Hon

Je to vždy jen jeden okamžik, jeden krátký moment, kdy je v kině úplná tma – když končí poslední záběr a trvá vteřinu nebo její polovinu, než naskočí titulky, bílé písmo na černém pozadí, a začne hrát hudba. Byl jsem vnitřně zaskočený, rozebraný, zranitelný, trochu zničený a pocitově polámaný. Bylo to strašně moc silné. Neuvěřitelně. A pak hrála poslední skladba s akustickou kytarou Nikolaje Egelunda a já jsem v sobě těžko hledal slova, a vůbec se mi nechtělo, nic, jít ven mezi lidi a potkat se s přáteli, říkat banality a smát se zbytečnostem, ale přesto jsme šli, zimním večerem hlavního města, tiše, spíše mlčky, Národní, Příkopy, Náměstí Republiky a degustační výlet do Itálie. Tam jsem se vzpamatoval a pak jsme pili do času za půlnoc a všechno bylo najednou pryč, ale teď, když jsou za okny hnědá pole s jemným popraškem zimní běloby a mně v uších zní ty posmutnělé melodie, které jsem včera ráno narychlo ukládal do přehrávače, jsem zase zpátky v Dánsku na konci podzimu, nízké slunce svítí do sychravých lesů se spadaným červeným listím, je brzy ráno nebo naopak před večerem, mezi stromy lze zahlédnout jeleny, je-li člověk opatrný – začíná Hon.




Vracím se do minulosti různými směry i cestami; filmy, které jsem nestihl vidět a nyní mám možnost. Ohňostroj; esence Kitanova stylu, zas je tam vše, drama i smích, smutek a radost, bláznivé scény a záchvaty krutosti, příběh o hrdosti a poslední cestě, kdy už nelze nic víc ztratit. Před úsvitem a Před soumrakem; časosběrná fikce, která ve své první části působí až neuvěřitelně, ale má pravdu, když nám mimo záběry po skončení filmu říká, že dříve bychom strašně chtěli něco tak bláznivě krásného prožít, ale těžko bychom získávali odvahu, a teď, kdy už odvahu máme, jsme ale dávno přestali toužit – protože jsme přestali věřit i snít a namísto toho začali jsme (reálně) žít.





-----

Trvalo mi nějaký čas, než jsem si spojil německý název knihy se skladbou, kterou jsem kdysi uměl hrát; myslel jsem si nejdříve, že Mondschein je název Města. Byly to dva krásné a silné dny, strávené nad umně vystavěným příběhem; přišlo mi, že po delší době je to kniha, která nemá hluchá místa – snad proto, že ve větách nejsou nadčasové odpovědi ani pravdy, tužka na podtrhání odpočívá, protože odstavce raději vyprávějí příběh, než aby se zaobíraly vysvětlováním, generalizací, předkládáním poselství. A ten příběh, svět, prostředí, postavy – vše je skvělé. A taky jiné, zajímavé, vtahující, ohromující. A jistě, každý v tom najde něco z literárního i jiného okolí, byla by to hezká mindmapa – McCarthy, Mad Max, Bradbury, filmová Cesta, a možná taky trochu Měsíc a Počátek, a určitě spousta dalších věcí. Ale to není podstatné, spíše naopak – vykreslený svět není úplně neznámý a tudíž neuvěřitelný, je hmatatelný, realistický, mohl by existovat. A k tomu ta interpretace. Jak příběh končí? Dobře, či špatně? A pak, co je dobře, a co je špatně?

Čtu. Asi více než kdy jindy. Baví mě to, chci optimalizovat frontu nakupených spisů. A taky je zima, mraky dost často nízko a duši nevadí se netoulat a zůstat mezi čtyřmi stěnami. Vrátil jsem se k Maximu Billerovi. Po Obyčejných láskách další porce zvláštních příběhů rozpadu, konců, nevyřízených účtů a smutných setkání. Je to někdy těžké čtení: chybí v tom opravdový cit. Zlo i dobro prostupují příběhy, ale chybí láska. Autor vyhořel, jako já. Ale počkat: tohle byl jeho začátek a Obyčejné lásky konec. Byla v nich naděje, když jsem je tenkrát četl? Spíše ne, jak se teď dívám: Opravdu, je to vždycky stejné. Nakonec na nich vyčerpaně ležím, bez chuti je líbám na krk a tisknu v objetí, ačkoliv to nemám rád, a pak se jdu umýt, a když se chtějí umýt ony, jsem trochu dotčený. Potom usneme s hlavami u sebe, probudíme se, je ráno, jdu zase do koupelny, a když se vrátím, je vzduch v ložnici cítit tak, že další noc musím bezpodmínečně strávit sám, je to vždycky stejné.

Ani tentokráte tomu tak nebylo.

Jak Lev jednoho dne pochopil, žije člověk jen a jen proto, aby mohl zpětně přezkoumat, jestli mělo všechno nějaký smysl, a budoucnost je vždy jen součástí minulosti.

Čím více se Meyer zabýval historií své rodiny, tím více si uvědomoval něco jiného – že se chystá postihnout základní problém dějepisectví, a tím všech vědních oborů. Uvažoval, jak je možné, že věci, které se v určitém okamžiku stanou a zažije je více svědků současně, jsou v historické retrospektivě líčeny jen zlomkovitě a většinou velmi rozdílně. Tento moment zatemnění se kupodivu ještě prohluboval, když se někdo rozhodl, že minulost osvětlí. Muselo uplynout mnoho času a bylo třeba vykonat spoustu práce, než bylo možné na základě pramenů, dokumentů a zpráv očitých svědků přeci jen prohlásit: Ano, tak se to stalo – každopádně tak nějak.

Otec mlčel a já taky nic neříkal, cítil jsem smutek a zároveň uspokojení. Už jsem znal odpověď téměř na všechno, a přemýšlel jsem, jestli mám přesto pokračovat, jestli se ho mám ještě zeptat na tu věc v Chustu, na banderovce a na Plwno. Ale najednou mi to bylo úplně jedno, bylo mi to jedno, protože jsem pochopil, že nejstrašnější dobu všech dob můžou přežít jen ti, co vždy cítí a myslí správně, ale nikdy nejednají statečně.

-----

A k tomu ten zvláštní příběh na rozhraní mezi všemi žánry, vyčetl bych mu intelektuální přebubřelost, tu pýchu vlastního vědění, která někdy odkapává z odstavců, ale stejně, je to jak pohlednice jednoho kraje a jedné doby, slavobrány jsou dávno odstraněny, odlesky slávy minulosti je čím dál těžší spatřit a příběh se někdy větví a mutuje neuvěřitelným způsobem, mezi staletími, světadíly, společenskými vrstvami, odstavce a věty plují tímhle zvláštním časoprostorem jedné podivuhodné mysli, která dokázala vstřebat neuvěřitelné množství vědění.

Browne sám podal ve svém proslulém, zčásti archeologickém, zčásti metafyzickém traktátu o praxi kremací a urnových pohřbů Urn Burial k pozdějšímu bloudění své vlastní lebky nejvýstižnější komentář, když napsal, že být takto vyškrábán z hrobu je tragédie a ohavnost. Ale kdo zná osud svých kostí a ví, připojuje Brown, kolikrát budou pohřbeny?

A přece, říká Browne, je každý poznatek obestřen neproniknutelnou tmou. Co vnímáme, jsou ojedinělá světélka v propasti nevědění, ve stavbě světa prostoupené hlubokými stíny. Studujeme řád věcí, ale jeho podstatu nechápeme. Proto můžeme naši filozofii psát jen malými písmeny, ve stenografických zkratkách a těsnopisných záznamech pomíjející přírody, na nichž spočívá pouze odlesk věčnosti.

Na konci chodby vedoucí do pokoje, v němž jsme tenkrát seděli, pokračuje dál autor, viselo oválné, napůl už slepé zrcadlo, které nás znepokojovalo. Zdálo se nám, že nás jako němý svědek sleduje, a přišli jsme na to – za hluboké noci jsou taková odhalení téměř nevyhnutelná –, že zrcadla v sobě mají cosi nestvůrného. Bioy Casares si v tu chvíli vzpomněl, že jeden z jeho uqbarských bludařů kdysi prohlásil, že zrcadla a pohlavní spojení jsou ohavnosti, protože rozmnožují počet lidí.

Před návratem do Bruselu jsem ještě zašel do jednoho z hostinců, abych se trochu zahřál. Na druhé straně místnosti, v kalném světle vyboulených tabulek belgických oken, seděla jakási shrbená stařena. Měla na sobě vlněný čepec, zimní kabát ze silného nopu a rukavice bez prstů. Číšnice jí donesla talíř s velkou porcí masa. Žena na ni chvíli zírala, pak z kabelky vylovila ostrý nožík s dřevěnou střenkou a pustila se do krájení. Datum jejího narození, říkám si teď, mohlo přibližně souhlasit s datem dokončení stavby konžské dráhy.

Kolem třetí hodiny nastal konec. Oděna už do šatu nebožky nadiktovala své rozloučení s říší, která za jejího bezmála padesátiletého panování dospěla na pokraj rozkladu. Když se ohlédne zpět, řekla, vidí, že dějiny jsou jen věčným sledem neštěstí a utrpení, jež se na nás valí jedno za druhým jako vlny na mořský břeh, takže nakonec neprožijeme během svých pozemských dní jediný okamžik, který by byl opravdu prostý strachu.

Vrátím-li se dnes, kdy už náš pohled nedokáže proniknout bledým odrazem světla rozlévajícím se nad našimi městy a jejich okolím, ve vzpomínkách do osmnáctého století, pokaždé mě přemůže údiv, jak velké množství lidí žilo přinejmenším v některých místech po celá desetiletí už v předindustriálním věku přikurtováno k dřevěným tkalcovským stavům složeným z bezpočtu rámů a lišt, ověšeným nejrůznějšími závažími a připomínajícími mučicí stolice nebo klece. Tahle zvláštní symbióza ozřejmuje možná právě díky své relativní primitivnosti lépe než jakákoli pozdější průmyslová aktivita, že se na zemi dokážeme udržet už jen jako sluhové strojů, které jsme sami vynalezli.

-----

Byl čtvrteční večer a já se po delší době viděl s Tebou, vrátila si se ze země větrných mlýnů a tulipánů, z města úzkých domů a vodních kanálů, a byli jsme v balkánské a povídali si a pili a bylo to fajn; budeš se vdávat a jsi šťastná, a já Ti to přál – těch pár myšlenek, které jsem snad kdysi o nás měl, mi připadalo zcela nesmyslných a nemožných, a nedovedl jsem si představit vůbec nic, jak bychom snad někdy, v jiném prostoru a galaxii, mohli jít dál – nedokázal jsem Tě vidět bez šatů, jak mladší sestra, které bude letos třicet a v létě odpoví ano plná víry a přesvědčení.

A někde před koncem první lahve se od jednoho stolu zvedla silueta a pak pohled z očí do očí, tiché pozdravení a plachý úsměv, a já jsem v ten okamžik ztratil řeč; nečekané setkání s minulostí, která vyvanula před pár lety, prošla si kolem mne, slušelo Ti to jako vždy, jsi krásná, měla jsi zase vše, čím si mě kdysi okouzlila, a hned v ten moment jsem si uvědomil, že jsem Ti nikdy nemohl dát, cos potřebovala, a pak ses vrátila a za chvíli jste odešli, poslední pohled, tiché rozloučení, minulost prošla kolem mne a já chvíli mlčel, napil se a díval se skrz okno do tmavé ulice, jedoucí tramvaje, lidé na chodnících, uvědomil jsem si, že jsem se měl kdysi ozvat a neozval, že já jsem ten, kdo neodpověděl a my tak pro sebe přestali existovat, a teď když píšu a přemýšlím o tom všem, vím, že ani teď nic nenapíšu, žádnou frázi, nic, to krátké setkání se stane vzpomínkou, ze vzpomínky snem, ze sna pak přeludem, zmizí, ztratí se, přestane existovat.

A o dvě rána později jsem si sedl na volné místo u uličky a snídal, ranní vlak do mých kopců, v kupé starší pár a jejich stárnoucí syn s pohledem a myslí, co zůstala v předškolním věku. Chtěl jsem číst a poslouchat, vrátit se v myšlenkách k Honu, a pak se to stalo – přišla si a sedla naproti mě, a já se smál, moc, protože tohle nelze naplánovat, ve věku automobilů je vlak anachronismem, zvlášť u nás produktivních a flexibilních, nikdo už přeci nejezdí vlakem, jen já, myslel jsem si, ale bylo to tak, prostě bylo, byla jsi to zase Ty, stejná a krásná jako vždy, jednoduchá elegance, džíny na štíhlé postavě, černý svetr a pod ním pružné a hladké tělo, které si dodnes pamatuju. A povídali jsme si o tom všem, čím žijeme, už jsi zpátky a do Prahy jen dojíždíš, už jsi dospělá a žiješ bez jediného rodiče, kterého si kdy měla, a máš krásný byt nad křižovatkou, velká okna a vysoké stropy, pracuješ jako vždy a daří se Ti, a bylo to zase tak stejné, Tvůj telefon a zprávy přicházely a odcházely, chtěla bys více věcí stíhat, ale nejde to, chtěli jste někam jet, ale snad příště, a pak jsme si řekli, že bychom se snad mohli všichni potkat, staří známí z osmiletky devadesátých let, někdy v únoru nebo březnu, vlak už zastavoval a Ty si odcházela, zapomněla si telefon, podal jsem Ti ho, a pak šálu, a to už jsem na Tebe musel volat, poslední úsměv, vystoupit, sedl jsem si zpět na místo, vytáhl sluchátka, usmál se, podíval se z okna na prázdný perón a pustil Nikolaje Egelunda.

Nadcházející hodiny jsem pak četl Rybí krev a bylo to tak moc symbolické, ty moje dvě setkání s minulostí a ta krásná kniha, vše do sebe zapadalo, to podstatné a hlavní z minulosti nikdy nezmizí, zůstane navždy v nás, a pokud jsme to skončili opravdově a správně, nic nás už netáhne zpět, je uklizeno, čisto, vysvětleno, konec. Jen je-li to jako v knize, zůstanou-li otázky a dlužná vysvětlení, člověk se dříve nebo později vrátí, musí, tyhle dluhy minulosti ho doženou a opanují mu volné chvíle, prostory k přemýšlení a uvažování, a on ví, že se musí ještě jednou vypravit zpět, na něco se zeptat, něco říct, něco uzavřít a něco dalšího začít.

NP Nikolaj Egelund – The End (2012 – The Hunt (Jagten) (OST))

Welcome back

Jak to všechno skončilo a proč? Je to tak dávno, minulý rok nebo století; všechno mělo standardní průběh. Nejprve chce člověk toho druhého vídat méně - už nepotřebuje jeho denní přítomnost, nepotřebuje se ho dotýkat a cítit a mluvit s ním, nepotřebuje s ním být tak často. Obvyklou nálepkou je "zanedbával jsem své přátele", "potřebuji více času na sebe a své zájmy" a něco podobného, fráze ze slovníku budoucích rozchodů, království eufemismu a neupřímnosti. Pak začne mizet chuť na fyzický kontakt; vysvobozením je její perioda, slibující několik klidných dnů a večerů bez stresu, bez očekávání a z nich plynoucích zklamání. A nakonec poslední věty, otázky, snaha o záchranu, ke které nemůže nikdy dojít.

„Jenže kdy, kdy? Vance mi to říká pořád, ale já vím, že k tomu nikdy nedojde!“ Karen pozorovala svého syna, jak dovádí na zahradě. Začala si cuchat vlasy.
„Nejhorší manželství nejsou ta, která člověka dusí nebo ve kterých se projevuje násilí. A dokonce ani ta nejkrutější. S tím vším se totiž dá něco dělat. To by bylo moc jednoduché. Nejhorší jsou ta, o kterých prostě jen víš, že k nim nemělo dojít. Lidi v nich zůstávají, protože jim trvá deset let, než si to uvědomí. A tak zahodí spoustu času a nakonec vůbec nechápou, jak se to mohlo stát.“



Je to jako nahlas předčítat z románu a přitom v duchu bez jakýchkoliv pochybností vědět, co se stane v jeho příští kapitole. Samozřejmě - vše bude horší, kontury konce zřetelnější, obrysy rozchodu jasnější, smutek čitelnější. A pak nastupuje otupělost, zkušeností odžitých konců člověk získává imunitu, umí si do žil vpravit dávku citového morfia. Lhostejnost je pocitem, ke kterému je záhodno doputovat, a ze společných chvil zůstane prázdno a pár fotek, vše ostatní se rozplyne a převtělí v jeden podivně chladný zářez na pažbě citové vyprahlosti.

Měl před sebou celý den a nevěděl, co vlastně chce dělat. Byl toho názoru, že když má člověk konkrétní cíle, něco v budoucnosti, k čemu může směřovat, z přítomnosti se stane vcelku snesitelný most. Jenže nedokázal přijít na to, jaké plány by mohl spřádat.



Jsme snílci nových začátků a nevěřící náboženství průměrnosti, vždy když začínáme a létáme prostorem prvních krůčků. Pak se stáváme vyznavači kompromisů a arodujeme šedivost života, díváme se okolo sebe a říkáme si, že to může být daleko horší, a věříme v zázračná zlepšení, která přijdou, protože ten druhý pochopí - a změní se. A pak přijde konec, soumrak příběhu, bažina neupřímnosti a pokrytectví, touha neublížit vede k větší bolesti, snažíme si nenechat vzít masku svého lepšího já, s kterou jsme do příběhu nastoupili, a pak sami nad sebou zvracíme v osamění někde těsně před půlnocí, kdy je nám zle ze sebe samých, z pokrytectví a nedostatku všech těch vlastností, které bývají označovány jako dobré a pro vztah žádoucí.

„Žiju s ní už dva roky. Miloval jsem ji víc než svůj život. Ale teď už nemiluju. Možná jsem ji nikdy nemilovat. Třeba jsem si to jen namlouval. Možná jsem pomýlený úplně ve všem. Jak to že někteří lidé dokážou žít rozumný život a z jiných se stanou trosky? Víš, co říkal Kierkegaard? Naše životy lze žít jen dopředu a pochopit je lze jen zpětně. Žít život a rozumět mu, to jsou dvě rozdílné věci. Naše zkušenosti nás nejprve ohromí, a teprve pak je můžeme zpracovat.“



A tak jsme to skončili. Ty a já, vášnivá dívka a unavený kluk, energická požitkářka života a apatický melancholik, Ty pyšná na svoji práci a já ironizující svůj ponk, ke kterému každé ráno chodím odbouchat několik meetingů a na kovadlině stlouci několik slidů, Ty toužící po naplňujícím vztahu se mnou a já po tomtéž s nějakou jinou… v rovnici vztahů vždy chybí to nejdůležitější - znaménko rovnosti; jeden má vždycky navrh, ten šťastnější a v dané chvíli okoralejší…

Vrátí se domů pozdě, před chvílí byl ještě v posteli se ženou, se kterou se vídá a která říká, že je jeho. Pevná silueta jeho ženy, otočená zády k němu, se nehýbe. Je to jeho poslední noc v tomhle domě. Ráno si promluví s dětmi a odejde, jako to udělalo už tolik jeho známých, mužů, kteří si mysleli, že z domova člověk odchází jen jednou za život. Většina jeho přátel, většina lidí, které zná, se neustále přesouvají od manželky k manželce, od manžela k manželovi, od milenky k milence, od milence k milenci. Tohle město je plné upírů lásky, kteří putují od člověka k člověku a hledají toho jediného, který všechno změní.




A tak tu dopíjím červené a dívám se zpět, na všechny ty filmy a knihy, co jsem měl jako Tebe, a z mračna průměrnosti vystupuje Habermannův mlýn svoji dechberoucí silou, a taky příběh o ponorce svoji nepředvídatelností, a samozřejmě Stíny horkého léta svoji vyjímečností v kontextu českého sladkobolného filmového kvasu, příběh co Tě tak nudil, a pak taky Big Lebowski definicí svého vlastního žánru jen pro sebe sama, a možná i Social Network precizností filmového řemesla a to už bude vše, stárnu a plním stojan DVD z levných výprodejů, chtěl bych stihnout vidět to všechno zásadní, co kdo kdy vytvořil, a občas i čtu a nacházím, jako třeba soubor těch smutných přiběhů o lásce nebo o něčem, co by se pod její definici snad ještě mohlo schovat.

V lásce je však každá chvilka jako pod drobnohledem, každé gesto, slovo i slabika jsou zkoumány jako prezidentský projev. Veliká očekávání, dalekosáhlé naděje, nezměrná zklamání – to všechno smíchané dohromady jako koktejl nahodile vybraných drog, které, když se zhltnou během hodiny, zamotají oběma milencům hlavu. Když se nastrojila a vyšla si na večírek s kamarádem, strávil noc ochromený stihomamem. Když zas on potkal některou ze svých bývalých přítelkyň, myslela si ona, že už spolu nikdy nepromluví. A co když se stýká ještě s někým jiným, lepším? Cítila k němu totéž, co on cítil k ní? Milovat ji znamenalo neustále se bát, že ji ztratí. Brian by ji nejradši zamkl v prázdné místnosti, aby měl aspoň na chvilku od všeho pokoj.



Nový rok a žádné sny i předsevzetí, jen jedno krédo: žít. Prostě žít. There is still some hope out there, in the streets.

„Ale stejně, spousta lidí neumí docenit, jak přirozený a uklidňující je manželský sex. Můžeš při něm mluvit i o jiných věcech. Moc se při něm nezapotíš. Můžeš u něj přemýšlet. Je to takový příjemný způsob, jak se ujistit, že je všechno v pořádku,“ řekl Roy.

NP Elliot Smith - Between the Bars (1997 - Either/Or)

Postradatelný

Je to jako krádež. Nečekané, trapné, plné lítosti, zvláštní a divné, nepochopitelné. Přišel jsem o všechny své pocity. Nic není dobré a nic není zlé, nic nemám rád a ničemu se nevyhýbám, nic nemiluji a stejně tak nic nenávidím. Získal jsem všechno, co jsem kdy chtěl, a pomalu se propadám propastí lhostejnosti. Uvidíme se ještě? Stojím o to? A Ty? Věci se dějí, protože by se měly dít, ne proto, že by po nich někdo toužil. Život je řízen pravidly a zvyklostmi, nikoliv city a touhami. Cítím v sobě čím dál větší chlad; to zbytkové množství vášně, které jsem kdy měl, vyprchalo jak vůně červeného z přes noc otevřené lahve. Co má ještě přijít? Je tohle všechno? Nerozumíme si, a přesto jsme spolu. Pro to něco, co máme. Polotovar lásky.

U pokladen jsem spatřil důvěrně známý obrázek, manželské páry nad šedesát se rozdělily a postavily se do dvou různých front, kvůli krátkému unisexovému sestřihu se od sebe muži a ženy skoro nedali rozeznat, a když strávili ve frontě o půl minuty méně, byli štěstím bez sebe a opájeli se vlastní chytrostí. Žena obvykle zamávala na muže, ten se komplikovaně vymotal ze své fronty a tlačil plný nákupní vozík k jiné pokladně.




Netoužím po Tobě a radši se opíjím, aby ráno přišlo co nejdříve. Nedokážu ze sebe vykřesat nic, co by nebylo řízeno rozumem a kalkulem; pragmatické kalkulace, rozumná vyhodnocení, přesné závěry a zhodnocení. Matematický chlad. Něco chybí. Každý jsme na jiné straně řeky, jako už tolikrát. Volám Ti, protože bych měl; žádný jiný důvod už nebývá. Radši odjíždím pryč, než abych zůstal s Tebou. Přemýšlím o jiných, s kterými vím, že by to nebylo stejné – jen horší. Z téhle unavené situace nevede žádná zářivá cesta. Přichází podzim. Poslouchám Einaudiho, piju španělské červené, které jsem objevil v chladném sklepě, a přeju si, dostat do sebe alespoň nějakou dávku citu. Transplantace emocí. Existuje?

Měřili si mě, nevyprávěl jsem anekdoty z minulých časů, nevytahoval jsem se, že jsem něco „dokázal“, nemělo smysl vykládat dvěma Turkům bažícím po penězích, že se na kapitalismus po letech opotřebení rád dívám z dálky, byl jsem uvnitř něj a odešel jsem sám od sebe těsně předtím, než by mě systém vyplivl jako zdechlinu. Nic jsem nedokázal, byl jsem mrzák.




Já existuju; nežiju. Dny proplouvám a večery unaveně rozmělním v nicnedělání. Usnout brzy mi přijde jako to nejlepší řešení; lenost vítězí, nic jiného nedává smysl. Otevřít okno a poslouchat město a usnout a spát… Einaudi hraje a já jsem rád, že tu jsem sám; kdybys tu byla, musel bych: mluvit, naslouchat, rozumět, chtít Tě. Rouhám se a nevážím si toho, co mám. Alternativy mají zašedlá křídla. Jak začátek polární noci uprostřed podzimu – tak daleko do bílých dnů jara…

Poslyš, řekl, já vím, jak to chodí. Ona je zadaná. Má všechno, co moderní žena potřebuje: nešťastné manželství, mateřství, intelektuální činnost, školitele, co ji vzal do města, které měšťáci zbožňují. A co jsi pro ni ty? Idiot, poskok, Romeo druhé kategorie.



Všechno se opakuje, vše už tu bylo, není nic nového. Chybí překvapení, jinakost a nové vjemy. Neotřelé silné a věrohodné pocity. Vše je jen naoko. Celé bytí se přesunulo do podivných papírových kulis, v nichž předstíráme, že artefakty našich životů mají nějakou hodnotu. Je to jako Sen, z kterého se člověk nedokáže probudit. Když je člověk s desátým partnerem, i to vše, co je poprvé, je najednou až příliš všední. Známé ingredience, zažité postupy, známé pocity. Jen něco nesedí: chybí opravdovost. Zbývá jen nostalgie. Postradatelní… takoví jsme. Ty, já, ostatní. Co se stane, když něco zmizí? Nic – nebo jen málo. Láska… zanesená lavinou všednosti.

Mluv se mnou, zašeptala.
Jsem moc těžký? zeptal jsem se, mám slézt?
Zůstaň ležet, odpověděla, nebo chceš ode mě pryč?
Ne, zalhal jsem.
Hezké, vydechla.
Hezké, zalhal jsem.

Ludovico Einaudi – Bella Notte (2003 – La Scala: Concert 03 03 03)

Solomon

Nevím ani, kde začít. Je toho tolik, tak moc – dny odplouvají jak naše pronajatá speedboat na Río Beni, minulost je plná okamžiků, které by se neměly ztratit, a venku předpůlnoční noc přináší trochu osvěžujícího chladu; a z reproduktorů hrají Mogwai, pár věcí, co mám rád, stejného vyznání a nálady, stejných pocitů a účinku.

Víš, Katko, on neví, co je deprese, on označuje za depresi jen špatnou náladu, jen duševní nepohodlí, jen pomyšlení, že by depresi jednou mohl mít. Je to ten takzvaný normální člověk. To jsou zlí lidé.
…
Vidíš, Emile, a já jsem chtěla mít děti právě s normálním člověkem, s takovým, co myslí na rodinu a na majetek, abychom se měli dobře, když já jsem taková ohrožená. Tak blbá jsem byla!
Buď ráda, že s ním nejsi. Takoví lidé jsou zlí, takoví lidé napáchali v dějinách nejvíc zla. Žádní zloději a loupežníci a smradlaví vandráci, ale normální slušní lidé, co myslí na rodinu a aby se taky měli trochu dobře, ti schvalovali obchod s otroky, genocidu Indiánů, tihle normální lidé podporovali Hitlera, Stalina, Gottwalda a já nevím…

Nerozumíme si. A rozumíme. Ano i ne. Jsme spolu i bez sebe. Mám Tě rád i nemám. Máme k sobě blízko a přitom jsme od sebe hrozně daleko. Chceme být jeden pro druhého těmi nejlepšími a zároveň si děláme naschvály. Nesnášíme hry a přesto je hrajeme. Nejsme spolu a jsme. Jsi pryč a já tu a je to jako bys byla ve vedlejším pokoji. Před poločasem rozpadu nebo už za? Ztratil jsem přehled o čase, o nás, o budoucnosti. Nerozumím ani nevěřím. Dívám se do noci a přeju si, abych nikdy nedopil a ráno se nezačalo přibližovat. Jsem spíš pesimista než bláhový snílek.

Autobusy 54 a 55 a pak před parkoviště do haly a výtahem a na oddělení. Emil je vždycky tak zadýchaný a pokorný. Jako by se měl všem omluvit za to, že tu leží jeho na smrt nemocný otec. Tak ponížený před sestrami a lékaři. A přitom ví, že už je toho jen málo, co pro tátu mohou udělat. Je to tak nevýslovně trapné, traplivé, že tady, v tom veřejném prostoru, musíme prožívat své poslední dny, že tu musíme šeptat ta možná nejdůležitější slova, že tu musíme potlačovat slzy a pláč a odbíhat za tím účelem někam na záchod a tam se pak omývat vodou nad umyvadlem a dávat se dohromady, tlačit se násilím do formy normálního člověka v situaci, která je všechno jiné, jen ne normální.




Viděl jsem spousty filmů za poslední dobu, ale jen jeden mě uhranul a uzamknul ve světě emocí. Solomon Kane. Možná proto, že mám rád Howarda, možná pro ten příběh a dovedné zpracování, možná pro hudbu, ale hlavně pro ty emoce – neustále padající sníh s deštěm, šedivé mraky, neexistující budoucnost, víra, obětování – takových filmů je málo. Nejsou pro všechny; jen pro ty, kteří dokáží přistoupit na pravidla hry. Já vím, je to tak těžké, pro některé tak moc; jenže člověk může tolik získat. Dvě hodiny ve světě pocitů a emocí. Tak moc…

Eva se sprchuje. Otevřenými dveřmi je slyšet šelest vody na jejím těle a na koberec padá žlutý obdélník světla. I když by mohl vstát a podívat se na ni, Hans si ji raději představuje. Jeho představa ženy pod sprchou je tak delikátně blízko skutečné ženě pod sprchou, až se mu z té blízkosti tají dech. Hledí na žlutý obdélník na koberci jako na plátno, na které by měl namalovat obraz. Evu, jak si pod proudem vody splachuje šamponovou pěnu z vlasů. Když tam nakoukne, nikdy ten obraz nenamaluje, budou se možná ještě jednou milovat, ale navždy se ztratí chvíle, kdy se v tom světle na podlaze dotýkali mnohem více než v nejtěsnějším objetí. Hans najednou chápe, že bez této chvíle v netělesném dotyku jsou všechny tělesné dotyky jen marným zmítáním a narážením umírajících lidí. Tak to říkal Emil: Všichni umíráme, jenom někteří zatím pomaleji.



A poslouchám Scotland’s Shame a myslím při tom na Santa Cruz, na to možná jediné multikino, které v Bolívii je, a na Robina Hooda, kterého jsem viděl se španělskými titulky v sále plném bolivijských teenagerů z těch nejlepších a nejbohatších rodin; Ridley Scott nedělá špatné filmy, jak by mohl. A proto ani tento není špatný, naopak. Dobrodružství, adrenalin, láska, prohra, vítězství. Ta svoboda a možnost myslet si cokoliv o čemkoliv! Bylo to… povznášející. Zpáteční letenka do euro-atlantické civilizace ze světa bolesti a nesplnitelných snů.







A další a další příběhy. Precizní thriller o spisovateli, co má ještě svá předsevzetí a věří v dotahování věcí do konce – i trpkého. Woody Allen plný odlehčenosti a situačnosti a humoru a pochopení. A příběh z Iráku, hollywoodsky přitažený za vlasy, přesto precizní a účinný.

Každá chvíle štěstí, nejen chemického, ale i toho skutečného, je vykoupena, a to slovo používám naprosto převráceně, ale schválně, je vykoupena podstatně delší chvílí bolesti. Jinak bychom ani nemohli chtít umřít.
A my snad chceme?
Musíme chtít, jinak budeme muset.



Cesta. Stojí někde bokem, jako ta neuvěřitelná kniha. Musí být strašná škoda, nejdříve vidět film a potom se možná pídit po knize; to správné pořadí je jasné a zřejmé. A člověk pak ví a rozumí, do srdce se zarývají jemné mollové ornamenty Nicka a Warrena, a celé kino nedutá a modlí se a doufá a přeje, aby alespoň stín naděje zůstal, když nic jiného. Je to dobrý film. A ta kniha je – mimo všechny hranice a srovnávání. Ve svém vlastním vesmíru.

Pachtit se z domu do domu se svým nábytkem stále otlučenějším zas do něčeho levnějšího. A přibližovat se tak krok za krokem k tomu poslednímu útulku, který tu budeme mít a jehož představu celý život pracně potlačujeme. Jak by člověk mohl žít, kdyby se měl pořád jen těšit na bídu, k níž bude před smrtí přinucen.

Hunted by a Freak. Mogwai dál hrají a vychlazené bílé pomalu teplá. Jsme na konci cesty, nebo na jejím začátku? Proč tu nejsi? A kdybys tu náhodou byla, rozuměla bys mi? Že chci poslouchat podivnou pomalou muziku vedoucí k melancholii? Že chci otevřít okno a dýchat noc? Že nechci žádný fyzický kontakt? Že chci jen tak ležet a usnout s otevřenýma očima? Že chci raději společně uvěřit na neexistující rána a nekončící noc?

Když jsem zjistil, že Jan zemřel, mou duši zalilo ticho. Ticho… Co více říct? Odešel nejlepší český spisovatel posledních dvaceti let. Ticho… Poslední z těch, co mají moc něco předat a věnovat. A poslední kniha? Je stejně zasahující, jako ty předchozí…

Tak jsme tam kolem jeho postele jedli ty malé kousky veky se sýrem… Bylo to naše poslední společné jídlo a bylo nám spolu dobře. Byl to takový okamžik, který by neměl skončit, víš?
Vím. A taky vím, že neskončil.
Jak by mohl neskončit? Je to jako mžiknutí oka a už to není.
Kdepak. Okamžiky nekončí. Okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich už nemůžeme pořád žít.
To je zas ta tvoje vysoká matematika?
Ne, moje víra.

Mogwai – Cody (1999 – Come on Die Young)

There & back

Děje se toho moc, říkala si předloni na podzim a byla to pravda, a stejně tak to platí i teď, kdy jaro ukazuje svou vlídnou tvář, já na koberci schraňuji a kupím věci, které budu v následujících dnech skládat a rovnat do velkého batohu, a Ty, jakoby mimoděk, se budeš vdávat, jak jsem viděl a četl v oznámení, které se ke mně dostalo podivnou klikatou nevyhnutelnou cestou. Všechno to vlastně do sebe zapadá – a ve mně zůstalo už jen pár vzpomínek na těch několik krásných víkendů a tu jednu noc u mě doma, a to je vše, nic dalšího, nic jiného; potkat se, nemáme si toho moc co říct, jen jedno delší objetí a pak raději mlčet a jít… Miloval jsem Tě až příliš, tak proto; z velkých lásek přátelství nevznikají…



Balmorhea byla fajn; lidí akorát, atmosféra klidného rozpoložení, krásní naslouchající. Jako tenkrát před rokem. Dělá mi radost, když můžu podpořit a poděkovat – a po koncertě odcházet s novým albem a kusem oděvu, co mi třeba ani nesedí, ale to už je pak jedno; jde o ty dvě hodiny a ten zážitek a dojmy i pocity a tak všechno spolu dohromady…



A Febiofest letos byl stejný jako vloni i kdykoliv jindy; koktejl dobrých, špatných i průměrných, filmů přístupných i těch druhých, přímočarých a na nic si nehrajících i stylizovaných a překombinovaných. 500 dní se Summer bylo moc fajn; milé a zábavné. Van Diemenova země byla silná; krutá, přímočará a pravdivá. Pár večerů, pár filmů, pár setkání; nadčasové zůstane, zbytek není podstatný.



A pak ještě jeden film; o lásce. Připomněl mi jiný dokument, který na mě působil stejně. Oko nad Prahou, film o nadání a touze a kreativitě, o naivitě a víře; o tom, že někdy udělat vše nestačí. Jednou jsem Jana potkal na pražském letišti, když jsem cestoval do Londýna; měl neuvěřitelné charisma. Lehce pomačkaný oblek, bílá košile, malé zavazadlo, hubená vysoká postava, bílé vlasy, opálená pleť. Vyzařovala z něho důvěryhodnost zvláštního typu – že žije jen takovým způsobem a jen pro to, čemu věří a o čem je přesvědčen, nic víc a nic míň, že cokoliv jiného by pro něj bylo jen ztrátou času. Člověk ze staré školy, který neumí dělat kompromisy, co by bolely. Jenže… to všechno už je pryč.



-----

A teď jsem zpět, zpátky doma z výletu na jinou hemisféru téhle planety, ze světa natolik jiného, že se mi z něj točila hlava, a já po těch čtyřech týdnech chtěl domů, zpět k Tobě, nám, našemu příběhu, jež je na svém začátku, pomalu se odvíjí a spřádá zážitky na cestě vzájemného poznávání. Jsem tak moc zvláštně a nečekaně vyrovnaný i klidný; mám pocit, že už jsem zažil vše, všechny možné kombinace, situace, zvraty, všechny prohry i výhry, utajené skutečnosti i přehnané upřímnosti, ztráty, rozchody a usmíření…

NP Daniel Lanois – Sonho Dourado (2004 – Friday Night Lights (OST))