Je to vždy jen jeden okamžik, jeden krátký moment, kdy je v kině úplná tma – když končí poslední záběr a trvá vteřinu nebo její polovinu, než naskočí titulky, bílé písmo na černém pozadí, a začne hrát hudba. Byl jsem vnitřně zaskočený, rozebraný, zranitelný, trochu zničený a pocitově polámaný. Bylo to strašně moc silné. Neuvěřitelně. A pak hrála poslední skladba s akustickou kytarou Nikolaje Egelunda a já jsem v sobě těžko hledal slova, a vůbec se mi nechtělo, nic, jít ven mezi lidi a potkat se s přáteli, říkat banality a smát se zbytečnostem, ale přesto jsme šli, zimním večerem hlavního města, tiše, spíše mlčky, Národní, Příkopy, Náměstí Republiky a degustační výlet do Itálie. Tam jsem se vzpamatoval a pak jsme pili do času za půlnoc a všechno bylo najednou pryč, ale teď, když jsou za okny hnědá pole s jemným popraškem zimní běloby a mně v uších zní ty posmutnělé melodie, které jsem včera ráno narychlo ukládal do přehrávače, jsem zase zpátky v Dánsku na konci podzimu, nízké slunce svítí do sychravých lesů se spadaným červeným listím, je brzy ráno nebo naopak před večerem, mezi stromy lze zahlédnout jeleny, je-li člověk opatrný – začíná Hon.
Vracím se do minulosti různými směry i cestami; filmy, které jsem nestihl vidět a nyní mám možnost. Ohňostroj; esence Kitanova stylu, zas je tam vše, drama i smích, smutek a radost, bláznivé scény a záchvaty krutosti, příběh o hrdosti a poslední cestě, kdy už nelze nic víc ztratit. Před úsvitem a Před soumrakem; časosběrná fikce, která ve své první části působí až neuvěřitelně, ale má pravdu, když nám mimo záběry po skončení filmu říká, že dříve bychom strašně chtěli něco tak bláznivě krásného prožít, ale těžko bychom získávali odvahu, a teď, kdy už odvahu máme, jsme ale dávno přestali toužit – protože jsme přestali věřit i snít a namísto toho začali jsme (reálně) žít.
-----
Trvalo mi nějaký čas, než jsem si spojil německý název knihy se skladbou, kterou jsem kdysi uměl hrát; myslel jsem si nejdříve, že Mondschein je název Města. Byly to dva krásné a silné dny, strávené nad umně vystavěným příběhem; přišlo mi, že po delší době je to kniha, která nemá hluchá místa – snad proto, že ve větách nejsou nadčasové odpovědi ani pravdy, tužka na podtrhání odpočívá, protože odstavce raději vyprávějí příběh, než aby se zaobíraly vysvětlováním, generalizací, předkládáním poselství. A ten příběh, svět, prostředí, postavy – vše je skvělé. A taky jiné, zajímavé, vtahující, ohromující. A jistě, každý v tom najde něco z literárního i jiného okolí, byla by to hezká mindmapa – McCarthy, Mad Max, Bradbury, filmová Cesta, a možná taky trochu Měsíc a Počátek, a určitě spousta dalších věcí. Ale to není podstatné, spíše naopak – vykreslený svět není úplně neznámý a tudíž neuvěřitelný, je hmatatelný, realistický, mohl by existovat. A k tomu ta interpretace. Jak příběh končí? Dobře, či špatně? A pak, co je dobře, a co je špatně?
Čtu. Asi více než kdy jindy. Baví mě to, chci optimalizovat frontu nakupených spisů. A taky je zima, mraky dost často nízko a duši nevadí se netoulat a zůstat mezi čtyřmi stěnami. Vrátil jsem se k Maximu Billerovi. Po Obyčejných láskách další porce zvláštních příběhů rozpadu, konců, nevyřízených účtů a smutných setkání. Je to někdy těžké čtení: chybí v tom opravdový cit. Zlo i dobro prostupují příběhy, ale chybí láska. Autor vyhořel, jako já. Ale počkat: tohle byl jeho začátek a Obyčejné lásky konec. Byla v nich naděje, když jsem je tenkrát četl? Spíše ne, jak se teď dívám: Opravdu, je to vždycky stejné. Nakonec na nich vyčerpaně ležím, bez chuti je líbám na krk a tisknu v objetí, ačkoliv to nemám rád, a pak se jdu umýt, a když se chtějí umýt ony, jsem trochu dotčený. Potom usneme s hlavami u sebe, probudíme se, je ráno, jdu zase do koupelny, a když se vrátím, je vzduch v ložnici cítit tak, že další noc musím bezpodmínečně strávit sám, je to vždycky stejné.
Ani tentokráte tomu tak nebylo.
Jak Lev jednoho dne pochopil, žije člověk jen a jen proto, aby mohl zpětně přezkoumat, jestli mělo všechno nějaký smysl, a budoucnost je vždy jen součástí minulosti.
Čím více se Meyer zabýval historií své rodiny, tím více si uvědomoval něco jiného – že se chystá postihnout základní problém dějepisectví, a tím všech vědních oborů. Uvažoval, jak je možné, že věci, které se v určitém okamžiku stanou a zažije je více svědků současně, jsou v historické retrospektivě líčeny jen zlomkovitě a většinou velmi rozdílně. Tento moment zatemnění se kupodivu ještě prohluboval, když se někdo rozhodl, že minulost osvětlí. Muselo uplynout mnoho času a bylo třeba vykonat spoustu práce, než bylo možné na základě pramenů, dokumentů a zpráv očitých svědků přeci jen prohlásit: Ano, tak se to stalo – každopádně tak nějak.
Otec mlčel a já taky nic neříkal, cítil jsem smutek a zároveň uspokojení. Už jsem znal odpověď téměř na všechno, a přemýšlel jsem, jestli mám přesto pokračovat, jestli se ho mám ještě zeptat na tu věc v Chustu, na banderovce a na Plwno. Ale najednou mi to bylo úplně jedno, bylo mi to jedno, protože jsem pochopil, že nejstrašnější dobu všech dob můžou přežít jen ti, co vždy cítí a myslí správně, ale nikdy nejednají statečně.
-----
A k tomu ten zvláštní příběh na rozhraní mezi všemi žánry, vyčetl bych mu intelektuální přebubřelost, tu pýchu vlastního vědění, která někdy odkapává z odstavců, ale stejně, je to jak pohlednice jednoho kraje a jedné doby, slavobrány jsou dávno odstraněny, odlesky slávy minulosti je čím dál těžší spatřit a příběh se někdy větví a mutuje neuvěřitelným způsobem, mezi staletími, světadíly, společenskými vrstvami, odstavce a věty plují tímhle zvláštním časoprostorem jedné podivuhodné mysli, která dokázala vstřebat neuvěřitelné množství vědění.
Browne sám podal ve svém proslulém, zčásti archeologickém, zčásti metafyzickém traktátu o praxi kremací a urnových pohřbů Urn Burial k pozdějšímu bloudění své vlastní lebky nejvýstižnější komentář, když napsal, že být takto vyškrábán z hrobu je tragédie a ohavnost. Ale kdo zná osud svých kostí a ví, připojuje Brown, kolikrát budou pohřbeny?
A přece, říká Browne, je každý poznatek obestřen neproniknutelnou tmou. Co vnímáme, jsou ojedinělá světélka v propasti nevědění, ve stavbě světa prostoupené hlubokými stíny. Studujeme řád věcí, ale jeho podstatu nechápeme. Proto můžeme naši filozofii psát jen malými písmeny, ve stenografických zkratkách a těsnopisných záznamech pomíjející přírody, na nichž spočívá pouze odlesk věčnosti.
Na konci chodby vedoucí do pokoje, v němž jsme tenkrát seděli, pokračuje dál autor, viselo oválné, napůl už slepé zrcadlo, které nás znepokojovalo. Zdálo se nám, že nás jako němý svědek sleduje, a přišli jsme na to – za hluboké noci jsou taková odhalení téměř nevyhnutelná –, že zrcadla v sobě mají cosi nestvůrného. Bioy Casares si v tu chvíli vzpomněl, že jeden z jeho uqbarských bludařů kdysi prohlásil, že zrcadla a pohlavní spojení jsou ohavnosti, protože rozmnožují počet lidí.
Před návratem do Bruselu jsem ještě zašel do jednoho z hostinců, abych se trochu zahřál. Na druhé straně místnosti, v kalném světle vyboulených tabulek belgických oken, seděla jakási shrbená stařena. Měla na sobě vlněný čepec, zimní kabát ze silného nopu a rukavice bez prstů. Číšnice jí donesla talíř s velkou porcí masa. Žena na ni chvíli zírala, pak z kabelky vylovila ostrý nožík s dřevěnou střenkou a pustila se do krájení. Datum jejího narození, říkám si teď, mohlo přibližně souhlasit s datem dokončení stavby konžské dráhy.
Kolem třetí hodiny nastal konec. Oděna už do šatu nebožky nadiktovala své rozloučení s říší, která za jejího bezmála padesátiletého panování dospěla na pokraj rozkladu. Když se ohlédne zpět, řekla, vidí, že dějiny jsou jen věčným sledem neštěstí a utrpení, jež se na nás valí jedno za druhým jako vlny na mořský břeh, takže nakonec neprožijeme během svých pozemských dní jediný okamžik, který by byl opravdu prostý strachu.
Vrátím-li se dnes, kdy už náš pohled nedokáže proniknout bledým odrazem světla rozlévajícím se nad našimi městy a jejich okolím, ve vzpomínkách do osmnáctého století, pokaždé mě přemůže údiv, jak velké množství lidí žilo přinejmenším v některých místech po celá desetiletí už v předindustriálním věku přikurtováno k dřevěným tkalcovským stavům složeným z bezpočtu rámů a lišt, ověšeným nejrůznějšími závažími a připomínajícími mučicí stolice nebo klece. Tahle zvláštní symbióza ozřejmuje možná právě díky své relativní primitivnosti lépe než jakákoli pozdější průmyslová aktivita, že se na zemi dokážeme udržet už jen jako sluhové strojů, které jsme sami vynalezli.
-----
Byl čtvrteční večer a já se po delší době viděl s Tebou, vrátila si se ze země větrných mlýnů a tulipánů, z města úzkých domů a vodních kanálů, a byli jsme v balkánské a povídali si a pili a bylo to fajn; budeš se vdávat a jsi šťastná, a já Ti to přál – těch pár myšlenek, které jsem snad kdysi o nás měl, mi připadalo zcela nesmyslných a nemožných, a nedovedl jsem si představit vůbec nic, jak bychom snad někdy, v jiném prostoru a galaxii, mohli jít dál – nedokázal jsem Tě vidět bez šatů, jak mladší sestra, které bude letos třicet a v létě odpoví ano plná víry a přesvědčení.
A někde před koncem první lahve se od jednoho stolu zvedla silueta a pak pohled z očí do očí, tiché pozdravení a plachý úsměv, a já jsem v ten okamžik ztratil řeč; nečekané setkání s minulostí, která vyvanula před pár lety, prošla si kolem mne, slušelo Ti to jako vždy, jsi krásná, měla jsi zase vše, čím si mě kdysi okouzlila, a hned v ten moment jsem si uvědomil, že jsem Ti nikdy nemohl dát, cos potřebovala, a pak ses vrátila a za chvíli jste odešli, poslední pohled, tiché rozloučení, minulost prošla kolem mne a já chvíli mlčel, napil se a díval se skrz okno do tmavé ulice, jedoucí tramvaje, lidé na chodnících, uvědomil jsem si, že jsem se měl kdysi ozvat a neozval, že já jsem ten, kdo neodpověděl a my tak pro sebe přestali existovat, a teď když píšu a přemýšlím o tom všem, vím, že ani teď nic nenapíšu, žádnou frázi, nic, to krátké setkání se stane vzpomínkou, ze vzpomínky snem, ze sna pak přeludem, zmizí, ztratí se, přestane existovat.
A o dvě rána později jsem si sedl na volné místo u uličky a snídal, ranní vlak do mých kopců, v kupé starší pár a jejich stárnoucí syn s pohledem a myslí, co zůstala v předškolním věku. Chtěl jsem číst a poslouchat, vrátit se v myšlenkách k Honu, a pak se to stalo – přišla si a sedla naproti mě, a já se smál, moc, protože tohle nelze naplánovat, ve věku automobilů je vlak anachronismem, zvlášť u nás produktivních a flexibilních, nikdo už přeci nejezdí vlakem, jen já, myslel jsem si, ale bylo to tak, prostě bylo, byla jsi to zase Ty, stejná a krásná jako vždy, jednoduchá elegance, džíny na štíhlé postavě, černý svetr a pod ním pružné a hladké tělo, které si dodnes pamatuju. A povídali jsme si o tom všem, čím žijeme, už jsi zpátky a do Prahy jen dojíždíš, už jsi dospělá a žiješ bez jediného rodiče, kterého si kdy měla, a máš krásný byt nad křižovatkou, velká okna a vysoké stropy, pracuješ jako vždy a daří se Ti, a bylo to zase tak stejné, Tvůj telefon a zprávy přicházely a odcházely, chtěla bys více věcí stíhat, ale nejde to, chtěli jste někam jet, ale snad příště, a pak jsme si řekli, že bychom se snad mohli všichni potkat, staří známí z osmiletky devadesátých let, někdy v únoru nebo březnu, vlak už zastavoval a Ty si odcházela, zapomněla si telefon, podal jsem Ti ho, a pak šálu, a to už jsem na Tebe musel volat, poslední úsměv, vystoupit, sedl jsem si zpět na místo, vytáhl sluchátka, usmál se, podíval se z okna na prázdný perón a pustil Nikolaje Egelunda.
Nadcházející hodiny jsem pak četl Rybí krev a bylo to tak moc symbolické, ty moje dvě setkání s minulostí a ta krásná kniha, vše do sebe zapadalo, to podstatné a hlavní z minulosti nikdy nezmizí, zůstane navždy v nás, a pokud jsme to skončili opravdově a správně, nic nás už netáhne zpět, je uklizeno, čisto, vysvětleno, konec. Jen je-li to jako v knize, zůstanou-li otázky a dlužná vysvětlení, člověk se dříve nebo později vrátí, musí, tyhle dluhy minulosti ho doženou a opanují mu volné chvíle, prostory k přemýšlení a uvažování, a on ví, že se musí ještě jednou vypravit zpět, na něco se zeptat, něco říct, něco uzavřít a něco dalšího začít.
NP Nikolaj Egelund – The End (2012 – The Hunt (Jagten) (OST))
