál, a Ty jsi mě nechala rozhodnout, a tak jsme šli, hlouběji na východ, k Rusku, dál od civilizace, dál do neprozkoumaných končin na východ od Sokosti…

A šli jsme borovým lesem a pak výše, do průsmyku pod horami krajinou žlutých bříz, a zpět se naskytl pohled na Luirojärvi, já ležel v mokré trávě a fotil se stativem, chtěl jsem ten rozmazaný pohled s šedivými mraky převtělit do věčnosti, a Ty jsi mi dávala čokoládu, a jedli jsme a pili vystydlý čaj a foukalo a byla zima, mraky okolo nás, a my šli dál na východ, do mokřadů s žlutohnědou trávou a červenohnědým mechem, skrze lesy pořád na východ, ještě přebrodit poslední řeku, a je to tu, konečně tupa, teplo, a zázrakem pak přestalo pršet a my grilovali venku slaninu a cibuli i klobásu a papriku, seděli jsme vedle sebe a Ty jsi jedla věci, které jindy vůbec nejíš, já Tě držel kolem pasu a oheň hřál, byl večer, konec sezóny, a pak byla tma a my dali single malt, leželi v chatě, tiše mluvili, propadali se do spánku vstříc dalšímu ránu…



Porttikoski. Den 2.

Bylo to ten nejdelší a nejhloupější a možná taky nejkrásnější den; vždy záleží na interpretaci a úhlu pohledu. Stoupání k Rautulampi krajem žlutých bříz ve slunečním svitu bylo neuvěřitelně krásné, ty pohledy zpět, temné mraky a stovky stromů pod nadvládou podzimu, pomalu jsme šli na východ a nakonec malé jezero a chata, dali jsme oběd a slunce svítilo a bylo tak neuvěřitelně hezky, já fotil stejné fotky jako v zimě a Ty jsi připravovala, co budeme jíst, já pobíhal okolo a stále mačkal spoušť, Ty, já, jezero, podzim, svoboda…

A pak jsme zvolili – já to byl – špatnou stranu potůčku, z něhož byla říčka a potok a pak najednou řeka, a šli jsme vpravo namísto levé strany, a museli brodit, sundávat boty i batohy, řeka byla divoká a chladná, bylo odpoledne, podzim, začínala padat tma, ještě poslední kilometry, bažiny, neexistující stezky, bloudíme, podél řeky, pořád na severovýchod, jsme unavení, je to skoro třicet kilometrů, to je na začátek až příliš, unavení a v padající tmě přicházíme k tupě, v ní dva Finové, řeknou dvě věty a tím uzavřou konverzaci, to na nich máme rádi, rychlé jídlo, nechat schnout věci, hlty rumu a spát, nohy bolí a nikdo z nás netuší, že příští den já nebudu moci jít a příští noc Ty nebudeš moci dýchat…



Kiertämäjärvi. Den 7.

Jdeme na sever, říkají tomu border highway, cesta je dlouhá a může být i cíl, a jde se dobře, jen to pomalu utíká, napravo od nás Rusko, stačí několik metrů a potřebovali bychom mít vízum v pase, to mé je propadlé a Ty žádné nemáš, ale to je jedno, z východu jde mráz, cesta je písečná a já občas ležím a Ty mi vážeš obvaz, jsem zchromlý a unavený a pak najednou bolest přestane existovat, jdeme dál na sever, svítí slunce a pak hned prší, míjíme krásná jezera, bloudíme, potoky, bažiny, pěšiny…

Přicházíme za soumraku a hned jídlo a mluvíme a dopíjíme whisky. A pak je ráno. A je to to nejkrásnější ráno; nad Ruskem vyjde slunce a osvětlí jezero a s ním i stromy a borůvčí i keře brusinek, trávu i lišejník, břízy, vše dohromady… A tak tam sedíme, na lavicích u ohniště na břehu jezera, snídáme zbytky potravin a pijeme čaj i kafe, jíme puding od Tebe, co jsi vzala jako překvapení pro mě a je to zázračná věc v daný čas, mluvíme, fotíme se, já Tebe, Ty mě i nás, je nám dobře, obloha je modrá a mraky v ní plují, vedle nás jezero, pod jeho hladinou není nebe, zní mi v duchu, sbalit se rychle a vyrazit, poslední den volá…



Luirojärvi. Den 4.

Prší hned ráno, rychlá snídaně raději venku než v chatě, sbalit věci a na jih, směrem k jezeru… jdeme a já se opírám o hůl znaveně a noha bolí, nemůžu jít, ale lepší do kopce než naopak, a tak stoupáme a mluvíme, povídám o jazzu a ECM labelu a Garbarekovi a všech ostatních co mám ze severu rád, Rypdal, Gustavsen, Bjørnstad, a pak taky Keith Jarret a Mehldau a s ním Radiohead, Priessnitz a Umakart, stoupáme a já mluvím a Ty posloucháš, je nám dobře, díváme se zpět, krajina se vlní, začíná pršet, zprvu lehce, pak více, tak to v deštivých dnech bývá…

A jdeme, pořád na jih, pořád do kopců, pořád nahoru. Prší a fouká a mokré šaty se lepí na tělo, GPS říká stále dál a radši ze sedla ustupujeme na stezku vedoucí od Porttikoski, a po ní na jih, pořád podél potoka, a občas špatná strana řeky, brodění, nová disciplína házení batohů přes potok na cíl, jdeme, unavení, já zchromlý a ty nastydlá, malá chata a v ní myši, ještě dva kilometry, a pak konečně, jezero, tupa, ta první, ne nový Hilton, v ní osamocený Fin a my vybalující a sušící věci.

Jíme a povídáme a pak přijde ještě jeden Fin: opravdový. Žádné goretex věci, žádná moira, žádný softshell nebo smartwool. Jen tričko, košile, svetr, bunda, starý batoh a přes něj plášť. Je mu k padesáti nebo možná lehce přes, v ruce dřevěnou hůl, která s ním je už čtyřicet let, jak říká, a zeptá se nás, jestli nám nebude vadit, když s námi přespí v chatě. Nechodí po stezkách jako ostatní, dělá cesty vlastní – doprostřed hor k malému jezeru, protože je nejkrásnější. A říká finský vtip, který v jeho podání vystihuje realitu: Ptají se Sáma, co udělá, když se ztratí v kopcích; ten chvíli přemýšlí a pak řekne – „Jdu domů.“



Raja-Jooseppi. Den 8.

Poslední den a my zase na sever, slunce svítí, je krásně. Řeka se klikatí a ohniště jsou na těch nejkrásnějších místech, stromy a les a pěšiny a mech i borůvčí, jdeme a fotíme a mluvíme, zastavujeme u shelteru a grilujeme poslední zbytky z batohů, s námi dva Finové z jihu, které jsme potkali už minulý den, povídáme si až nefinsky, jsou fajn a my snad taky, pořád ten pocit, že jsme u nich a zadarmo využíváme jejich pohostinnosti, a já říkám, že vždycky všude aspoň jednou potkám Čechy, protože náš národ hodně cestuje, nejenom ten chorvatskový, ale i ten jeho adventure-outdoor zbytek, kostičky na kalhotách a softshell na trupu, všude jsme, vždycky nás někde najdu a poznám, jsme stejní…

A poslední míle, poslední desítky metrů, most přes Suomojoki, parkoviště, konec. Jsme na konci cesty. Ušli jsme přes sto dvacet kilometrů tundrou severu a srdcem parku nesoucího jméno nejvýznamnějšího finského prezidenta. Mraky jsou nízko a my velebíme sílu GSM signálu, zprávy se odesílají a přicházejí, a já Ti píšu a stejně tak i Ty mně, a má zpráva je v porovnání s tou Tvojí poloviční, píšeš krásně, silně, je to milé, těší mě to tak moc, jsem rád, jsem Ti vděčný, že tu jsi, že jsi šla se mnou, že jsi byla skvělá, blízko mi, jsem tak moc vděčný, že vůbec jsi…

A pak se stane zázrak: ležíme zrovna na lanovém mostě, slunce protrhne mraky a pak hned začne pršet, a to znamená jediné, ten nejkrásnější pohled, divadlo přírody, žluté listí bříz a temná řeka a duha nad námi, fotíme a mlčíme a křičíme i mluvíme, to je zázrak, co se děje, jsme na konci cesty a tohle je odměna, ještě pár minut, než přijdou mraky, ještě pár chvil, užít si tenhle moment, který zůstane navždy v našich srdcích…



Epilog

Prší a padá modrá noc a za zamženým oknem ztěžka jedoucího autobusu se pohybují červená koncová světla předjíždějících vozidel; jsem sám a přemýšlím o tom všem, co se stalo, proč a jak. Proč jsem Tě poznal, co to má znamenat, co pro sebe jsme, co jsme byli a co budeme. Nehodlám si připustit, že jsem zpět ze severu; dnes ještě ne, až zítra. Dnes budu pít a psát a k tomu poslouchat písně, co jsem Ti dal na letišti v Helsinkách.

Na tom letišti, kde jsem Ti řekl, že tak blízko jsem nikomu nebyl a nikdo mně, že to nemůžu nechat být, že kdybych měl mít jen jedno jediné přání, tak by to bylo pokračovat, že jsem se už málem neovládnul a překročil tu hranici, kterou by většina označila za kamarádství, že mě přitahuješ, že bych chtěl s Tebou jít dál, poznávat Tě, trávit s Tebou čas, mluvit, milovat se, usínat, vstávat, všechno to podstatné a důležité i to každodenně šedivé a průměrné. A další věci jsem možná neřekl a možná i jo, třeba dříve, že mi voníš, to vím, po sauně jsem cítil Tvoji paži a její dech, máš krásné ruce a krásné tělo, že jsi mi tak blízko, Tvoje já, myšlenky, strachy, sny, obavy, touhy, zkušenosti, zážitky, pravdy, to všechno tak moc chápu a rozumím tomu, sdílím, mlčky přikyvuju, tiše se směju, už zase máme tohle společné?, jsme stejní, jsi mi blízko, já Tobě, jsme tu…

Čas léčí i rozhoduje a panuje a to se přesně teď děje: nemůžu nic dělat. Jsem sám a Ty s ním. Ty zamilovaná a já čistící svou karmu z jednoho zbytečného návratu. Co k tomu více říct? Je mezi jedenáctou a půlnocí, můj čas, začal hrát Chopin. To, že zítra budu muset být flexibilní, úspěšný i motivující, to zvládnu; umím tuhle performance. Ale co s mými touhami? Nechce se mi vytáhnout skalpel a odřezávat city ze své duše; můžu si všechno sám sobě zdůvodnit a vysvětlit, a pak mi přece zase znovu napadne, že být někomu tak blízko, to je zázrak, zázrak…

Je mi třicet dva a Tobě o půl roku méně. Není nikdo na téhle planetě, kdo by to zažil stejně a byl mi tak blízko. Mýrin. Coroico. Sousto. Stejné knížky, filmy. Stejné pocity. Jsi… zranitelně silná, oddaná, určitě vášnivá, milující, máš své sny a hodnoty, víš, co chceš, co je důležité, někdy jsi slabá a pak najednou rozhodná, jsi tu, tak blízko i daleko, jsi tu…

Chopin hraje a já vím, že jediné, co můžu i chci, je dát věcem čas a volný průběh, konečně jednou bez nátlaku a síly, prostě voda v řece, život tiše popluje, laissez-faire, třeba pochopím, že maximum toho, co můžeme mít, je to, co máme, a třeba proplujeme turbulencemi životních otřesů a změní se paradigmata našich současných existencí; nebudu na nic čekat ani o nic usilovat, jen tu budeme, my dva a s námi všichni lidé na téhle planetě, čas ukáže, co může přetrvat staletí a co je jen záležitost na pár ročních období, dnů či týdnů nebo měsíců…

Čím starší jsme, tím více vnímáme ten náš nečernobílý svět; čas mění, rozhoduje, určuje i bere, zítra může být vše jinak anebo i ne, možné je vše, tohle století, století povrchnosti a konzumu, žijeme v něm a snažíme se neztratit svá srdce, to je náš nejdůležitější boj, neprohrát sebe sama, nezapřít se, nesklonit, nepřijít o svoji duši…

Poslední odstavec. Co víc říct? Hraje Nokturno v cis moll, umím jeho první část, zní tak moc současně, pro dnešní noc i některou z těch minulých i těch co přijdou… Jaké je executive summary? Může vůbec být? Nevěřil jsem, že mi někdy někdo může být tak blízko. Nevím, co to znamená. Zítra bude ráno a další den… žijme, dokud to jde. Musíme žít; splatit ten dluh, co máme – darovaný život sám, náš život…

NP Zbigniew Preisner - The Last Time (1993 - Damage (OST))

Grense Jakobselv

Záda mi zahřívají kamna naložená uhlím, v místnosti té podivné chaty vyrobené z železničního vagónu je sálavé horko a venku už možná sněží. Ta podivná obyvatelná Faradayova klec tlumí signály mobilních telefonů a zvyšuje tak pocit podzimního osamění. Chybíš mi; ta palčivá touha Tě vidět mě opět ovládá, nic jiného najednou nemá smysl. Všechny ostatní neexistují, nepřitahují mě, nelákají ani nezajímají. Jen Ty. Jsem v podivné mlze a Ty možná taky; nebo je vše jinak a Ty už víš, co chceš, a já už jsem dávno pryč z Tvého života, neexistuju, jsem jen vzpomínka, která Ti otevřela oči. Chce se mi spát a přitom vím, že bych nedokázal usnout. Chci zmizet na opačný konec sluneční soustavy, ale mám pocit, že i tam bych na Tebe myslel. Nedokážu před Tebou utéci a nevím ani, jestli to chci. Ještě pár měsíců či let budu takhle halucinovat; nic nového – to už znám i umím. Jen jsem nečekal, že to přijde tak brzy po tom, co Tě potkám. Že to přijde dříve, než spolu stihneme něco zažít. Zase, znovu…



Napsal jsem Ti; nevydržel jsem. Chci Tě vidět. Chci Ti říct, že spolu musíme žít. Že prostě musíme být spolu, že není jiná možnost, že každé jiné řešení je špatné. Že já jsem Ty a Ty jsi já, že jsme stejní i rozdílní zároveň, že se budeme milovat tak dlouho, dokud budeme žít, že Tě nikdy neopustím a Ty mne. Že voníš a že mi chybí Tvé tělo, tak nečekaně krásné. Že Tě chci ochutnat a vyčítám si, že jsem tak ještě neudělal. Chci, abys věděla, že nechci o ničem přemýšlet. Že Tě chci; jednoduše a prostě. Že se mi líbíš. Že si rozumíme. Že s Tebou chci být. Že Tě mám rád. Že patříš ke mně a já k Tobě.



---

Jak to tenkrát bylo? Pamatuji si to naprosto přesně, jako by to byla včera, a ne před několika měsíci. Grense Jakobselv. Míjím ukazatele s nápisem Murmansk, cesta se pomalu mění v blátivou, po asfaltu ani stopy, začíná hustě pršet. Za okny auta se prohání vítr a žene krůpěje deště přímo proti čelnímu sklu; o jeden stupeň Celsia méně a místo bubnování deště by člověk mohl slyšet ztichlý šelest sněžení. Pár osamělých domů. Hraniční řeka a za ní ostnatý drát se strážními věžemi. Konec civilizace; jako Trajánův val chránící římskou říši protíná bezejmenné kopce ostnatá linie dělící Norsko od Ruska. U silnice pochmurný kamenný kostel, tak moc nepatřičný a sem se nehodící, a pod ním zarůstající hřbitov. Vytrvale prší a studeně fouká. Jsem u Barentsova moře. Dál na sever už nic není. Jen šedivé vlny nekonečného ledového oceánu.



Přicházím k přístavu. Rozpadající se kamenné molo, opuštěné domy, na útesech vysoko nad mořem maják a mezi skalisky malá pláž s jemným světložlutým pískem. A na ní, jako tenkrát, volejbalová síť. Nic více nepatřičného by zde snad nemohlo být. Možná je to jen jeden den v roce, možná dva, kdy slunce vysvitne a je možné pár desítek minut hrát; lidé bojují se vším a proti všemu a já tu bydlet, bojuji také. Dívám se na východ ke strážním věžím. Otáčím se dokola.



Pak stojím přímo u břehu a vlny mi naplavují zpěněnou vodu k botám. Sehnu se a ochutnám; chci cítit sůl na jazyku. Zvednu oči k nebi, roztáhnu ruce, dívám se na šedivé mraky, obličej mi zalévají neustávající potoky deště a já stojím přímo proti poryvům mrazivého slaného větru. Stojím na místě. Minutu. Dvě. Možná více. Modlím se a děkuju. Děkuju neznámým bohům za to, že mohu žít a že stojí při mně. Že mi věří a dávají šanci. Ještě jednou se chci zamilovat, v duchu je prosím s vnitřním pocitem, že pak už lásce nedovolím, aby mi jen tak protekla mezi prsty…



Tenkrát to byla prosba a před několika týdny skutečnost; teď mi dochází, že mé přání se splnilo, splnilo zcela. Já se zamiloval. Měl jsem si přát více, abych mohl více získat? Není to, co mám, vlastně dostatečné? Ty jsi teď někde pryč a chybíš mi; já nemůžu nic, nedokážu nic; mám svázané ruce a před očima to šedivé moře, kde jsem si Tě přál nečekaje v tak brzké splnění – a tak kruté procitnutí…



---

Dokud jsem jí nepoznal, přišla mi ta země vždy taková... nudná. Nic zvláštního. Nic světového, neopakovatelného a dechberoucího. Blahořečím svému nevědomí, protože právě díky neexistujícím očekáváním jsem mohl být tak moc překvapen. Překvapen tím, že všude – ale opravdu všude – jsou lesy. A že všude – ale opravdu všude – jsou jezera. A že podzimní barvy tundry jsou neuvěřitelnou barevnou koláží všech odstínů žluté, červené, hnědé a zelené, a že Laponsko je zemí, jež neuznává hranice, a že na úplném severu sníh někde vůbec neroztaje.



Nemyslím si, že by někde jinde na světě mohly být lepší podmínky pro trekování, než ve Finsku. Národní parky sice nejsou protkány sítí barevných stezek, ale hlavní cesta je vždy osázena volně přístupnými chatami či laponskými lávvu, kde znavený poutník může přespat, ohřát se, uvařit a opít, obtěžká-li batoh dostatečně odpovídajícími proprietami. Když jsem poprvé přišel do chaty, kde bylo úplně všechno, co člověk potřebuje k strávení příjemného večera i noci, a v krbu navíc plápolal oheň, nechápal jsem. Na konci putování jsem už rozuměl. A děkoval. V duchu i perem; třeba se někdo ozve, zanechal jsem pár stop...



Chybí tu hory a o to více cennější je proto jakýkoliv pohled dále, než jen na nejbližších sto metrů. Pahorky vysoké několik set metrů jsou zde alpinistickou výzvou – a já vím, že pocity jejich zdolání jsou totožné; euforie nemá vícero typů. Z vrcholků se pak člověk dívá na neohraničeně nekonečnou zelenou barvu, je-li léto, na bílo, je-li zima, a na barevnou koláž, když se blíží podzim či je ve svém začátku. Ruska je fenomén barev, při kterém člověk zapomene, že nad polárním kruhem ve vnitrozemí pod hladinou jezer není nebe, jenom zebe…



„Maybe you won’t go this way,“ říkal ostřílený veterán vícedenních treků, když jsme mu ukazovali náš plán vrátit se zimní cestou v Pallas-Yllästunturi. „There might be swamps...“ Měl pravdu, pochopitelně. „There is not that much cold if you do something...“ řekla nám paní obtěžkaná borůvkami, jež si přisedla k našemu ohni v Pyhä-Luosto. Měla pravdu. Lidé tu moc nemluví. Ale těch pár vět, které od nich člověk uslyší, dává smysl. I proto mám sever tak rád. Jeden ze sta důvodů…



---

Chtěl bych se tam ještě jednou vrátit. S Tebou, víš? Stáli bychom na tom samém místě v té samé vesnici, ve vzduchu by levitoval horizontální déšť a od šedivého moře by foukal prudký vítr. Byla by Ti zima; otočila by ses ke mně, dala pusu, a v očích bych Ti četl optimismus a radost. Řekl bych Ti jen, že tady to bylo, že tady jsem si Tě přál, že tady jsem stál a doufal, že se můj sen splní. A pak by přišla noc a my bychom se přitulili k sobě a venku by pršelo a já už bych nemusel vůbec nic říkat, protože najednou by vše bylo zřejmé a jasné, dané a neměnné… Jednou tam spolu pojedeme; vím to. Vím, prostě vím…



All photos

NP Mono – Yearning (2008 – Gone (A Collection of EPs 2000-2007))

Zápis

1. DEN

Zbláznil jsem se. Fakt jsem to udělal. Jestli je něco jistého, tak je to fakt, že ta 20-ti kilová krosna mi pořádně srovná má záda opečovávaná kancelářskými židlemi a zdravotními matracemi. Jen donést ji na nástupiště a tam pět minut čekat na vlak vedlo k existenciálním otázkám typu „opravdu potřebuji dvě bomby do vařiče?“, „opravdu je nutné brát si s sebou tři trička?“, „opravdu jsou nutné dvě fleece bundy?“ a tak. Lehce se proklínám, sleduje krajinu z oken jedoucího vlaku.

Přestupy, zpoždění, výluky. České dráhy jsou zázračné – tři vlaky jsou zpožděné, každý o dvacet minut (naštěstí na sebe čekají), na trati je výluka, takže ke slovu přichází i projížďka autobusem, ale do cíle, Prostřední Lipky, přijíždíme jen s pětiminutovým zpožděním. Unglaublich. Mám energie na rozdávání a hlad jako vlk – těším se na roštěnou, než vyrazím do kopců.

Hospoda zavřená. Aleluja. Aspoň je klid a nezpiju se hned v první knajpě. Hladový obědvám na prvním kopečku; miňonky, okurku, müsli tyčinku, korbáčiky a Ondrášovku. Výživné, stylové, plnohodnotné.



Masakr! Je to nářez. Bolí mě záda, krk, šíje, nohy i kolena, zpocený jsem komplet, štiplavý pot v očích a v duši první pochyby. Ušel jsem první tři kilometry a tak nějak nevím.

Osmý kilometr. Někde hluboko v sobě jsem našel síly. A hlavně. Mám trik s krosnou – vyzvednout ji výše, utáhnout bederní pás – a váha se přenáší na pánevní kosti. Bříško je sice trochu proti, stlačené, chudák, ale to má za tu rozežranost. Pěkně do původních tvarů!



Na Králický Sněžník je to deset kilometrů. Chci tam vylézt, vyfotit západ slunce a ráno jeho východ. Snad tam nebude moc foukat. A snad tam bude kde postavit stan. Jde se mi dobře – asfaltka jemně stoupá, pět kilometrů dávám za hodinku; je lehce před šestou a já mám před sebou posledních pět kilometrů.

Jsem v prdeli. Cesta brutálně do kopce, odpočívám na každém hraničním patníku. Bolí mě nohy, lýtkové svaly, jde se mi opravdu zle. Vylézám na vrchol – a skoro se hystericky rozesměju; ten vrchol byl jen domnělý. S větou „to je teda kurevsky hezký představení“ odbočuju vpravo na poslední kilometr přímo na vrchol.

Vleče se to. Proti mně pár Poláků – zdravím a dělám, jaký jsem frajer. Melu z posledního.



Konečně vrchol. Fičí jako v pohraničí, což bude asi tím, že jsem opravdu v pohraničí. Oblékám se, rychle napít a něco malého sníst. Pár fotek. Na vrcholu stanování nebude – mizím do údolí. U pramene Moravy doplňuju vody a fotím nádhernou vysokou trávu tancující ve větru. Je mi lépe. Hledám místo, kde to zapíchnout.

Je po osmé, našel jsem plácek mezi stromy, kousek trávy uprostřed borůvčí. Poprvé stavím nový stan. Naštěstí je vše OK, jen jsem trochu pomalý. Zítra to bude lepší. Myšlenky na vaření berou za své – padá tma, já jsem rád, že jsem rád, a nemám vůbec chuť ani sílu vařit. Donutím se sníst tuňáka a pár rajčat. Zapíjím vodou. Hygiena před spánkem. Těším se, až si ráno prohlédnu puchýře – to bude super. Jdu spát.



2. DEN

Neuvěřitelné ráno. Slunce vychází a prosvětluje stan – je nečekané teplo, i vítr se utišil. Před sedmou vstávám. Balím karimatku, spacák, věci, batoh. A stan. Tohle mě nebude bavit, každé ráno. Naštěstí mě probudí a naladí snídaně – mýtina, slunce, ranní kafe a pár kousků papriky a sýra. Je nádherně! Nasazuji krosnu. Cítím ramena, a to dost. Ale ono to půjde!

První tři kilometry. Cesta je kopce, jde se samo. Jen se děsím, kam zase polezu. Potřebuju doplnit vodu, pomalu mi dochází. Je nádherně a po žluté proudí první turisti nahoru na Sněžník. Odbočuju na solitérskou červenou. Ještě šestnáct kilometrů. Mazec.

Cesta se vine po vrstevnici a je lesní, to je dobře. Pořád víceméně klesám – taky je z čeho. V duchu si říkám, že odpoledne to zase bude výšlap nahoru. Beru vodu z pramene a potkávám pár lidí. Nádherná holka. Sama, bez ničeho. „Ahoj,“ říkám ve stejnou dobu, jako ona mě zdraví „Dobrý den.“ Doplňuji „dobrý den“, míjíme se, v duchu se usmívám, ona pospíchá. Začínají mi chybět lidé. Já, solitér, escapist, útěkář, mám najednou s každým chuť si povídat. Zdravím první, jsem slušný hoch, a navíc je mi hloupé nepozdravit.



Scházím k hájenkám; jsem v půli dnešní cesty. V jedné z nich je občerstvení – není co řešit. Vida červenou, jak se klikatí dále do kopce, dávám klobásku a dvě Holby. Dobíjím baterky. Obrazně i v reálu – foťák ještě vydrží, ale kdo ví, kdy zase potkám elektřinu. A už vím, co je největší problém – nohy. Chodidla. Ráno jsem přelepil náplastmi bolavá místa, ale nestačí to. Dvacet kilo navíc je znát, navíc mám tenké ponožky. Zítra jdu do trekových a doufám, že to dnes nějak dojdu a vydržím. Ještě deset a půl kilometru. Do kopce. Je poledne – a já jsem šťastný. Momentální pocit; zítra může být vše jinak. Uvidíme, co naleznu na konci cesty. Je s podivem, že vůbec nejsem unavený, i když jsem toho dnes moc nenaspal, sklouzávaje spacákem po nakloněné karimatce. V noci bývá teplo – je léto a já blázním, čekaje zimu jak na severu. Tak. A jdu dopít tu Holbu. Chutná kurevsky dobře – a je to ionťák, ne?

To byl teda vejvar! Dva kilometry do kopce mi přišly jak pět, totální mazec, nahoře odhazuju bágl a klopýtám na louku s flaškou vody. Masakr. Ještě osm a půl kilometru a já mám pocit, že to bude fakt hustý. Vleče se to a je hicák – mám zasolený obličej jedna radost. Tričko má víc soli než slánka mořské soli u mě doma. Potkávám cyklisty v dresech – jó jede jim to rychleji. A dvě sympatické slečny jdoucí z Paprsku se psem – slibujeme si, že se odpoledne potkáme.

Doklopýtal jsem na Paprsek. Nemůžu chodit, nohy mě neposlouchají, puchýře tuším snad na celém chodidle a přidávají se kolena. Holt mám, co jsem chtěl. Dávám jednu Holbu – ionťák. Ještěže tu je hospoda. Stavím stan v přilehlém lesíku a vracím se zpět na pivo a jídlo. Konverzace se slečnou z odpoledne – shledání, v které asi nevěřila, když mě viděla, jak se plazím do kopce. Slunce začíná zapadat a padá chlad. Ležím na sluncem ozářeném kusu louky a nedělám nic, ale vůbec nic. Jakmile slunce zapadne, odpotácím se do stanu. Jdu spát. Zítra chci trochu zklidnit – a zagrilovat.



3. DEN

Vstávám s prvními paprsky slunce ve stanu. Noc byla OK, srnky chodily kolem stanu, až se větvičky lámaly. Dávám na nohy náplasti a obhlížím situaci – nic moc. Už vím, kde bude největší problém – v nohách. Puchýře, lýtka, stehna, pánev; vše bolí. Balím a vstávám – už mi to jde rychleji, vím jak na stan; do pouzdra nejprve všechny stanové tyčky.

Snídám u turistického ukazatele: paprika, sýr, džus. První lidí – a na dlouho poslední. Postarší manželé popřejí dobré chuti a pekelným tempem mizí – to se jim to jde, bez 20 kg navíc. Balím a vyrážím.

Cesta se vine po vrstevnici kolem 1000m – občas nahoru, občas dolů. V nižších polohách původní smíšený les s převahou buku, výše jen smrky a spousta borůvčí. Občas potkávám česače a sběrače – velké plastové nádoby od barev plné borůvek. Cesta k Smrku je nádherná – na hřebeni tráva, občas stromy, jde se skvěle. U Smrku pán, co jde k Paprsku opačným směrem – chvilku povídáme, pak odchází. Ležím na slunci a opaluji záda. Prohřívám se. A lenoším. Je nádherně – slunce a obloha bez mráčku. Strhaná utahaná Polka nese kyblík s borůvkami. Je čas jít.



Když si můžu postavit krosnu na lavici či stůl a vlézt si do popruhů, je to OK. Ale vyhazovat ji na ramena mě zmáhá – mám z toho odřené ruce a vůbec, je to 20 kg! A mám pocit, že krosna vůbec není lehčí, přestože by měla být – spousta jídla je už pryč... Jdu po hřebeni a prvních sto metrů se pohybuju jako kačer. Bolí mě nohy. BOLÍ MĚ NOHY!!! Puchýře, přestože mám trekové ponožky – nebo možná právě proto. V různých ponožkách se dělají puchýře na různých místech. Empiricky právě dokázáno. Scházím z hřebene do údolí k Sokolím skalám. Má tu být otevřená chata s krbem – a JE TU! Začínáme vše dávat do pořádku – cestou stolky, přístřešky, prameny, teď chata a krb. A ono to půjde – a né že né!

Nirvána. V krbu se topí, praská dřevo a na roštu se pečou plátky slaniny – já věděl, že ji mám vzít. Rošt je vysoko v komíně, grilování trvá tak hodinu – meju se mezitím v potoce a peru. Konečně je oběd hotov. Voní dřevem. Křupe. Chutná. Neuvěřitelné. Aleluja!

Po dvou hodinách balím a vyrážím směrem dále z kopce, k Nýznerovským vodopádům. Nad kolenem v stehenním svalu pravé nohy náběh na křeč – novinka, to tu ještě nebylo. Pajdám dál po asfaltce a říkám si, jestli jsem cítit na dva metry jako ten turista, s kterým jsem chvíli mluvil při grilování. Asi jo. Odhazuju bágl na rozcestí a k vodopádům jdu dál pěšky bez batohu. Stojí to za to – kaňon s masou vody, velký vodopád na české poměry. Jdu po asfaltce, nahoře potkávám zapocené odresované cyklisty. Každý máme to svoje, že.



Očistec. Zpátky na hřeben trhákem přímo do stráně. Jeden a půl kilometru do kopce mě stojí sil jako deset po rovině. Pot ze mě teče, opírám se o velký klacek, který jsem našel. Masakr. Vůbec to neutíká. Jdu krokem. Nahoře pramen – vrážím pod něj hlavu a nechávám se chladit. Kryoterapie – studené jak voda z ledovce. Do knížky na rozcestníku KČT přidávám vzkaz – stylově escapistický. Jak jinak.

Cesta po hřebeni. Hledám místo k utáboření, slunce začíná pomalu zapadat. Pábitelé jsou ti, které potkávám; starší kluk s kolem a věcmi k přespání – tlačí ho po hřebeni, nemůže jet, příliš mnoho kamenů. Babička na borůvkách – vzpomíná, jak ji kdysi polští pohraničníci na koních posílali zpět do Čech, ať trhá borůvky tam. Pletou se mi nohy, ale jdu dál – dávám na radu babičky a vyhlížím louku k přespání. Nikde nic. Potkávám mladý pár – chystají se zakempovat. Ukazují mi rovné místo k přespání uprostřed bukového lesa nedaleko hájenky a pramene. S povděkem dělám zábor a stavím přístřešek.



Večeříme. Naivita a sny mládí; je to krásné. Ona chce být vojenskou lékařkou, udělá-li přijímačky, a on se už nechce nechat vyhodit z VUT. Povídáme si o cestování a pijeme slivovici. Krásný večer – nechávám jim jejich sny, které jsou prozatím ještě nezkalené kompromisy, a odcházím zpět. Bude k jedenácté a je neuvěřitelně teplo.

Tohle není výlet o přemýšlení – není na něj prostor. Cílem je jít, dojít – a přežít. Drobnosti a maličkosti jsou důležitými milníky dne. Čas plyne tak pomalu, že skoro stojí. Každý den dvacet kilometrů. Stále na sever. Mám najednou pocit, že jsem tu už tři týdny – a on je to teprve třetí den. Jsem šťastný – ale chybí mi blízkost a souznění toho druhého. Sám člověk nemůže být nikdy šťastný, zcela a úplně. To už vím.



4. DEN

Noc byla klidná – kolenní ani kyčelní klouby už nebolí natolik, aby každé obracení se ve spacáku bylo utrpením. Vstávám, vařím kafe a snídám zbytky zásob. Je krásně, už před osmou – úplně modrá obloha. Loučím se s přáteli z včerejška, u blízkého pramene nabírám vodu a chvilku si povídám s paní z hájovny – společně blahořečíme faktu, že Rychlebské hory ještě nejsou turisticky objevené ani zdevastované.

Neuvěřitelné. Cesta vystupuje ze smrkového lesa a přede mnou jsou najednou jen nedozírné neposečené louky bez známek civilizace. Jen ticho, cvrčci, léto a prostor bez ničeho. Z bývalé sudetské osady Hraničky zbyl jen jeden dům – na zahrádce tři mladí lidé; zdravím, kecáme a jsem pozván na víno.

Čas plyne, je tu tak krásně, že bych zůstal navždy. Nadále pijeme a vaříme guláš. Přichází starý pan majitel, který mým hostitelům dovolil postavit stany na zahrádce – a pábitel začíná vyprávět. O tetřívcích a diplomové práci, kterou někdo o tetřívkovi musel psát, o neexistující autobusové zastávce, kterou tu někdo kdysi hledal, o letadlech a jejich letových řádech, o životě a vlastně o všem. Guláš je výborný a víno též. Po obědě procházím loukami a nikam se mi nechce; je tu až příliš krásně. Kraj světa, který ještě neztratil své původní kouzlo.



Tohle je magické místo. Celý den jsem jen tak ležel, zevloval, opaloval se, občas se šel projít po louce k nedalekému rozcestníku a zpět. Užívám daru nicnedělání a královsky se nudím – je to neuvěřitelná slast. Cvrčci všude kolem, slunce spěje k západu – naprostá pohoda... Stavím stan – dnes tu zůstávám. Žijeme jen jednou – a neopakovatelné věci je třeba rozpoznat a užít si. Padá tma a jen uhlíky popela, v nichž se černají pečené brambory, občas zazáří do tmy. Blíží se devátá a vrcholky stromů pomalu nelze rozeznat od oblohy. Pravda, kterou nacházím, je neuvěřitelně prostá – život je krásný a svět kolem nás s ním.

Ty brambory – ve slupce se zbytky popela a se solí – jsou delikatesní. Jsem gurmán i gurmet, žrout i požitkář – ve tmě večeřím popel s brambory. Je mi dobře. Popel je fajn. Nekecám.



5. DEN

V noci se probouzím chladem – poprvé spím na louce a ne v lese a je to znát. O poznání větší zima – není nic, co by udrželo teplo při zemi. Jsa jen v tričku a spodním prádle, nevzdávám se – utahuju zip spacáku. To zaspím, tu zimu. A taky že jo.

Ráno spím a užívám si spánku. Slunce, co vychází nad chalupou, začíná prohřívat stan – vstávám právě včas, abych se neupekl. Kafe, čínská polévka; melu z posledních zásob. Balím. Voda ze studánky, všechno umýt a znovu do batohu. Tohle ranní balení mě ničí.

Jsou plni života, ale někde v duši, její hloubi, cítí, že to není ono. Že něco chybí. Je to strašný pocit – jsou si vědomi svého nevyužitého potenciálu. Mohli dobývat svět – ale přešlapují na místě. Nebo je to vše jinak? Jen mě žene něco pořád dopředu a nedokážu se nikdy zastavit?



Odcházím, loučím se se všemi, i s panem majitelem – pábitelem. Šlechtický titul, jenž nesmí užívat, Bavorsko v Čechách, minulost a přítomnost postavená na geniu loci toho úžasného opouštěného místa. Vrátím se sem. Někdy. Jednou. Možná...

Jde se mi skvěle, louky voní a slunce svítí. Pomalu sestupuji níže a níže. Přestože jsem den odpočíval, je to stále o tom samém. Nohy. Puchýře, lýtka, stehna, kyčle. Bolí to. Už o tom nechci psát a navíc ani není důvod – zvykl jsem si. Jde s tím žít. Červená klesá z hor přes pastviny pomalu do údolí. Potkávám tři trampy a skupinku sedmi mladých lidí s batohy. Jedna holka je lichá – ta nejošklivější je single. Jdu dál a poprvé bloudím; kdybych sledoval úhel směrovky na bříze a šel šikmo přes louku a ne rovně, nestalo by se to.

Rychleby. Krásná zřícenina; zachovalejší než většina těch, které jsem viděl. Manželský pár – ona ke třicítce, on přes čtyřicet, dvě dcery osm až deset let. Je to láska? Byla někdy? On je cíleně starostlivý, pečující, milující, snažící se; hraje si na otce. Ona v duchu lituje, že do toho spadla tak brzo. Bude ho podvádět, s řidičem autobusu od vedle nebo obrýleným knihovníkem z městské knihovny. Vyjde to na stejno.

Přes Čertovy kazatelny scházím do Račího údolí – tančírna, rozpadající se pod tíhou času, tu stojí tak nepatřičně – pomník zašlých časů. Na ramena mi sedá melancholie. Jdu a za mnou hřmí. Zatahuje se – v horách možná už prší. Mám panický strach z deště – ještě jsem ho nezažil a nevím, jak na něj reagovat. Cesta do Javorníku je po asfaltu. Informační středisko. Lékárna – dokupuji náplasti. Zevluju po městě. Díra jak ta má rodná. A tedy krásná.



V místní Taverně si naplno uvědomuji tíži buranství a prázdnoty. Obrazy a pohledy. Opálené svalnaté rameno s tetováním, ruka visí z auta, mezi prsty cigareta – a na zadním sedadle dvě malé děti. Padesátiletí on a ona, zoufalci na pohled, a mezi nimi dvacetiletá dcera; už teď vypadá na třicet. Z očí jí čiší tupost; do vínku dostala celý svůj osud – od narození až po smrt bude její život prohra. Polák s tričkem bez rukávů, sportovní boty a v nich ponožky až ke kolenům – uprostřed léta to je parádní číslo. Tři pruhy na triku. Na náměstí cikáni – okamžitě mě přechází nápad nechat někde stan s věcmi. Rasový předsudek nebo řízení rizika? A číšník má k černým kalhotám bílé tenisky. Objednávám čtvrtý Budvar a doufám, že budu mít dost sil vstát, nakoupit ve večerce, dojít zpět do hor a někde zakempovat. A hlavně doufám, že nebude pršet. Jednou ale bude. Nějak to zvládnu.

Pivo je nejlepší ioňťák na světě. Jde to vůbec, nebýt na něčem závislý? Střetávat se s životem bez možnosti úniku, bez možnosti vidět vše jinak, z jiných úhlů, v jiných barvách? V té zlaté tekutině je pravda dnešního podvečera a já vím, že po pěti Budvarech se potácet do hor bude zatraceně těžké. Jenže teď jsem ve městě – a ve městě se musí pít. Piju. Aby mi bylo smutno. Chci se dojmout sám nad sebou. Idiot. IDIOT. Utíká mi život a já se plácám po dírách beze jmen; jako ta vesnice dnes – začátek obce / konec obce a ta cesta ani nebyla asfaltová. Přál bych si vzít to nejlepší z mých minulých a sloužit do té jediné, jediné pravé. Jenže to nejde. Život je kompromis. Kurevský kompromis.



6. DEN

V noci podivný sen o tom, že ke stanu jde někdo s rozsvícenou baterkou – probouzí mě ve snu s tím, že na parkovišti (!) se v zimě (!) nestanuje. Nevím, jestli tam v ten moment někdo ve skutečnosti byl, nebo se jednalo o čirý sen, těžko říci. Vstávám před sedmou – a je mi smutno. Postupem času odkrývám, že je to částečně kocovinou, částečně zataženou oblohou a částečně samotou předcházejících i nadcházejících dní. Spěšně balím; nevařím kafe, snídám Corny, džus a vodu. Vyrážím. To místo, které jsem nakonec na noc vybral, bylo skvělé – šikovně schované u rybníka na svažující se louce a navíc jen pár kilometrů od Javorníku.

Jde se mi tak nějak všelijak. Nejsem na tom moc dobře psychicky – vlastně nevím, proč tu jsem a co tu dělám. S postupujícím časem a vycházejícím sluncem se z toho dostávám – ono to nakonec půjde. Po vrstevnici se jde lehce, utíká to. Od hájovny v údolí mírné stoupání; stále je to OK.

Výstup přímo do svahu. Dnes musím vystoupat 500 výškových metrů a to není legrace; batoh mě tlačí zpět k zemi. Vleču se pomalu, metr za metrem, nohy necítím a potím se i na břiše. Konečně jsem tam. Vysoký kámen. Sundávám batoh a na vyhlídku jdu bez něj. Nádhera. Nečekaně okouzlující místo. Je tu fakt krásně – vidím do Polska a bavím se s Poláky. Matka a syn. Matka našla podivného načervenalého hřiba, zřejmě kováře či nachového – radím, že je jedlý. Občas mi dnes přijde, že od rána jsem na světě sám – kromě těchto Poláků jsem potkal jen starého pána v traktoru s manželkou tahající kusy dřeva – stylový obrázek. Sedím na vyhlídce, píšu escapist zápis do vrcholové knížky, dívám se do kraje a je mi krasosmutně – tak nádherné místo a já tu jsem tak zoufale sám. Někdy se sem vrátím – na západ slunce, ve dvou, na večerní grilování a stavění stanu pod skálou. Na jaře nebo na podzim. Jednou. Určitě.



Červená pokračuje po vrstevnici kolem pramene a pak přichází závěrečný výšlap přímo na vrchol. Jdu jak hlemýžď, pot ze mě lije, ale jdu. Bučina ustupuje a přichází smrky – a s nimi borůvky. Tuny borůvek. Mraky borůvek. Borůvková hora nemá své jméno nadarmo. Nahoře pár turistů; standardní modely. Mladý pár s dítětem. Tři ženy okolo padesátky bez manželů. A rodinka – otec, matka a dvě děti okolo dvaceti. Ta matka je tak ošklivá, že něco z té ošklivosti dcera musela získat – a je to tak. Pán valí třicet kilo na břiše, supící lokomotiva; prostě krásný a pohodový rodinný výlet.

Z rozhledny výhled na všechny strany, byť stále ještě v trochu v oparu, přestože už je poledne. Jeseníky. Sněžník. Smrk. Jezera v Polsku. Hory a roviny. Všechno okolo... Kluk – introvert – autista s batohem. Sbírá cestou rostliny nebo kameny; „má úžasný vnitřní svět“, řeklo by se – pravdivá fráze, odepisující člověka ze společenského života. Dost s tím sám bojuju, ale snažím se s tím alespoň něco dělat...

Obědvám jako pravý český paštikář: 2x rohlík, 1x paštika, 5x rajčata, 2x paprika a 1x pivo. Zásoby se tenčí a salám voní více, než ten nejostřejší parfém.



Do Bílé Vody je to deset kilometrů – většinou mírně z kopce. Na začátku trocha borůvkových orgií, potom se cesta začne více svažovat. Nikde nikdo. Prostě NIKDO. Do Bílé Vody nikoho nepotkám. Je tu zase ten divný pocit – jako by od rána přestali existovat lidé. Bez příčiny a vysvětlení zmizeli. Jsem tu sám, poslední člověk na téhle planetě; čas se zastavil úderem včerejší půlnoci.

Jakmile cesta vykoukne z lesa a objeví se první posečené i neposečené pastviny, je to hned lepší. Potřebuji rozhled a prostor. Uzamčen v lese, bez slunečních paprsků, se spadaným bukovým listím, které tu zůstalo od loňského podzimu, to není moc dobré. Pomalu docházím do Bílé Vody – a křik a výskání signalizují to, o čem mi pár, který jsem před několika dny potkal, s nadšením vyprávěl: koupaliště. V klidu docházím, sundávám boty a zjišťuju, že puchýře jsou opravdu všude. Úplně všude. Jdu si zaplavat, myju sebe i oblečení, relaxuju na slunci, přemýšlím; těším se na večeři.



Scházím do vesnice; turistická cesta na návsi končí. Kostel, řeka, autobusová zastávka, prodejna smíšeného zboží. Hledám restauraci, slibovanou ukazateli i mapou; „stylový“ hostinec otevírá jen večer. Síla jeho stylu je dechberoucí – vousatá paní roznášející pivo, místní štamgasti, co přišlo na jedno až čtyři po šichtě, krásný vesnický pár (on žluté tričko s nápisem Brazil a modré kraťasy, ona opálené oplácané tělo v nitkách oděvu), myslivec stylově pijící Jägermeistera a k tomu já – zpocený zoufalec s batohem, hledající něco k jídlu. Zde pochopitelně nevaří. Večeřím čtyři Holby, chipsy a 2 čokoládové tyčinky. Po osmé odcházím.

Poté, co slunce zapadne a padá soumrak, stavím stan na dětském hřišti za vesnicí uprostřed prolézaček. Nejkrásnější západ slunce – mraky propouštějí světlo, oranžová přechází v růžovou a naopak, je to nádherné. Mladý pár z hospody přichází zevlovat na hřiště – když se dostanou do ráže a já sedím nedaleko jako nedobrovolný pozorovatel, začínám mít pocit, že teprve teď je večer kompletní. Naštěstí odcházejí vyrušeni jinými opilci ze stejné hospody. I ti nakonec odcházejí. Jen poslední opilec zůstává, aby se díval na západ slunce a poté zaplul do postaveného stanu.



7. DEN

Probouzím se do zvláštního rána. Cítím, že je konec. Jsem na konci cesty. Jít dál či jet někam jinam už nedává smysl; už bych více ztrácel, než získával. Miska vah je vychýlena na druhou stranu. Je čas se vrátit – a žít volné týdny jinak, jiným dobrodružstvím. Poslední okamžiky na autobusové zastávce s pohledem na skomírající vesnici – je to depresivní. Působí to, že ti, co mohli odejít, jsou už dávno pryč. Tohle jsem potřeboval. Vidět i tenhle svět. Tuhle část země. Pro srovnání. Pro ten kontrast. Pro ten pocit.



EPILOG

Musel jsem to udělat; dokázat si, že to zvládnu, a utratit čas způsobem, který mi přijde rozumný. Byl jsem týden na cestě; a vlastně stále jsem. Neboť cesta je stav duše – a já cestuju i teď, když píšu tyto řádky, cestovat budu i tam, kde jsem vyrůstal, na cestě budu v Praze, potom na severu – a i v nové práci budu na cestě do té doby, než míra vyhoření překročí únosnou mez a já budu mít pocit, že už nejsem svobodný. Třeba to bude hned první pracovní den, třeba až někdy ve vzdálené budoucnosti. Doufám v to druhé.

Rychlebské hory jsou opuštěné, tajemné, vlídné i hrozivé, krásné, různorodé, měnící se. Ty kopce v sobě mají podivné kouzlo odcházejících časů, jsou nostalgické a melancholické. Nezplundrované dosud turistickým ruchem zůstávající tak místem, kde člověk může najít svoji vlastní cestu tím, že se ztratí, jde, putuje – a tvář vystavuje slunci a s ním i přicházejícím příběhům. Protože ten, kdo je na cestě, zažívá příběhy. Desítky momentů a setkání, které jsou jedinečné ve své neopakovatelnosti a nepravděpodobnosti.

Týden, sám, jen s batohem a pár věcmi k přežití. Sám se sebou, bez nikoho jiného, po sedm dnů. Byl jsem týden na cestě. A jsem i nadále. Putuju, dýchám, dívám se. Žiju.

Tenkrát na Západě

Jsem doma. Ze všech cest, výletů i útěků. Oslava narozenin skončila a já se dívám na Tenkrát na Západě; film, který se mi nikdy nepřestane líbit koncentrací emocí, které v něm jsou, nečernobílostí, hudbou, okázalostí, vyhraněností, krásou a silou. Dabing je strašný; na YouTube pak hledám nejsilnější scény, které v originále mají ještě mnohem více devastující účinek... Skály Monument Valley jsou pozadím obrazů a já vzpomínám na ten čas, kdy jsem tam byl. Přijde mi, že svět se mění. Právě teď. Alespoň pro mě. Jsem na cestě; na útěku před konzumem. To je to, čeho se tolik bojím a z čeho mám takový strach. Z konzumu. Z věčného zatracení, zaprodání se pohodlnosti. Nechci to...



---

Ten kraj je zvláštní; je plný kontrastů. To první, co mě napadlo. Kontrasty. Povrchnost, neupřímnost, hraná srdečnost. A k tomu... koktejl neuvěřitelných setkání a míst.



Jeli jsme south-west loop, protože bylo teprve jaro a severozápad byl stále přikrytý sněhem. Pouštní slunce mě pálilo a spálilo, vzduch se tetelil nad nekonečně rovnými silnicemi, na obzoru zbytky sněhu pokrývaly vrcholy pohoří a při tom všem, při té neuvěřitelně krásně rozlehlé scenérii, jsem cítil omamnou svobodu, svobodu přes to všechno, co jsem musel vytrpět ve velkých městech.



Arches. Canyonlands. Capitol Reef. Zion. Bryce. Každý park měl něco a každý byl něčím unikátní. Nespěchal jsem; nechtěl jsem sedět každý den v autě a ukusovat nekonečné míle namísto oběda. V každém parku alespoň jeden celodenní trek. Viděl jsem většinu oblouků Arches a nechal se přitom sežehnout pouštním sluncem pod jasnou oblohou. V Canyonlands jsem při západu slunce obdivoval nekonečnost prostoru a stejně tak jsem bloudil a hledal věčnost v oblasti Needles; Peak-a-Boo byl název, který mě provedl trekem zde i v Bryce Canyon, místem neuvěřitelné nepředstavitelnosti. A poté Zion. Přežil jsem Angels Landing. A nenechal se spláchnout flash floods v Subway.



Civilizace, která je na křižovatce, která se musí změnit. Musí – a ví o tom. Přílišná závislost na pohonných hmotách, která je trojským koněm, jehož si dříve všichni tak rádi osedlali. Levý pruh čtyřproudé dálnice vyhrazen těm autům, v nichž sedí alespoň dva lidé; jeli jsme v něm sami. Ale mění se to; off-roady a SUV jsou na ústupu a hybridní Toyota Prius je vidět až nečekaně často.



Civilizace na jedno použití. Papírové či plastové tácky, kelímky, příbory. Historie převtělená do současnosti; led na benzínových pumpách a svázané balíky dřeva na oheň pro večerní steaky. Svoboda svázaná pravidly, ale o to větší tím, že pravidla si nikdo nedovolí porušit; jeden z paradoxů, který jsem tam pochopil. A nad tím vším podivná hraná soudržnost a pospolitost oděná v hávu zpocené otylosti, která je všudypřítomná, standardní, normální. „Jak je možné, že na Tvé svatbě jsou všichni tak hubení?“, ptali se kamarádky v Salt Lake City její kolegové. Na té svatbě nebyli všichni hubení. Ale proti tomu, co je zvykem a normou tam, byli štíhlí úplně všichni...



Japonští turisté patří ke Grand Canyonu stejně jako ke Staroměstkému náměstí; nikdo neumí zkombinovat trekové boty s GoreTexem s kalhoty od obleku tak, jako oni. Las Vegas je neony osvětlená oživlá poušť, kde člověk nerozumí, proč to tu všechno je, ale nemá sílu o tom přemýšlet. V Death Valley je venku jako v sauně – a vítr, který jinde chladí, tady připomíná fén na vlasy puštěný na maximum. Sekvoje jsou obrovské tak, že si to nikdo nedovede představit, dokud je neuvidí na vlastní oči – a u nich jsem potkal medvědí rodinku na vzdálenost třiceti metrů. Je to až komické – to, co se u nás radí při setkání s medvědem, platí v USA pouze pro medvěda grizzlyho – pro medvěda hnědého všichni radí „fight back“.



Blížil se večer a my stále stoupali a klesali serpentinami Sierry Nevady; poslední pumpa před národním parkem, plná nádrž, v přehrávači Hana Hegerová, sentiment a nostalgie v duši. Pak se silnice stočila doprava, začala klesat, objevil se tunel, kterým jsme projeli – a pak se nám zastavil dech i srdce. Na něco takového není nikdo nikdy dostatečně připraven. Ten pohled na Yosemitské údolí je neuvěřitelný, naprosto neuvěřitelný. El Capitan. V dálce Half Dome. A na pravé straně Bridalveil Fall. Stáli jsme tam v okouzlení snad hodinu, neschopni slov, a jen se dívali a mlčeli; co taky dělat jiného na takovém místě?



Cesta končila v San Franciscu; když jsme pak přejeli Golden Gate a dostali se na osamělou pláž u Pacifiku, od oceánu vanul silný vítr, byl chlad, vlny omývaly pláž do hladka a slunce pomalu zapadalo. Poprvé u Tichého oceánu. Horizont ztracený v moři.



Jednou se tam vrátím. Je tam až příliš mnoho míst, která chci ještě vidět, zažít, vstřebat a pochopit. Jednou...



NP Ennio Morricone - L'uomo dell'armonica (1968 - Once Upon a Time in the West (OST))