Září

Jsem doma. Je ráno a slunce se ještě nestačilo schovat za bílé mraky, které pomalu kráčí po obloze. Stromy mění barvy a venku je příjemný chlad; za pár týdnů se jeho přívlastek změní na nepříjemný a listy se budou rozpadat na blátivých ulicích na molekuly prázdna. Poslední záchvěv odcházejícího léta; to mám rád. Jako všechno, co končí.

Vracet se domů z míst, která si člověk zamiloval, je těžké; v návratu jsou stopy melancholie, nostalgie i smutku a domov vítá připomenutím všech těch povinností, které se pomalu vracejí. Zážitky z cesty za svobodou stále přehrávají příběhy odžitých dnů - krátké filmy před očima i za stavu bdění - jenže člověk si pomalu začíná uvědomovat, že je to jen film. Příběh minulosti. Pár dnů v oparu nostalgie a vzpomínek.

Návrat z míst, která člověk začal nenávidět, je euforickým vysvobozením, kdy každodennost získává punc svatozáře, nenáviděná šeď lokálnosti příchuť čehosi blízkého, známého a hřejivého, a v duši, která strádala v chmurných úvahách o smyslu bytí někde pryč, kde je člověk sám, unavený a bloudící, je najednou podivná smířenost s příměsí radosti z návratu.

Nikdy jsem jim nemohl nic říct. Neumím ten jazyk s podivnými písmeny, který je blízký i cizí zároveň, umím jen pozdravit a poděkovat – a název ukrajinského piva, které mám rád. Každý den jsem se zamiloval. Každý den. Alespoň na pár hodin. Potkával jsem je v podchodech, na ulicích, v kancelářích. Měly jedno společné – byly rády ženami. Užívaly si to. Vyzařovalo to z nich. Byla mezi námi propast, a proto byly tak přitažlivé. Ta největší výzva, s kterým se musím popasovat, neleží v kanceláři, do které denně chodím.

Jsem vděčný za tyhle okamžiky, kdy za okny pluje krajina, já listuju svým playlistem a hledám, co mám rád. Philippe Rommbi. Gustavo Santaolalla. Eddie Vedder. Kurt Cobain. Včera jsem poslouchal Zbigniewa Preisnera. Byl večer a já jen ležel na gauči, díval se z okna a mlčel. Neměl jsem sílu ani chuť pít. Něco se mění. Vstávám brzy ráno a brzy chodím spát. Miluju život. Miluju svobodu. Mít možnost zmizet a vrátit se, kdy budu chtít. Odcházení a návraty. Bude poledne. Končí září.

V pondělí si beru day off. Žádná dovolená; prostě nikam nepůjdu. Prodávám svůj mozek a nechávám si platit zlaťáky i tolerancí svého já. Barter tu s námi bude navždy; nejdokonalejší prostředek směny. Budu se toulat městem a dívat se na stromy, které mění barvy. Dám si mexické jídlo a kafe někde na rohu. Budu se procházet okolo Vltavy a hledat zázrak. V podvečer budu chtít vidět slunce chýlící se k západu. Budu mít pocit, že něco odchází, ztrácí se, budu chtít někomu zamávat; v uších mi bude znít A Wave To Bridget Fondly. Bude pondělí večer a já se budu ztrácet v městě, kde jsem strávil tolik času, ale které vlastně vůbec, ale vůbec neznám…

NP Mogwai – Hunted by a Freak (2005 - Government Commissions)

Míjíme se...

Otáčím se na rožni, griluji se ze všech stran. Do ohně odkapávají vzpomínky, syčí a prskají, poslední pohledy zpět se vypařují v šedivém kouři. Ze tmy se na mne dívají oči budoucích příběhů. Nedokážu se pro nic rozhodnout, protože není pro co se rozhodovat. Co chci, nemůžu mít, a o to, co se nabízí, nestojím. Svět se točí v podivném rytmu, potkávám Tě nečekaně v tramvaji a snažím se zapamatovat ty tři minuty Tvé přítomnosti, jež se okamžitě rozplývají jako nezaostřená fotografie. Dával jsem Ti pusu na tvář a přál si, aby tramvaj jela nekonečně dlouho. Štěpánská. Jsi na mě zlá, říkal jsem Ti, a Ty jsi mi říkala, že musíš být. Všechno jsem zapříčinil já. Svou přítomností, tím, že jsem, a tím, že jsem si uvědomil, jakou cenu máš. I.P. Pavlova. Zkomplikoval jsem celý příběh jeho zjednodušením. Je nás moc. Tři je moc. Musím vystoupit...



Ten film. Pohled do minulosti, která ještě nebyla digitální a vlastně ani analogová. Déšť, bláto a sychravé kopce. Ti, co utíkají před svým vlastním osudem, a ti, co ho pokorně přijímají. Dozvuky válečného šílenství jsou nejtragičtější v tom, že je nikdo neočekává a nepočítá s nimi. Proto tolik překvapí a proto tolik bolí. Zase je to tu; řízení očekávání – mantra platící vždy a všude...

Seděl jsem tam, Ty vedle mne a přátelé naproti. Někdy jsem nevěděl co říci, někdy jsem chtěl mlčet, někdy jsem byl v rozpacích a jindy se jen tiše usmíval. Přitahovala jsi mě; až příliš jsi se mi fyzicky líbila. Dýchala z Tebe pěstěná ženskost a já si vědomě i nevědomky nechtěl přiznat, že jsi prázdná. Že kromě té touhy a dychtivosti po úspěchu, která z Tebe sálala, v Tobě už možná nic dalšího není. Jenže to je právě ten paradox toho všeho – pro mě je to, co máš, důležitější než to, co mít nikdy nebudeš. Dobrovolně bych si nasadil španělské boty a nechal se zraňovat Tvoji samozřejmostí v touze ještě několik dní oddálit náš konec a alespoň ještě jednou z Tebe strhat šaty, vypnout mozek a přestat existovat...



Začalo léto, léto svobody. Prázdniny po sedmi letech; nemusím nic, ale všechno můžu. Jsem svobodný a budu svobodný, můžu jet kamkoliv budu chtít a mohu se kdykoliv vrátit, v hlavě se mi rodí podivné plány a já vím, že je musím uskutečnit. Žijeme jenom jednou a já musím poznat, kde jsou mé hranice. Musím to všechno pochopit. Musím narýsovat tlustou čáru, kterou smyje ranní déšť. Musím na všechno zapomenout, i na své vlastní pokřivené názory. Musím začít rozeznávat podstatné od nepodstatného, nutné od zbytečného a trvalé od dočasného. Musím přestat snít o tom, že budu žít, a namísto toho musím žít.

Poslední emaily; kolik jsem jich už četl? Kolik lidí už odešlo? Jsem tu tak dlouho... V tom mém bude poděkování, rozloučení a pak ještě jeden citát.

“Twenty years from now you will be more disappointed by the things that you didn't do than by the ones you did do. So throw off the bowlines. Sail away from the safe harbor. Catch the trade winds in your sails. Explore. Dream. Discover.” -Mark Twain

A pak, na konci, ještě jedna fotografie. Na stěně jedné rotterdamské školy je umístěn zvláštní nápis. Nevím, proč tam je, a nesnažím se ho ani chápat; až příliš se mi líbí svou mnohoznačností. Ale je tam. Je.



NP Michiru Oshima - A Bitter Shout (2005 – One Year in the North (OST))

Nostalgie. Again.

David hrál a Aga zpívala. Mimozemský kytarový bůh, který hraje tak nenuceně a přirozeně, jako ostatní dýchají. Kluk z jiného světa, který přísedící občas podaruje závanem věčnosti a dotekem neskutečné krásy. Malý princ kytarového jazzu této galaxie. Mirek Dušín, snílek poloteskných snížených akordů, neokázalý surfař kytarových strun. Tichý romantik, básník jemné distorze, jehož tóny jsou ostré a čisté jako fotografie v dokonalém světle. Bylo to krásné jako ticho...



Od začátku to byl omyl. Věděl jsem to. Netěšil jsem se. Nechtěl jsem tam jít. Ale přesto jsem šel...

Snad proto, že jsi chytrá, překvapivá, vzdělaná a sečtělá. A upřímná. Jenže... to je všechno. Kdybys četla tyto řádky, bylo by to, jako by Tě někdo lámal v kole. Nelíbíš se mi, vůbec mě nepřitahuješ. Pneumatika kolem pasu. Vous nad horním rtem. Mateřská znaménka po těle. Vůně potu namísto parfému. Nenucenost, s kterou jsi nechala veškeré placení na mně. I kdybych se sebevíc opil a Ty jsi byla poslední žena na světě, stejně bych si přál odejít sám a probudit se sám...

A pak to nejhorší, co jsi mi mohla udělat. Vším tím, co nemáš, jsi ve mně zapálila vlnu nostalgie. A já pak, na jazyku s odeznívající chutí calvadosu, jsem plápolal cestou domů v omamných představách návratu k té jediné, jež mě dokázala přinutit přestat myslet svou živočišností, tolik nečekanou v tom pěstěném a dokonalém zevnějšku. Zase několik hodin v minulosti; návrat opepřený tím, že jsi se nečekaně ozvala. Nečekaně... čekal jsem to. Čekal jsem na to. Odcházím; už se nebudeme náhodně potkávat, míjet, dívat se na sebe. Zmizím. Zůstanou jen vzpomínky a pár fotografií. Kopec nostalgie. A ta nejprokletější otázka na světě: proč ne já?



Nic se neděje. Mám pocit, že jsem přestal žít, a je mi dobře a podivně zvláštně zároveň. Něco mi chybí. Bojím se to pojmenovat...

NP Henrik Górecki – Symphony No.3 Op.36: III. Lento (cantabile semplice) (Antoni Wit, Katowice Radio Symphony Orchestra)

Přál jsem si být někde jinde, ale nakonec jsem byl rád, že jsem zůstal

Ten večer nezačal dobře, ani dobře neskončil; jen mezihra byla vyjímečná. Chtěl jsem zmizet, opustit zšeřelost páteční noci velkoměsta, ale namísto toho jsem se zavázal ke společným okamžikům, jichž jsem litoval už v době, kdy jsem je přivolával. Nechybělo Ti nic – z pohledu toho pravého pro Tebe. Z mého pohledu jsi měla vše to, co nehledám. Jak rád bych seděl U Hubice, v ráji, jež umožňuje bezbolestně zvedat hladinu triglyceridů nad povolené meze, a potýkal se s točenými desítkami i vůní jehličí! Sny sezónního alkoholika, jehož sezóna získává celoroční charakter; namísto snů jsem se však potýkal s realitou kupy nadějí, jež si mi nakladla na bedra, a v praxi zkoušel techniky asertivity, které Tě měly ochránit před zklamáním z rána. Nakonec to dobře dopadlo: ani jsem se neopil, ani jsem Ti nemusel ráno či večer otevírat domovní vchod. Aktuální cíl všech mých příběhů: vrátit se domů střízlivý a sám.



Rozvláčný začátek se postupem času měnil v přibývající otázky. Vášeň si nás vždy dokáže podmanit: protože je tak moc vzdálena od rozumu. Rozumem toužíme po vášni, protože víme, že nám poskytne něco, na co budeme vždy vzpomínat, ale stejně tak se rozumem vášni bráníme, protože nám většinou začne brát to, co už máme, a co nechceme ztratit. Když nepodlehneme, vyčítáme si to. Když ano, tak taky. Řešení neexistuje: protože i to zřejmé a jediné východisko, které každého napadne a které každý tolikrát zkusil, tj. nedat příležitost, vlastně řešením není: rozum ho nabízí – ale podvědomě se mu přitom brání.



Jediné, pro co žiju, je blížící se útěk. Ještě nikdy jsem nebyl tak daleko, jak budu. Ještě nikdy jsem nebyl tak dlouho pryč, jak budu. A ještě nikdy mi návrat nebyl lhostejný tak moc, jak bude.



NP Eric Satie - 3 Gymnopedies - I - Lent Et Doloureux

Trojúhelník plný odpovědí

Kde to jsme? Zase začínám zbytečnou otázkou... sedíš vedle mne – a jsi krásná. Opálené břicho, krátké černé vlasy, krásné ruce, krásná prsa v černém obtaženém topu, v rukách kniha; chtěl bych Ti něco říct. Na něco se Tě zeptat. Jsi šťastná? Kolik Ti je let? Jako mně? Více, méně? Co čteš? Jak voníš? Chtěl bych vidět Tvé spodní prádlo; jen tak. Jsi esencí luxusu v tomto kupé. Několikrát jsme se viděli; vím to – jezdíš jen o pár stanic dále. Máš krásnou šálu. V noci jsi divoká kočka, nemáš zábrany. Chtěl bych být s Tebou týden o samotě; to je můj aktuální pocit...



Byl jsem tam a čekal na tu jednu píseň, o které jsem věděl, že nezazní. Zvláštní nostalgie se dala přímo nahmatat – ta touha vrátit lehkost minulosti a spolu s ní přetěžké vědomí její existence. Ta nemožnost jít kupředu; stárnutí, pohledy zpět, poslední marný pokus o pár dalších kroků, poslední smutný pohled a všudypřítomná melancholie...

Nejkrásnější a nejdůležitější věci člověk vždy objeví náhodou; ony si vlastně najdou jeho. Byla tenkrát tmavá noc a já se vrátil a rozsvítil a začal hledat; jen tak. Stránky mizely a objevovaly se, hudba tiše hrála, já jsem možná ještě pil, ráno se blížilo – a pak se to stalo. Pár odstavců a vět. Nález ztraceného pokladu. Utříděné myšlenky, které bych si sám pro sebe jinak dával dohromady roky a desetiletí. Tolik odpovědí na tolik otázek! Jako když člověk chodí každé ráno v mrazivé zimě koupit jednu briketu, aby se večer mohl ohřát na pár chvil, a pak, najednou a nečekaně, mu před domem vysypou vagón antracitu, aniž si ho objednal.



Triangular theory of love. Je to přeci tak jasné, tak zjevné, tak samozřejmé. Souznění, vášeň, rozhodnutí – základní stavební kameny, bez nichž se jakákoli stavba dříve či později zřítí. Najednou je možné dívat se do minulosti a nalézat odpovědi na ta prokletá ‘proč?‘ – vše je náhle tak pochopitelné, otazníky se rozplývají v odpovědích a příběhy získávají zřetelné obrysy v náhle odhaleném kontextu. Vždycky něco chybělo, vždy alespoň něco. Proto musel přijít další příběh, další hledání a nalezení, další ztráta. Střecha musí být podepřena třemi sloupy; jinak se převáží na jednu ze stran, začne klouzat, zřítí se a rozpadne na tisíce úlomků náhle zrozené minulosti...

Ve skutečnosti je ale vše složitější; trojúhelník není jeden, jsou dva. Nic jako společná charakteristika vztahu neexistuje; ani nemůže. Vždy je to sjednocení dvou trojúhelníků – a ty musejí mít stejné obrysy. Stejně dlouhé odvěsny a základnu, stejný tvar. Oba to musejí cítit stejně. Dokonalost a naplnění jsou mnohem více nedosažitelné, než to na první pohled vypadá. Naše vlastní Já musí mít stejné pocity, jako Já schované v našem protějšku.

Musíme k sobě cítit vášeň, musíme se chtít, toužit po sobě, musí se nám zatmívat před očima, musíme cítit bolest jen z pomyšlení na to, že ten druhý je někde s někým jiným, ať už v opilosti či za střízliva, ať už z vlastní touhy, pokušení či jakéhokoli donucení, s dostavující se lítostí či bez ní, s vědomím chyby i správného rozhodnutí. Musíme přestat být lidmi; myšlenky musí zůstat ležet na zemi mezi kusy spěšné strhaného oblečení...

Musíme si rozumět, chápat se, svěřovat, dávat napospas. Musíme si věřit, vnímat nevyřčená slova, rozumět gestům, číst v očích. Musíme cítit, že jsme spolu, i když jsme od sebe stovky či tisíce kilometrů; musíme cítit přítomnost toho druhého, jeho existenci, jeho blízkost...

Musíme se rozhodnout – a za rozhodnutím si stát. Nenechat se zviklat. Odehnat pochybnosti, neprojevit slabost, dokázat si poručit. Zastavit se, přestat hledat. Přestat se ptát. Žít.

NP Zbigniew Preisner – Rain (2004 – The Beautiful Country (OST))

Další rok - stále žijeme...

Pořád jsem se ještě nerozhodl pro tvar náhrobku. Když je člověk mrtvý, už na tom pramálo záleží, pod jakým náhrobkem je pochován, a přesto mi to dost leží na srdci. Nesnesl bych, abych byl pohřben pod nějakou obyčejnou, nic neříkající deskou z hlazeného kamene, jakou má dnes každý druhý, se dvěma vyrytými jmény, světským a posmrtným, která stojí na podstavci s jamkami vyhloubenými v předním okraji, jednou na vonné tyčinky a druhou na obětní vodu. Jsem příliš velký snob na to, aby se mi líbilo něco tak tuctového.

Je kolem poledne; právě vstávám. Venku taje slabý nános v noci popadané běloby, prší a sněží zároveň, je ticho – jen Lanterna tiše plní ztichlý pokoj jemnými kytarovými plochami. Je poslední den v roce. Čas nevstávat, promrhávat hodiny, nepřemýšlet, pít, válet se v přetopené místnosti bez dýchatelného kyslíku a pohybovat se mezi artefakty včerejší alkoholicko-počítačově-zesíťované noci. Je mi dobře. Někde daleko jsi Ty; příslib krásného začátku nového roku.

Tak sem s nimi! Potrhlými předsevzetími, přáními plnými nesplnitelnosti, snůškou výzev pro vlastní vůli, které dají pocit, že se člověk stane lepším. Už zítra ráno! Je to jen hra, ale krásná. Jako sám život.

Netrouchnivět; je zbytečné nechávat tělo tlít.

Nevracet se; teď už doopravdy.

Nebláznit; přestat rýsovat podivné trojúhelníky.

Neflákat se; uvědomit si, co práce dává.

Nekřivit se; ten první a poslední otevřený příběh, pokroucený mezi těmito stránkami.

Využil jsem chvíle, kdy Sacuko popíjela čaj, abych jí mezi řečí vysvětlil, co mám v plánu.
„Těmhle vlněným kuličkám se říká tampony.“
„A na co je máte?“
„Namočíš je do černé nebo červené tuše, přiložíš je na kámen a uděláš otisk.“
„Vždyť tady žádný kámen nemáte!“
„Nebudu ho taky potřebovat: použiju něčeho docela jiného.“
„A čeho?“
„Potřu ti tuší chodidla a otisknu je na arch čínského papíru.“
„Na co, prosím vás?“
„Podle tvých otisků si nechám vyrýt do kamene Buddhovy šlépěje. A až umřu, chci ležet pod nimi. To bude moje nirvána.“

NP Lanterna – Brightness (2004 – Highways)